Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Foto galerie
Video galerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Uživatel nepřihlášen.
OnLine: 0 | 5
Přihlášení
Invia - first minute
© 2006 Cestujeme Evropou
webmasterrecko.name

Itálie 1991-92

Autor:
Zařazeno:
Itálie
Napsáno:
12.04.16 14:56
Fotografií:
8
Návštěv:
657
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 19:50
6 °C
Bezoblačnost
proměnlivý, 1 m/s
První dovolená do tehdy kapitalistické ciziny po otevření hranice po roce 1989 zavedla naši rodinu Škodou 120 do blízké Itálie,v roce 1990 na východní pobřeží přes Benátky a Rimini až do San Benedeta del Tronto.
V roce 1991 jsme si zopakovali návštěvu Itálie tentokrát na západní pobřeží do La Spezie a okolí na hranici Ligurie a Toskánska.
Cesta to byla náročná,Škoda 120 již byla stará a přehřívala se,často jsme tedy museli přitápět,abychom snížili teplotu v chladiči,což i při otevřených oknech vyrovnávalo vysoké teploty venku s teplotou uvnitř a cestování bylo dosti nepříjemné,přesto jsme ho při touze po poznání trpělivě snášeli.Finančně to také nebylo nic moc,protože tehdejší platy ještě nevybočovaly ze socialistické reality a neměli moc velkou snahu růst a v konfrontaci s italskou realitou jsme byli chudáci.1000 lir stálo sice jen 19 korun ale například místo v kempu už nevím jestli za rodinu nebo jen za osobu stálo 35 000 lir což i při nepatrné hodnotě liry bylo pro naši 5 členou rodinu prakticky nepřijatelné při představě týdení dovolené. Tehdy jsme si zajistili ještě za socializmu nějak na inzerát přes „Radio Italiana“ tj. „RAI uno“ kontakt na italskou rodinu,která chtěla poznat rodinu českou.Z naší strany šlo o dopisování s představou příští možné návštěvy Itálie.Rodina u nás strávila tehdy pár dní a pozvala nás k nim do městečka Porto San Elpidio na východním pobřeží poblíž Ancony. Mysleli jsme si tehdy, že se jedná o nějaké přátelské seznámení a výměnu rodin,ale realita byla trochu jiná,jak nám sám prozradil náš tehdejší italský přítel Silvio.Byl starostou v místě a zároveň vysokoškolským profesorem v Římě a měl za úkol zpracovat diplomovou práci o životě v socialistickém sektoru .Vybral si tedy jednu rodinu v Polsku,jednu v Čechách a jednu v Maďarsku které postupně navštívil a vypracoval o tom studii pro vysokou školu,což jsme se dozvěděli až mnohem později.Při jejich návštěvě Prahy jsme je chtěli náležitě po česku uctít a zavedli jsme je na oběd,kde jsem jim poručil pravé vepřo,knedlo zélo a plzeňskou dvanáctku.Povrtali se v tom a odstrčili to ze slovy „samé krauti,noki“ v Německu i Čechách, to nejíme,odstrčili i plzeňské se slovy,že pivo nepijí,že u nich se pije víno.Později jsem je zavedl při prohlídce Hradčan na Loretánské náměstí do restaurace Loreta,kde vařil kuchař a obsluhoval číšník,kteří se vyučili v Itálii,nabídli jim menu podle jejich gusta zakončené sladkým „dolče“,palačinkou v malinovém nálevu se šlehačkou a dobrým vínem a byli moc spokojeni. Tehdy stálo toto menu pro 3 osoby 380 kč,což bylo za socialismu dost peněz,říkali mi z nadšením,že u nich by je to vyšlo 3x tolik.
