Obklopeni čtyřtisícovkami I

Původně to vypadalo spíš na skromnou galérku, protože od počátku nás provázela nepřízeň počasí a při úvodním zastavení v soutěsce Höllentalklamm v GaPa totálně provlhl starý kompakt a neustále stávkoval při ukládání snímků. Ale když se mraky rozestoupí …..

Den 0 :
Přejezd se zastávkami byl plánován po trase GaPa - Fernpass - Susch - Flüelapass - Davos - Tiefencastel - Thusis - Flims - Oberalppass - Furkapass - Reckingen. Podle předpovědi mělo pršet až odpoledne, stavíme na vyhlídce před Fernpassem ještě za ranního oparu , ovšem na druhé straně už prší víc a víc. Před vjezdem do Švýcarska uděláme pokus odskočit do Itálie k Reschensee, jestli by tam nebylo líp - nebylo. Kolem pevnosti Nauders to vypadá nadějně, ale u jezera fest prší, tak jenom tradiční pohled na potopený kostel a zpátky do údolí. Ale ouha - na výjezdu z parkoviště ve vodním výmolu urážíme výfuk a po zbytek dovolené máme skvělý tuning později obdivovaný i osádkami Maseratti.
Škrtáme první cíl - skanzen Garda a šplháme na sedlo Flüelapass 2383m po výborné silnici. Mraky se překvapivě rozestupují a tak můžeme obdivovat neporušenou divokou přírodu a scenérie především v místě, kde silnice opouští Val Susaca a v okolí sedla. Davos nás nijak nepřekvapil, při pomalém průjezdu městem studujeme nabídku v luxusních obchodech a prohlížíme okolní hotely, no moc stylového se tu nenajde. A dál prší, škrtáme další cíl - Landwasser viadukt u Schmitten, v dešti určitě nepůjdeme na vyhlídku a nebudeme čekat na Bernina Express, foťák stejně nefotí. U Thusis se zázračně vyjasňuje a tak navštěvujeme okolí strže Via Mala (zlá cesta) , kde se přes sebe kříží fragmenty staré obchodní stezky, mosty staré vozové cesty, silnice a dálnice. Je tu jen pár aut a lze zastavovat všude , do strže jsme nesestoupili, známe ji z dřívějška, hodnocení: hodně schodů a málo muziky, chtělo by to zpřístupnit ji v delším úseku.
Jezera u Flims a vyhlídku Conn na údolí horního Rýna Ruinaulta (Grand Canyon Švýcarska) opět škrtáme pro déšť a míříme směrem na Oberalppass 2033m, ve stoupání příchází ochlazení, přívalový déšť a s ním obavy kudypak pojedeme, až nám zavřou mnohem vyšší Furkapass pro sníh. Projíždíme téměř prázdným Andermattem a šplháme na Furkapass 2431m. Cestou déšť ustává a na Valaiské straně je podstatně líp . Připravuji se vyfotit ledovec Rhôny, ale on tu žádný není, místo ledovce sestupujícího do údolí zbyla ohlazená skála, vodopády a ledová plotna viditelná jen z výšky.

Den 1 :
Pro dnešek byla v plánu návštěva okolí nejdelšího alpského ledovce Aletschgletscher, ovšem ranní déšť a kopce zasněžené od půlky svahu dávají tušit, že to nevyjde. Záběry z webkamer na PC hoteliéra pak ukazují mraky všude a ve vysokých polohách až 30cm nového sněhu - v půlce července. Smutně míjíme spodní stanice lanovek ve Fiesch, Betten a Mörel, prohlížíme vinařské Sierre a stavíme v supermarketu na doplnění zásob.

Celkově se dá říci, že ceny v supermarketu jsou na běžné západní úrovní, dokonce to vypadá, že se díky CHF třeba za pití zaplatí o něco méně. Maso je extrémně drahé. Nejlevnější benzín v západní Evropě, výrazně levnější lanovky než jinde, veřejná doprava drahá, ale každý využívá nějaký slevový systém : např. ve Val d´Anniviers šlo koupit za 20 CHF jednodenní kartu na lanovky a postbusy v celém údolí, to nám chybělo v GaPa, kde v přepočtu totéž stála jedna jízda lanovkou dolů.
Drahé jsou hotely a restaurace a tady musím říci, že nás nabídka jídel v restauracích i horských chatách nijak neoslovila, takže šetřit bylo snadné. Itálie je pro nás úrovní někde úplně jinde. Na rozdíl třeba od Rakouska se tu neprovozuje ubytování typu penzionů nebo Garni, takže chybí možnost levnějšího krátkodobého ubytování. Naopak v turistických oblastech je k dispozici široká nabídka chat a apartmánů bez dalších služeb v týdenních cyklech, které lze pořídit i velmi levně - záleží na konkurenci v místě.

