Naši svatební cestu jsme začali několika dny strávenými v rakouském alpském městečku Uttendorfu (ale o tom někdy jindy). Dalším plánem bylo putování po Sardinii. Cestopis začíná v Itálii, odkud nám jel z Livorna trajekt na Sardinii.
28.8.
Trajekt odplouvá v 9.30 a proto musíme stávat časně - máme tam být 1,5 hodiny před vyplutím a proto jsme vyjeli z kempu Miramare nedaleko Livorna kolem půl 8. Přístav jsme našli bez menších potíží a řadíme se do jedné z řad automobilů čekajících na nalodění. Trajekt vyplouvá s asi čtvrthodinovým zpožděním. Cesta trvala téměř 8 hodin a před 5. hodinou již vplouváme do přístavu v Olbii. Sjíždíme z trajektu a míříme směr Palau a Santa Teresa di Gallura. Jsme trochu rozčarování množstvím aut na silnici vedoucí podél severního pobřeží. Jedem téměř v koloně a chvílemi nás nervují italští řidiči. (obrňte se velkou trpělivostí, dopravní předpisy jsou jim opravdu na hony vzdálené a kam se na ně hrabou italští řidiči na pevnině!). Chceme najít kemp kolem městečka Santa Teresa. Cestou ještě sjíždíme z hlavní silnice do městečka Palau a míříme k Roccia dell Orso. Jedná se o povětrnostními vlivy vytvořenou skulpturu v žulové skále, která se nazývá medvědí skalou. Pokocháme se výhledem , uděláme pár fotek a už pospícháme zpět k autu, protože už se blíží 20. hodina a sluníčko nezadržitelně klesá k obzoru a my chceme najít kemp ještě za světla. To se nám ale nedaří, bloudíme kolem Santa Teresa, znovu se vracíme, až konečně mineme ukazatel směr kemp Arcobaleno. Za tmy stavíme stan a vaříme večeři, vítr, který nás provázel ke konci plavby se netiší, spíše naopak...
29.8.
Dnes byl v plánu výlet po útesech na Capo Testa. Vichřice se ale stále netiší a tak musíme vymyslet náhradní plán. Rozhodnem se tedy podívat na opěvované pobřeží Costa Smeralda a také jsme v průvodci našli, že v okolí nedalekého města Arzachena se nachází několik starověkých památek. Nejdříve jsme tedy navštívili megalitické pohřebiště Li Lolghi. Pak jsme pokračovali ke Costa Smeralda - nejznámější a jedno z nejkrásnějších pobřeží Sardinie. A jak už na mnoha místech bylo uvedeno - jedná se o místo pro odpočinek bohatých a známých osobností. Na vykoupání jsme si vybrali pláž Capriccioli , nádherné místo, růžová zaoblená skaliska a balvany a bílý písek, pocit koupání v Karibiku. Stačí nám koupačka, chvilku posedět na skalách a opouštíme toto místo, jehož krásu kazí množství lidí. Koupání bez lidí tady naleznete asi jedině velmi brzy ráno nebo pozdě večer.
Vracíme se do kempu a doufáme, že vichřice se trochu utišila, na Costa Smeralda jsme byli v závětří a náš kemp je přímo otevřen do moře. Vichřice pořád stejná, možná ještě větší, další bezesnou noc tady rozhodně nechceme strávit a tak se rozhodneme přestěhovat a najít si nějaký kemp na závětrném místě. Podle ukazatelů se orientujeme směrem na kemp La Liccia, několik kilometrů jižně od Santa Teresa. Kemp nás překvapil příznivou cenou. Moc se nám líbí a litujeme, že jsme ho nenašli hned první den. Postavíme stan a jdeme se podívat na pláž. Cestou se přechází kopeček a dostáváme se opět na návětrnou stranu, scházíme proti větru k moři a nabízí se nám nádherný romantický pohled na liduprázdnou písečnou pláž, kterou bičuje příboj v zapadajícím slunci .
30.8.
Dnes nás čeká konečně výlet Capo Testa . Vracíme se autem do městečka Santa Teresa a projedem ho podle ukazatelů směrem na Capo Testa. V úžině před samotným poloostrovem se nám podaří najít místo k parkování a vyrážíme na tůru. Nejdříve pokračujeme dále po silnici směrem k domům a jdeme až nakonec k bráně. Zde začíná cesta od zálivu k zálivu po cestičkách i po skalách plná kouzelných zátočin a míst vybízejících ke koupání. Na začátku trasy při dobré viditelnosti spatříte rýsovat se bílé útesy jižní Korsiky u města Bonifacio .