No po roce 1989 se hranice otevřela,kontaktovali jsme rodinu a vydali se na cestu do Itálie s celou rodinou.Cesta byla hotovým dobrodružstvím Vydali jsme se do neznáma podle mapy.Poblíž Mnichova jsem měl tetičku,takže první den skončil u ní na návštěvě s přespáním.Pomalu jsme se u ní vpravili do západní reality,měli jsme si o čem povídat. Druhý den jsme se vydali směrem na Ga-Pa a Landeck,na hranici se Švýcarskem a Itálií jsme se vydali přes Reschenpass do Itálie,a někde v jižních Tyrolech směrem na Bolzano jsme přespali v jabloňovém sadu v autě a pod širákem.Sousední kempik měl již avizovanou cenu za 35 tisíc lir za rodinu,nepočítaje stan a auto.Pro děti to bylo dobrodružství. Dcery měly asi 15 a 16 let,syn teprve 10.Děti spaly pod jabloněmi ve spacácích,žena v autě a já asi do půnoci hlídal a podřimoval na sedačce.Po půlnoci jsem přenesl syna do auta a hlídal jsem venku a prokládal to spánkem.No ráno byli všichni nadšeni a čilí,já trochu unaven,ale všem se to dobrodružství líbilo.Další den jsme se vydali  podél řeky Adiže k Lago di Garda, které jsme objeli až do městečka Saló,kde jsme našli na parkovišti vedle ve křoví peněženku s doklady nějaké mladé dívky.Za tím účelem jsme se seznámili s nějakou mladou rodinou, kteří s námi kontaktovali policii a předali jsme jim pěněženku. Policajti neprojevili žádné nadšení a vyrozuměli nás,že v takovém případě se doklady háží do poštovní schránky a pošta to již doručí vlastníkovi.No nicméně byli jsme pozvaní mladou rodinou na oběd, vyměnili si s nima adresy a strávili příjemné odpoledne s nabídkou noclehu.Další den i noc tedy proběhly v pohodě.Příští den jsme se vydali do Benátek přes Padovu.Chtěl jsem navštívit Padovu a chrám Sv.Antonína ,protože moje babička Antonie měla všelijaké suvenýry s Antoníčkem paduánským a často se k němu modlila.Tak mi to utkvělo v paměti a chtěl jsem jeho kostel v Padově navštívit naživo.Sice se mi to povedlo ale cesta do centra přes různé nové industriální čtvrti byla strastiplná,při čemž jsem se několikrát ztratil.Nakonec jsme centra dosáhli a chrám navštívili.Tedy navštívil jsem ho já a syn.Ženu a dcery tam nepustili,že nejsou dostatečně zahaleny.Bylo to jako dneska u muslimů.Syn jim zatím proběhl za zády v krátkých kalhotách za mnou,což pobavilo všechny na mši v kostele,začli se smát a tleskat.Měli jsme jejich sympatie.V průčelí nad vstupní branou byl veliký obraz zeleného stromu a v něm sedělo jezulátko jako v hnízdě,což mne velice zaujalo,protože podobný přístup k víře jsem měl také když jsem chodil jako desetiletý s babičkou do kostela.Viděl jsem,že jsem asi na správném místě.Po návštěvě kostela jsme se vydali dále do Benátek,kde jsme strávili celé odpoledne.Benátky nás moc nenadchly,protože bylo všude plno lidí,že se nedalo otočit a jinak všude voda,ale žádná k pití.Dav nás prakticky odnesl až na náměstí Svatého Marka také přeplněné,takže jsme se obrátili a vydali se zpět.Zastavili jsme se u Kanálu Grande a usadili na židličky v kavárně u vody,odkud jsme byli okamžitě vyhnáni,protože jsme si nic neobjednali.Rozbalili jsme tedy obložené chleby na nábřeží na schodech,kde jsme konečně posvačili.
Hledali jsme WC.Nikde nic,až jsme dorazili na parkoviště busů pod viaduktem na Mestre,kde byly nějaké křoviny.Vše nás dostatečně rozladilo.Ze socialistického Československa jsme ještě neznali zákony tržního hospodářství,že se za každou blbost všude platí.Nakonec jsme se vydali na hlídané parkoviště a chtěli po zaplacení odjet.Samozřejmě další problém. Automat nám nebral lístek a naskočila nám další hodina placení.Neskutečně nás to vystresovalo a rozčílilo a musel jsme k budce, kde se policajti chechtali až se za břicho popadali a vysvětlili nám,že to musí označit,že je to placeno a pak nám to automat vezme,což udělali a my jsme opustili ve stresu toto neblahé místo.Benátky nás vyléčily,viděli jsme jenom davy lidí,smradlavé kanály a prožívali stres.Zase jsme se zamotali na křižovatkách a na každém druhém ukazateli bylo sprejem přimalováno „Merda“ což značí v češtině,že jsme nebyli sami kdo zde bloudili.Vydali jsme se na jih a večer přespali ve stanu a autě na nějakém posečeném poli,kde už měli po žních,zatímco u nás žně ještě ani nazačaly.Východní pobřeží Itálie nás nenadchlo.Po srovnání s Chorvatskem byla voda všude mělká,přesolená,zkalená a špinavá.