Den 2 :
Neprší a tak odvážně vyrážíme ze svého levného studia prázdným Zinalem . Nalákaly mne sem idylické obrázky rozkvetlé louky, meandrující říčky v pozadí s ledovci a dominující kulisou, kterou jsem považoval za Zinalrothorn, dnes vím, že to bylo Besso 3668m. Je pravda, že to byl asi 30 let starý kalendář - říčka Navizence je dnes částečně vybagrovaná a louku Plats de la Lé devastuje chov skotu. Říčka začíná být svou až v závěru údolí, kde přechází v peřeje. V průvanu od ledovce natahujeme kulichy a začínáme stoupat - uvidíme, co půjde podniknout, nakonec volíme stoupání kolem vodopádu Weisshornu k jezeru Lac d´Arpitetta. Mraky se trhají , vykukuje slunce a vystupují i vrcholy hor a ledovce , od jezera tedy pokračujeme přes louky a skály k chatě Cabane d´Arpitetta a cestou se otevírají nádherné pohledy na Glacier de Moming a okolní čtyřtisícovky, jimž dominuje Weisshorn 4505m - druhá nejvyšší výhradně švýcarská hora . Na chatě jsme jediní návštěvníci , 6 přenocujících už odešlo a noví nedorazili. Po hodinové pohodovce a pokecu s chatařem z Lausanne, který mimochodem dobře znal Česko, se vracíme zpět k jezeru a zkoušíme sestup kratší cestou označenou jako obtížný chodník, co na ní může být kromě klesání obtížného? Nejdřív fajn, prudký sestup modřínovým lesem s porostem horských růží do pasu, občas nějaký strom přes cestu, pak něco jako kořenová ferráta, no a pak jsme se dočkali - kolmý sestup po skále včetně asi dvoumetrové skluzavky jištěný řetězem . Za sucha zdola nahoru by to byla legrácka … Když jsme špinaví dorazili do Zinalu, paďouři co šli kolem už nastupovali do autobusu. Na první den to byla docela kláda, a tak posezení na balkónu bodlo.

Den 3:
Vyrážíme do Vercorinu, lanovkou na Crêt-du-Midi na klíčový trek - výstup a sestup panenským údolím Valon Réchy, není tam žádná chata, tak tam prý moc lidí nechodí. Hned na Crêt-du-Midi nás vítají daleké rozhledy a vidíme odtud i Dom 4545m , nejvyšší čistě švýcarskou horu. Mírně sestupujeme lesní cestou k Ar du Tsan, chráněné mokřině s meandrujícími potůčky - velmi neobvyklý pohled a pak stoupáme po levé straně údolí přes biotopovou lokalitu Potoc k jezeru Lac Louché (velmi výstižná jména, říkáme jim důvěrně potok a louže). Všeho, co včera chybělo, je tu v bohaté míře - krajina je plná nádherných pohledů - potůčky, jezírka, vodopádky, kytičky, zakrslé dřeviny, skalky, motýlci - profesionální fotograf by tu nafotil stovky komorních detailů . Zpět od jezera se vracíme po druhé straně údolí - trochu jsme se obávali, že tato cesta bude nudná, ale skalničky se střídají s lučním kvítím a jsou tu další jezírka a za protější Crans-Montanou se v dálce otevírá pohled na Jungfrau region. Sestupujeme k Ar du Tsan po druhé straně a pak podle vodopádu La Lé do spodního údolí Réchy . Tady by výlet mohl klidně končit, ale je třeba se nějak vrátit k autu a Réchy padá v peřejích do údolí dál, takže je nutné sestoupit o dalších výškových 400m mokrou lesní cestou a pak asi 6km podél umělého vodního kanálu cestou Bisse Vercorin. Ještěže jde lesem, no příště bych raději vystoupal od vodopádu La Lé k cestě, kterou jsme přišli, po ní ke střední stanici lanovky a po sjezdovce dolů.
Cestou se ještě stavíme v pohlednicové vesnici Griementz, v jejíž spodní části je skanzen stále doplňovaný výtvory místních řezbářů - fontánkami a pohyblivými figurkami. Otázkou je, do jaké míry je autentický a do jaké míry je Disneyland. V každém případě tu potkáváme první japonce s foťáky.

Na pokračování ....