Bretaň - země mořem a cidrem oplývající

Když jsem se před několika lety hnutím osudu a mé nadřízené ocitla poprvé v Paříži, ještě několik měsíců se mi o zářivém velkoměstě nad Seinou zdálo. Někdo ve spaní létá nad vrcholky stromů, jiný se v těch nejšťastnějších snech potápí s delfíny, já se za zavřenými víčky procházela po bulváru St. Michel, a když ráno můj francouzský sen skončil, chtělo se mi plakat. Kdo z nás dvou se od té doby změnil? Já nebo Mademoiselle Paris? Těžko říct, jisté ovšem je, že kdykoliv se v závěru pracovního týdne vydávám prozkoumat jiná místa a regiony sladké Francie, nechávám umolousanou Paříž za zády s úlevou.

Nemocniční čekárna není místo, které by mohlo k čemukoliv inspirovat, a přece právě tam jsem v jednom ohmataném časopise narazila na článek o bretaňském pobřeží. Pláž, Atlantik a čerstvě vylovené ústřice se tak na několik měsíců, které zbývaly do příštího výletu, staly ikonami, které mi zářily na cestu do Bretaně

A tak jsem se minulý týden nesentimentálně ohlédla z okna rychlovlaku po unavené Eiffelovce, která se zrovna tvářila, že by nejraději někam vypadla taky, a za dvě hodiny vystupovala v Rennes, hlavním městě regionu Bretagne. Do odjezdu zpátečního vlaku zbývalo necelých 48 hodin, během kterých jsme s mým drahým nedokázali stihnout ani zlomek toho, co tento úchvatný koutek Evropy nabízí, lásce na první pohled ovšem stačilo projít se uličkami starobylé Rennes.

Podle bretaňské pověsti nás po smrti čeká od země k nebi cesta, na níž je devadesát devět hospod. Snad i to trochu objasňuje, proč jsme my, Češi, měli a máme pro Bretaň zvláštní slabost. Poděkovat možná můžeme společným keltským prapředkům, ale i bez podrobnější znalosti genofondu si troufám tvrdit, že si každý návštěvník příchávší z české kotliny bude v Bretani připadat jako doma. Ne, že by tu zrovna šuměly bory po skalinách, hučící oceán je přece jen co by kamenem dohodil, ale ráz krajiny, pasoucí se světlounká stáda krav, které mají barvu kávy s mlékem, vnímaví Bretonci, tak jiní od neomalených a laxních obyvatel Paříže, skvělé jídlo a v neposlední řadě jablka, všude kam se podíváš, přinášejí bezstarostný pocit konejšivého vědomí, že je život vlastně hrozně fajn…

Rozespalí z vlaku, tiché šumení TGV po kolejích působí jako spolehlivé sedativum, se vydáváme na průzkum vymydlené bretaňské metropole, plnými doušky nasáváme osvěžující babí léto a chuťové pohárky rozmazlujeme bretaňskými specialitami. Tradiční palačinky (jen pro pořádek, ty sladké jsou crepes, slané galettes) se zde velmi často podávají ve stejném podniku jako neméně tradiční mušle, hledejte tedy podnik s nápisem Creperie & Moules. Nepochybuji, že si oboje dokážete vybrat podle vlastního rozpoložení, chuťově nejpřínosnější je ovšem ta nejjednodušší úprava mušlí s máslem, bílým vínem a petrželkou, přičemž moules-frites neznamená fritované mušle, ale mušle s domácími hranolky a majonézou, které Vám naservírují automaticky. Zeptáte-li se číšníka na dezert, doporučí Vám Crepes Suzette. Zuzančiny palačinky se podávají se zmrzlinou, vykoupané v omáčce z pomerančové šťávy a likéru Grand Marnier, po kterém se aktuálně velice sháním.

Příště můžete zkusit třeba bretaňský koláč far – vanilkou a mlékem vonící příbuzný našeho pudingu, ukrývající zapečené švestky, hustou rybí polévku Cotriade a samozřejmě oceánem prosycené ústřice. Čím jiným v Bretani vše zapít než Ciderem, zkvašeným jablečným džusem s nízkým stupněm alkoholu, jehož vůně Vás napoprvé možná zaskočí, ale pak už si nebudete objednávat nic jiného. Nalijte si jej do hrnečku, sklenky na stole jsou na vodu, která je podávána automaticky a zdarma.

Teď už ale smeťme z klína drobečky od oběda a pojďme se vydat do uzounkých uliček staré částí Rennes, která odolala ničivému požáru v roce 1720. Jsme v působivém bludišti pečlivě zrekonstruovaných starých domů, tepaných branek do zahrad plných něžně pastelových posmutnělých hortenzií a modře natřených okenic, kde se dá krásně toulat, snít, odpočívat nad šálkem kávy a nasávat atmosféru starých časů. Po pohnutých časech je dnes Bretaň soběstačný, na zbytku Francii ekonomicky nezávislý region, jejíž případné osamostatnění nedalo v uplynulých desetiletích spát mnoha francouzským politikům. Dojděte až na Place de Lices, kde se každou sobotu konají druhé největší trhy ve Francii.