Cesenatico,Rimini ani Catolica ke koupání nelákaly.Šli jsme do moře 50 metrů a voda byla pořád nad kotníky nebo pod kolena,nebyl to žádný zážitek.Od Ancony se ale začalo pobřeží měnit a dokonce část pobřeží pod Anconou kolem Numany s národním parkem Conero se dá považovat v této části severovýchodní Itálie za nejkrásnější.Náš cíl cesty se blížil,dorazili jsme do provincie Marche a vydali se k našim známým do vnitrozemí. Odbočili jsme na městečko Macerata,což je již velmi krásné,typicky italské starobylé městečko.Náš konečný cíl bylo malé příjemné město Tolentino.Náš známý se zatím rozvedl a znovu oženil.S novou manželkou měl další 3 malé děti ke své nejstarší dceři z prvního manželství,takže u nich bylo celkem živo.Strávili jsme s nimi několik příjemných dní,kdy nás vzal na pár výletů po okolí svým novým autem Fiat Tipo.Jeden výlet byl do San Benedeto del Tronto na pobřeží a druhý výlet do nedalekých hor Monti Sibilini kousek nad městečkem.Také jsme u nich stolovali.Jednou nám nabídli „Frutti de Mare“,v neznalosti jsme souhlasili,byli to však drobní korýši,rybičky a jiné potvůrky zalité kečupem,jindy zase mořské řasy,jedině manželce to chutnalo,která je na takovéto dobroty vysazená.Koupat jsme se jezdili do nedalekého Porto Recanati .Po pár dnech jsme se vydali opět k domovu.Zastavili jsme se v nedalekém Loretu,což je poutní místo,kde byla vytvořena jeskyně narození panny Marie z kamenů přivezených přímo z Jeruzaléma.Při zpáteční cestě jsme se zastavili na přespání poblíž městečka Chioggia v Pádské deltě,kde jsme chtěli přenocovat.Bylo zde ale tolik komárů,že jsme to nikdy předtím ani potom již nezažili.Obsypali nás,lezli nám do stanu i do polívky, takže jsme musili vyklidit pole a uchýlit se trochu do vnitrozemí.Vraceli jsme se přes Cortinu dÁmpezo kolem Tre Cime přes Lienz do Rakouska a Tauern tunelem zpět domů.Tak skončila naše první cesta do Itálie plná zážitků a nových zkušeností.Celkový dojem byl rozporuplný.Krásná příroda,památky ale staré auto,které se přehřívalo a nakonec mu praskla ojetá zadní pneumatika přímo v Alpách na serpentinách ve stoupání.Na jedné straně stěna na druhé propast.Zapřel jsem to balvany,děti a manželku postavil ke stěně a rychle vyměnil ojetou gumu.No byli jsme všichni mladí,zvládali jsme to s optimismem.Přibližně desetidení cestu jsme pořídili se vším všudy za 5000 kč s úsměvem na tváři.Dneska bych to hodil do propasti a šel domů.Přestože nás potíže neopustily,vydali jsme se do Itálie příští rok znovu,tentokrát jako rádoby zkušení cestovatelé bez podpory zázemí na místě.Vydali jsme se na pobřeží západní,které slibovalo větší zážitky Cestu už jsme částečně znali,zapoměli jsme na strasti a potíže a vydali se stejným autem.Od Lago di Garda jsme se vydali okolo Parmy na La Speziu.Dojeli jsme do průsmyku Paso de la Cisa ,kde prodávali místní občané hřiby.Chvíli jsme se zdrželi,prohlédli si místní kapli a pak už jsme sjížděli dolů k moři.La Spezia nás moc neokouzlila,jeli jsme tedy dále do městečka