Výlet jdeme podle průvodce. Bohužel zhruba v polovině cesty (mezi 6. a 7. zátokou) se nám nepodaří najít kudy cesta pokračuje a zabloudíme. Zdržíme se více než hodinku hledáním té pravé cesty a krkolomným přelézáním po skalách. Konečně jsme ji našli. Dál ještě absolvujeme menší horolezecký přelez po skaliskách a naštěstí už nás cesta dovede na pevnou zem. Po návratu do kempu zkoušíme vlny na pláži pod naším kempem a večer plánujeme pokračování naší cesty.
31.8.
Ráno opouštíme kemp a vydáváme se dál na jih po západním pobřeží. Po zhruba 50 km se blížíme ke středověkému městečku Castelsardo , umístěném v kopci nad mysem. Nad městem se tyčí hrad Castello. V městečku si uděláme zastávku na prohlídku a procházíme ospalými vyhřátými dopoledními ulicemi a uličkami, kde to ožívá až k večeru.
Dále máme namířeno směrem na Alghero do kempu Torre del Porticciolo v blízkosti zmiňovaného města. Ještě se bude konat plánovaná zastávka na pláži Porto Ferro , která je jednou z nejdelších pláží ostrova a příležitostně vyhledávaná surfaři. Po menších peripetiích, kdy naše silnice vedoucí k pláži se postupně změnila v písečné duny, přicházíme k dlouhé písečné pláži, kde se i větší množství lidí může v pohodě rozptýlit. Záhy zjišťujeme, že moře je chladnější než na severu. A vlny už nejsou tak velké. Po koupačce a uschnutí pokračujeme směr kemp. Kemp je situován stranou silnice a ani v nejbližším okolí se nenachází vesnice nebo město. Jdeme se podívat na pláž. Je chráněna strážní věží, která se bohužel zrovna opravuje a tak je obehnána lešením . Pláž je z části písečná, ve vodě je docela život, ale voda poměrně chladná a tak to na nějaké delší šnorchlování není, také se tam objevují menší medúzy.
Dnes máme v plánu zajít na nějakou typickou večeři, rozhodli jsme se pro restauraci Agriturismo Porticciolo asi 2 km od kempu. Určitě jsme zvolili výborně, objednali jsme si menu, které se skládalo z 12 druhů místních předkrmů, následovali 2 druhy domácích těstovin a pak teprve přišel na řadu hlavní chod - pečený králík a pečené vepřové, na závěr nějaká sladkost. Restauraci opouštíme přecpaní kolem půlnoci a zdaleka nejsme poslední, restaurace je pořád plná a místní Sardové dál debužírují.
1.9.
Naše dnešní cesta směřuje na výlet po útesech Capo Caccia . Divoce romantické útesy Capo Caccia lákají návštěvníky především díky jeskyni Grotta di Nettuno. Na poloostrov se dostávají výletními loděmi. Málokdo ujde 700 schodů ke známé jeskyni Sardinie pěšky. My jsme však jeskyni neměli v lánu a namísto toho jsme chtěli dle našeho turistického průvodce jít tůru po útesech. Podle průvodce by se mělo jednat o středně náročnou trasu, zejména z důvodu, že není nijak značena. Vydáváme se od parkoviště po vyšlapaných cestičkách směrem k vrcholu Semaforo. Cesty opravdu nejsou nijak značené, různě se rozdělují a nejedna končí v nepropustné macchii. Několikrát se vracíme a znovu pokoušíme najít tu správnou cestu na vrchol. Už jsme dost poškrábání a začínáme proklínat autora průvodce. Ani spalující sluníčko nám na náladě nepřidává. Nakonec jsme se vyškrábali na vrchol, ale dostali jsme místo na vyhlídku, která měla být na pokraji útesů, k oplocenému vojenskému areálu. Pokoušíme se ho obejít, ale plot míří až k okraji útesu, kde je vyšlapána pouze krkolomná cestička přímo nad srázem dolů. Vracíme se zase zpět a shodujeme se, že dneska už by tůrování stačilo. Vracíme se do kempu a já už se těším na koupačku na pláži pod kempem. Zde nás však čeká nemilé překvapení. Už zdálky se nám zdálo, že je tam podezřele málo lidí a ani se nikdo nekoupe. Po příchodu na pláž je nám vše jasné. Voda u pláže je plná drobných mrtvých růžových medůz. Nejde mezi nimi ani projít do vody a ani se o to nehodláme pokoušet. Najdeme si proto jednu z kamenitých pláží v blízkosti písečné pláže Porto Ferro. Je zde zajímavý podmořský život. Bohužel voda je dost studená a tak to na nějaké delší šnorchlování moc není.
