Itálie 2011 - Jihozápad Sicílie: 1.ČÁST

Itálie 2011 – Jihozápad Sicílie, Valle dei Templi: 1.ČÁST

Je podzim 2010. Pár měsíců po právě skončené letní sezóně a další báječné dovolené na jihu Itálie. Člověku se při pohledu z okna na sychravé počasí a klesající teploty vybavují vzpomínky na léto, moře, sicilské vyprahlé kopce a jednotlivé nezapomenutelné okamžiky. Od vzpomínek je to potom už nedaleko k tomu, začít přemýšlet o budoucnosti – příští dovolené.
Jelikož v nás Sicílie zanechala velmi silné dojmy a vjemy - podobné, ale přeci jiné od těch kalábrijských, máme v celku jasno, že příští rok opět navštívíme největší italský ostrov a tentokrát si na něj vyhradíme celý 14ti denní pobyt. Po načerpání dalších poznatků o ostrově volíme, před turisticky nejaktivnějším východem okolo Taorminy, opět raději méně profláknutou oblast na jihozápadě. Mimo přírodních rezervací, krásného moře a pláží zde najdete Údolí Chrámů (Valle dei Templi) – archeologické naleziště z období Magna Graecia u města Agrigento, zapsané do dědictví UNESCO. Jako základnu ale volím rybářský přístav Sciacca, proslulý lovem a zpracováním tzv. modrých ryb (ančovičky, makrely, sardinky), stejně jako produkcí ručně zdobené keramiky.
Po pracném hledání na všemožných internetových stránkách konečně nacházím zajímavý apartmán na webu Mediavacanze.com, který sdružuje nabídky drobných vlastníků apartmánů. Za pomoci italských kolegů z práce navazujeme kontakt s majitelem. Pan Alfonso Graffeo ne nečekaně nemluví jinak, než svou mateřštinou a sám je poměrně překvapený, že se o pronájem jeho 2 pokojového apartmánu s velkou terasou, kousek od moře, zajímají Češi. Domluveni jsme celkem rychle, ale platbu odkládáme až na leden, protože nechávám otevřená zadní vrátka našim kamarádům, kteří s námi jeli loni a letos zatím neví, co bude. V lednu, když se jejich situace nijak nemění, posílám z Brna až na slunnou Sicílii poštovní poukázku se zálohou. Můžeme se začít těšit a já opět po roce otevírám komplexního průvodce po Sicílii, abych načerpal co nejvíce informací o možných výletech, regionálních kulinářských specialitách, plážích a jiných zajímavých věcech.
Všechny teoretické znalosti mám již načerpány, zaznamenány a vše je naplánováno. Je skoro půlka července a čas odjezdu se blíží. Bohužel, plány jsou jedna věc a realita všedního života druhá. 14.července ráno při společné cestě do práce mojí Mazdou nás ve zpětném zrcátku nezaregistruje jiný řidič a z boku do nás narazí. Auto je potlučené z obou stran, pan řidič na místě nepřiznává svou chybu a tak měsíc a půl před odjezdem jsou naše plány, s výhledem zdlouhavého správního řízení, ty tam. Nakonec se nám podaří s obrovskou pomocí našeho kamaráda mechanika po několika komplikacích dát auto do kupy především po stránce techniky. Pár plechů se vyklepalo do přijatelných tvarů a týden před dovolenou máme auto pojízdné doma. Alespoň lépe zapadneme do italského vozového parku, plného pobouchaných a poškrábaných aut, utěšuji se.

1. den 24.8.2011 – odjezd na dvakrát

Konečně, po několika týdnech nervů a nejistoty je tu časné čtvrteční ráno. Věci sbaleny a uloženy v autě. Vyrážíme vstříc 2300 kilometrům, které nás dělí od další vysněné dovolené. Cestovní pohoda se však brzy mění v nejistotu a obavy. Když se pomalu posunujeme před Mikulovem v koloně a po několikaminutovém stání startuju motor, zůstává mi před očima svítit kontrolka dobíjení akumulátoru. Zajíždíme tedy bokem a první mě napadá řemen alternátoru. Ten je v pořádku, tak ještě prohmatám konektor od alternátoru. Nastartuji, a kontrolka zhasíná. Dobrý, říkám si. Byl to jen špatný kontakt. Moje útěcha však o nějakou hodinu později vezme za své. Po cestě do Vídně kontrolka sem tam problikne, ale za Vídní už zůstane svítit trvale. Stavíme tedy na oblíbeném odpočívadle Asfinag, beru telefon a volám asistenční službu, u které mám zaplacenou rozšířené, nadstandardní služby. Po pár minutách ale zjišťuju, že jejich pomoc v tento moment je naprosto minimální. Volám tedy našeho kamaráda mechanika z Rousínova. Popisuju mu problém a ptám se, co teď. „Jeďte zpátky a přijeďte sem. Bude to tak jako tak nejlevnější a nejlepší řešení. V Brně s sebou jen přibalte uhlíky do alternátoru“. Není co řešit. S ponurou náladou otáčíme kormidlo zpět do ČR. Za necelé tři hodiny dojíždíme na poslední procenta kapacity baterie do servisu. Michal nám se svém malém servisu opět, letos už podruhé, zachraňuje dovolenou. Po Třetí hodině odpoledne jsme připravení na re-launch. Ještě rychle vytahuju jednu lahev Metaxy, kterou jsme měli s sebou a vnucuju ji Michalovi jako alespoň částečné gesto vděku.
Díky neplánovanému a nepříjemnému zdržení berou za své veškeré plány spojené s cestou. Plánovanou návštěvu okruhu a památníku Ayrtona Senny v Imole musíme zrušit úplně, původně celodenní pobyt v Tropeji se scvrkne dle rychlosti přesunu na odpoledne, nebo večer. Hlavní ale v tuto chvíli je, že můžeme pokračovat. Bohužel problémy tím ještě úplně nekončí. Na pravidelné zastávce u Rakousko-italských hranic si Lucka všímá občasného zvláštního zápachu. Já se svým čichem toho moc necítím a tak pokračujeme do noci. První kávu na Autogrillu si ale samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Už je po půlnoci a po celém mimořádně náročném dni je třeba si odpočinout. Parkujeme za Udine na odpočívadle bez benzínky a při otevření kufru k vybalení spacáků zjišťujeme, že zdroj divného zápachu po vejcích je baterie. Z odvětrávacího otvoru syčí výpary elektrolytu a už nám zase není moc do smíchu. Tím, jak po cestě do servisu postupně odcházel alternátor, začal přebíjet baterii. Když jsem odšrouboval zátky, zjistil jsem, že jsme téměř na suchu. Bohužel na tomto odpočívadle není kromě pár laviček a toalet žádná pumpa, nebo obchod, kde sehnat destilovanou vodu. Se smíšenými pocity, pošramocenou důvěrou v moje milované auto a k smrti unavený se snažím usnout. To se ale příliš nedaří. Hlavou se mi honí spousta myšlenek – bude baterie v pořádku, až dolijeme destilku, co nás ještě čeká, dojedeme vůbec do cíle ... ?