Lerici,kde byl pěkný hrad a výhled na poloostrov s městečkem Porto Venere.I zde bylo však přelidněno.Popojeli jsme ještě dále do vesničky Telaro a věnovali se koupání přímo naproti kostelu. K večeru jsme se chtěli někde utábořit,ve vedlejším kempu v Lerici však bylo opět velice draho,popojeli jsme tedy do vnitrozemí do vesnice Sarzana. Zde se nám velmi zalíbilo,hlavně proto,že jsme našli prostor pro stan na hřišti místní školy,která měla prázdniny.Druhý dne jsme se vydali opět k moři,ale přímo do přistavu Marina di Sarzana,kde jsme se koupali několik dní.Na noc jsme se vraceli na místní hřiště.Bylo to na přelomu července a srpna a začátkem srpna se vrátili profesoři do školy a překvapeni našim pobytem,zečali se srocovat a ukazovat na nás.Ještě,že tam byl místní občan,který sekal okolo hřiště trávu pro krávy a mi jsme se s ním během pobytu sblížili. Začali jsme si s nim povídat a učitelé,když zjistili,že se známe,nechali nás na pokoji.U moře jsme se podívali také po pobřeží do Marina di Carrara a Marina di Massa.Pobřeží je zde již v Toskánsku,pro koupání přijatelnější.V dáli se rýsují Apuánské dolomitické Alpy.Nazpět jsme se vydali opět vedlejšími cestami přes Fivizanu do Modeny.V Maranellu u Modeny jsme navštívili se synem automobilku Ferrari,kde byli velmi ochotni.Trochu jsem již lámal italštinu,někam zavolali a řekli mi,že nás hlavní inženýr provede podnikem.Protože již bylo pozdě odpoledne,zjistili,že inženýr již odešel domů,velice se nám omlouvali a pustili nás alespoň do salonu,jakéhosi reklamního musea za branou,kde byly vystaveny nejznámější monoposty.Prohlídli jsme si to,vyfotili se,poděkovali a odešli stanovat nedaleko vesnice mezi pahorky Colline Metallifere.Za několik let,jsem četl ve Světě Motorů reportáž z Ferrari,kde uváděli,že jsou první z Československa, kteří se dostali do firmy a že jsou tedy výjimka.No my jsme tam byli několik let před nimi bez nějakých obstrukcí.Fotili to samé co my.V Modeně jsme se zastavili pro vodu u místního chlapíka,který jakoby Ferrarimu vypadl z oka,asi jsou tu podobní lidé s dlouhým zahnutým nosem.Měl na zahradě třešně a nabídl nám ať se načešeme.Poprosili jsme ho,že si odskočíme na nákup do místního supermarketu,slibil,že tam můžeme děti nechat,že je pohlídá.Když jsme se vrátili spílal nám ruce nahoře,že mu děti skoro očesali všechny třešně.No koukali jsme jako puk.Sebrali jsme tedy rychle děti a vydali se pryč. Po cestě jsme narazili na obsypanou třešeň,zastavil jsem,vylezl na ni a natrhal jim celý košík, takže se nemuseli již stydět,a třešní měli dost až do večera.Vraceli jsme se přes Veronu a Rovereto východně od jezera Lago di Garda.Verona je nádherná,široké bulváry,nádherné zachovalé červené koloseum.V Roveretu jsme se seznámili s rodinkou,pozvali nás na občerstvení.On pracoval ve Švýcarsku a na léto se vracel domů na chalupu.Pohostili nás, rozešli jsme se a vydali se již přes Rakousko a Německo domů.Hodně jsme toho viděli i zažili,všechno zvládli dobře se třemi dětmi a do Itálie jsme se od té doby cíleně nepodívali s výjimkou Lago di Como a před dvěma lety Lago di Garda retro.Syn je od doby starší o 25 let.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
 
Komentáře (0)
 
Zatím nikdo nenapsal komentář. Buďte první.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
Uys7R
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
 
˝Trochy˝ a jeho/jí aktivity
 
Cestopisy35
Galerie388
Hotely7
Diskuze6
Příspěvky
 
Venus Trade and Tours