Dnešní večer máme v plánu navštívit nedaleké město Alghero , které prý působí velmi katalánsky. Dle průvodce dokonce i dnešní katalánští vlastenci v Barceloně považují Alghero za "malou" Barcelonu (Barcoloneta). Také podle průvodce patří Alghero díky svým pamětihodnostem, umístění u moře, restauracím a barům k jedním z nejcharismatičtějších měst Sardinie. Touláme se večerními ulicemi spolu s davy turistů i místních a musíme mu dát za pravdu. Je to město, která na vás opravdu dýchne svou atmosférou.
2.9.
Ráno balíme a pokračujeme naši cestu dále po západním pobřeží se zastávkou v dalším ze sardinských měst - Bosa. Jedeme po pobřežní silnici s mnoha fotogenickými místy a tak často zastavujeme a já fotím a fotím . Bosa na nás působí oproti Algheru trochu zanedbaným a opuštěným dojmem, ale asi je to tím, že jsme sem zavítali dopoledne v době siesty. Projdeme se k hradu a sejdeme místními ošuntělými ulicemi Kzpět k autu. Dnes se chceme přiblížit k našemu poslednímu cíli na západním pobřeží, kterým je opuštěné divoké pobřeží Costa Verde s písečnými dunami zasahujícím až několik set metrů do vnitrozemí. Cestou pár kilometrů na jih od městečka Santa Catarina di Pittinuri si vyberem jeden ze 3 kempů. Cena je celkem příznivá (jedna z nejnižších během našeho putování), ale auto musíme nechat venku na parkovišti před kempem.
3.9.
Ráno vyrážíme poměrně brzy - po 7 hodině, protože nás čeká ještě několik desítek kilometrů ke Costa Verde a pak přejezd vnitrozemím na východní pobřeží. Jak se blížíme ke Costa Verde (divoké pobřeží), název opravdu naplňuje naše předpoklady. Pobřeží je pusté, nepropustně porostlé keři macchie, žádná samostatná obydlí, natož celé vesničky či městečka nepotkáváme. Dojedeme dle ukazatelů k pláži Costa Verde, ale kde jsou nějaké duny? Silnice zde končí, vracet se nechceme a tak se vydáme jedinou cestou která zbývá - směrem do vnitrozemí. Silnice se po chvíli mění pouze ve zpevněnou cestu a teren odpovídá spíše nějakému terénnímu autu než naší octávce. Za chvíli se objevují výstražné cedule a nás čeká přejezd říčky, kde je naštěstí málo vody. Trnu při pomyšlení, že bysme píchli v téhle pustině a jediné, co mě uklidňuje, je, že potkáváme i jiná neterénní auta v protisměru. Čeká nás ještě jeden přejezd vodou a konečně to vypadá, že se blížíme k dunám - písku na cestě přibývá a potkáváme více aut. A už jsme na místě, jsou to opravdu duny jako na poušti, mezi nimiž vykukují sem tam zelené ostrůvky křovisek . Místní tuto oblast nazývají Sardinská poušť. Lidí i aut je tu celkem dost, asi proto, že jsme kousek od písečné pláže, na kterou se ale nejdeme podívat. Naštěstí odsud vede i jiná cesta než ta, kterou jsme přijeli, sice je to také uježděný písek, ale brzo se terén lepší a za chvíli jsme už na asfaltu. Projíždíme bývalou těžební oblastí Ingurtosu a vzdalujeme se od moře. Čeká nás několikahodinový únavný přejezd sardinským vnitrozemím. Kroužíme serpentinami a na rozdíl od severu, kde nás rozčiloval hustý provoz, zde je to spíše naopak - potkáváme přibližně 1-2 auta do hodiny a na druhou stranu nám taková odloučenost od civilizace také není moc příjemná. Únavu z přejezdu však brzy vynahrazují nádherné vyhlídky a sporadicky umístěná impozantní městečka vystavěná v prudkých svazích hor. Konečně jsme v Lanusei, odkud sjíždíme prudce k moři. Dnes si najdeme ubytování v kempu ve městečku Lotzorai, kde se ještě k večeru stihneme vykoupat na příjemné písečné pláži. Nedaleko od městečka směrem na sever svítí v zapadajícím slunci bílé vápencové pohoří, které obepíná záliv Golfo di Orosei.
4.9.