Podle mapky, kterou dostanete v malinkatém infocentru, se z náměstí příjemnou procházkou dostanete až k opatství Saint Melaine. Kostel s moderní mozaikou v okně za oltářem určitě stojí za návštěvu, pravý poklad se ale rozkládá na rozloze deseti hektarů za ním. Park založený v roce 1866 je volně přístupný každý den od půl osmé a za můj tip na jeho návštěvu mi spílat určitě nebudete, a to i když si třeba na kytičky zrovna nepotrpíte. Vždyť Parc du Thabor je považován ze jednu z nejkrásnějších zahrad ve Francii. Pokud si na ně naopak potrpíte, budete tak jako já střídavě jásat, přetahovat se o foťák a omdlévat, v místní růžové zahradě se vyskytuje několik stovek voňavých exemplářů a druhů. Svoji růži zde nemá jen Malý Princ ale také D’Artagnan, Yves Saint Laurent a třeba i autor populárních Mikulášových patálií, René Goscinny. O kousek dále je zahrada jiřinková, azalková… Chodníčky jsou lemované spadanými kaštany, přičemž lesklému vábení těch čerstvě vylouplých jen ztěžka odolávám. V Rennes se stmívalo bezmála o hodinu později než u nás, a tak jsme si čas do večeře příjemně natáhli, pak už ale brzy na kutě, zítra nás čeká pevnostmi opředený Mont Saint Michel.

Autobusové nádraží najdete v Rennes hned vedle toho vlakového, autobusy kočírované usměvavými řidiči odsud vyráží přímo k Saint Michel, jednosměrnou jízdenku zakoupíte na palubě za 12 eur. Zaberte si místa vpředu, ať máte výhled čelním sklem. Až se na obzoru vyloupne silueta hory Svatého Michaela, možná Vám zaskočí jablíčko, které jste si v ranním poklusu schovali od snídaně.

Možná jsme navzdory časnému budíčku dorazili přece jen pozdě, křivolaké uličky vesnice, která se rozprostírá pod klášterním kostelem, jsou nacpané k prasknutí, podobně jako Český Krumlov v letní sezoně, ale nenechte si s tím zkazit náladu. S přibývající nadmořskou výškou se počet turistů zmenšuje a když vstoupíme do hlavních budov benediktinského opatství, máme je chvílemi celé jen pro sebe. Kráčíme dle šipek prohlíkové trasy, občas se protáhneme hloučkem Japonců, kterým závidím průvodce s výkladem, a obrazotvornost pracuje na plné obrátky. Uprostřed obrovských místností, které musely být místy vyhloubeny přímo do skály si připadám malinká a bezvýznamná, v slunečních paprscích, které sem proudí otevřenými okny, tančí sloupce zvířeného prachu, dávno vyhaslé krby v audienčním sále jakoby ještě nezapomněly na žár, kterým se pokoušely proteplit kamenné stěny studeného opatství... Vyhraďte si na návštěvu tohoto zázraku světové architektury několik hodin, stroj času, díky kterému se v jeho zdech propadnete o několik staletí nazad Vám to bohatě vynahradí.

Po návratu ze středověku domů ještě rozhodně nespěchejte a užijte si procházky po mořském dně, umožněné rozdílu mezi odlivem a přílivem. Což v tomto případě znamená, že voda ustoupí až o několik kilometrů od žulové skály, na níž je klášter zbudován. Ač limitována nevyznáním, zde se cítím Bohu blíž než před chvílí tam nahoře. Podle varovných ukazatelů bychom na tuto "pláž" neměli vstupovat bez průvodce, hrozí prý nebezpečí přílivové vlny, před kterou se nestačíte dostat na suchou zem, tekutých písků, nestabilního dna a všelijakých jiných nástrah… Po jedné návštěvě nejsem schopna posoudit reálný stupeň rizik, po písku jsme se kolem dokola kláštera procházeli úplně všichni. Dohlížela na nás místní pobřežní hlídka a zlatý archanděl Michael, blyštící se na té nejvyšší věži. A byl to jeden z těch zážitků, o kterých víte, že na ně jaktěživi nezapomenete.

Příliv měl toho dne dle upozornění dorazit ve čtyři hodiny odpoledne, napjatě jsme tedy čekala, co se bude dít, ale ani v 17:15, kdy odjíždí do Rennes poslední autobus, moře nepřišlo. Asi se někde zdrželo.

Těsně před spaním jsem zašeptala příteli: "myslíš, že už je pláž pod vodou?"
"We will see next time", zamumlal a s tou myšlenkou a nadějí jsme usnuli.

OD ZEMĚ VEDE K NEBI CESTA, NA NÍŽ JE DEVADESÁT DEVĚT HOSPOD. V KAŽDÉ SE MUSÍME ZASTAVIT. PLATÍ SE DOBRÝMI SKUTKY. KDO NEMÁ ČÍM ZAPLATIT, MUSÍ DO PEKLA. ALE V PŮLI CESTY JE ZVLÁŠŤ ÚTULNÁ HOSPŮDKA A TAM SE KAŽDOU SOBOTU VEČER ZASTAVÍ SÁM PÁN BŮH. TEN SE ROZHLÉDNE, A TY, KDO NEJSOU PŘÍLIŠ OPILÍ, VEZME S SEBOU DO RÁJE.

Myslím, že jsme do něj o minulém víkendu nahlédli.

(použit citát z knihy Františka Kožíka - Bretaň, dcera oceánu)