Ráno opět balíme a autem stoupáme do městečka Baunei, odkud zabočujeme směrem na náhorní plošinu Golgo. Po prudkém stoupání s ostrými zatáčkami vystoupáme na náhorní plošinu (opravdu jedem téměř po rovině, celkem zvláštní pocit po našem cestování hornatým sardinským vnitrozemím). Dříve byla náhorní rovina zemědělsky využívána, teď všude bují macchie. Po několika kilometrech jsem u cíle našeho dnešního výchozího bodu na výlet k pláži Cala Goloritzé. Podle průvodce by se mělo jednat o lehkou túru. Vyšplháme mírný kopeček do sedla a odtud už pořád sestupujeme dolů k soutěsce Bacu Goloritze, která vede až k pláži. Sluníčko pálí a radši si nepředstavuji cestu zpátky do kopce mezi rozžhavenými skalami, kde je minimum stínu. Zhruba po necelé hodince se před námi objevuje špička skalní věže Punta Goloritze . Přibližujeme se a zjišťujeme, že je poměrně vysoká a skoro u špičky lezou nějací "mravenci"- skalní věž je oblíbená mezi sportovními horolezci, vyhledávajícími náročné trasy. Konečně jsme na pláži . Je krásná a kousek od ní po pravé straně v moři je fotogenický skalní oblouk . Bohužel dost lidí už bylo rychlejší než my a nevelká pláž se stále rychle plní. Později zjišťujeme, že kromě turistů přicházejících pěšky, se sem mnoho lidí dopravilo po moři na člunech. Vykoupeme se v průzračné vodě a podeplouváme oblouk. Kolem třetí hodiny vyrážíme zpět. Cesta vzhůru rozžhavenou soutěskou pod spalujícím sluncem byla opravdu vyčerpávající a musíme se osvěžit v občerstvení vychlazenou kolou nahoře na parkovišti, která nám udělala lépe před pokračováním naší cesty. Chceme dojet do městečka Cala Gonone, takže nás čeká ještě pár desítek kilometrů. Ve městečku najdeme kemp, který bohužel patří mezi jeden z nejdražších, které jsme na našem putování navštívili. Podle průvodce ale ve městě jiný kemp není.
5.9.
Dnešní den máme v plánu navštívit soutěsku Gola di Goroppu . Mělo by se jednat o příjemnou vycházku k uvedené soutěsce. Ve vedrech, která zde panují, ale předpokládáme že pochod bude náročnější a vybavujeme se dostatkem vody. Auto zaparkujeme na konci asfaltky a chceme se zorientovat - ukazatele na cestě se rozchází s pokyny průvodce. Rozhodnem se následovat ukazatele a nakonec zjistíme, že jsme zastavili kousek dále než radí průvodce. Podle průvodce máme také přejít po mostě přes říčku Riu Flumineddu . Most je ale minulostí a přejít říčku se musí buď po kamenech na dně říčky nebo po provizorní lávce ve třech metrech nad zemí . Za řekou se cesta vine více méně blízko řeky. Po hodině a půl se před námi objevují obrovské sklaní stěny a jsme u soutěsky. Dolů se musí sestoupit po prudké cestě mezi oleandry. Soutěska působí opravdu impozantně. Na dně soutěsky kousek přelézáme po obrovských balvanech, ale hlavně odpočíváme v chládku a nabíráme síly na cestu zpět . Při zpáteční cestě se příjemně osvěžíme v jedné z mnoha tůněk na říčce. Odpoledne se vracíme do kempu a vymýšlíme plán na další den. Původně jsme si chtěli zaplatit výlet lodí po plážích zálivu Golfo di Orosei, ale nabídce půjčení motorového člunu u jednoho ze stánků u přístavu neodoláme.
6.9.
Poslední den našeho pobytu v Cala Gonone strávíme kroužením na člunu podle zátok a krásných pláží zálivu Golfo di Orosei . Voda je zde krásně teplá a tak kde zastavíme s lodí , pořád šnorchlujeme a pozorujeme hejna rybiček - úplně si některými místy připadám jako v akváriu.
7.9.
Opouštíme městečko Cala Gonone a vyrážíme po východním pobřeží zpět na sever, kde přespíme v kempu v městečku San Teodoro. Jedná se o místo sice bez pamětihodností, ale s celkem hezkými plážemi a příjemnou atmosférou. Nachází se tam dost barů a klubů a mladí Italové berou toto místo útokem. My jsme ho zvolili díky jeho nevelké vzdálenosti k našemu přístavu v Olbii, ráno totiž musíme být už v 10 hodin v přístav.
8.9.
Dnes už se musíme s tímto krásným ostrovem rozloučit a říkáme si: tak zas někdy... bohužel ale na světě zbývá ještě tolik krásných míst...