2. den – vedro s velkým „V“

Po z poloviny probdělé noci se budím už po 6.hodině ranní. Sbalíme spacáky a vyrážíme. První odpočívadlo s benzínkou a obchodem je naštěstí nedaleko, takže můžeme dopřát baterii tolik potřebnou kapalinu a doufat, že se dokáže zregenerovat. Pokračujeme v jízdě, ale není mi po včerejšku a probdělé noci vůbec dobře. Za Benátkami mně tedy za volantem střídá Lucka a já se snažím alespoň zavřít oči. Ani to se mi ale příliš nedaří kvůli hustému provozu směrem k Boloni. Venku je přes 25°C, ale po celém okolí se válí mlha, jako by přesně vystihovala můj podivný současný stav.
V Boloni už ale peče slunce o ostošest. Sjíždíme k nákupnímu centru E. Leclerc u dálnice a nakupujeme jídlo a tekutiny na další cestu. Slunce dnes praží způsobem, který jsem ještě nezažil. Místo napojení na rychlostku E45 z Ceseny na Řím tak ještě zajíždíme kousek za Cesenu do klasického jaderského letoviska Gatteo A Mare. Rychle parkujeme u pláže a spěcháme se pořádně osvěžit do kalného moře, kterým ale v tuto chvíli skutečně nepohrdneme. Cítím se pořád jako přejetý parním válcem, zkouším na chvíli usnout, ale jsem spíše neúspěšný. Po hodině už nás tlačí čas. Jsme teprve u Ceseny a chceme dnes dojet co nejdál, abychom měli více času na Tropeu. Ještě zkontroluji elektrolyt v baterce a když vše vypadá dobře, vyjíždíme.
Okolo 14.hodiny se vracíme k Ceseně na E45. Vedro je neskutečné. Teploměry okolo silnice a ve městech ukazují teploty přes 40°C ve stínu. Zastavujeme na našem známém odpočívadle s Filicori barem E-45. Kávu si tentokrát poprvé vychutnáváme uvnitř výborně klimatizovaného baru, namáčíme ručníky na osvěžení a podnikáme krok dosud nevídaný. Horko je nesnesitelné a vzduch nemá žádný osvěžující efekt. Natahujeme tedy střechu, aby na nás nedopadalo takové množství vražedných paprsků. Se staženými okny, ručníky přehozenými přes hlavu a ramena se vydáváme do asfaltové výhně. Myslím, že jsem toho už po cestách zažil nemálo, ale takto náročný den na řízení stoprocentně ne a doufám, že už ani nezažiju. Podmínky byly skutečně smrtící. Ruka vystrčená za jízdy z okna vás začne po pár vteřinách pálit, špatně se dýchá, obličeje nám rudnou a veškerá voda v nás mizí v okamžiku. Pauzy na benzínkách tak jsou hlavně o dokoupení vychlazené vody a namáčení ručníků, než o návštěvách toalet. Pravidelně se střídáme za volantem, aby si každý mohl aspoň hodinu odpočinout na místě spolujezdce. Žár nepolevuje ani ve vnitrozemí Toskánska. Až okolo 19.hodiny se začne postupně vzduch pročišťovat, dýchání je snazší a i my se začínáme cítit lépe a lépe. Když vjíždíme do Terni, už máme střechu opět dole a konečně, snad poprvé za celou 2 denní cestu, v sobě nacházíme tu obvyklou pohodu a radost z jízdy. Je to i tím, že v Terni pro nás končí E45 a začíná má nejoblíbenější část cesty po krásných, širokých, panoramatických silnicích SS579 a SS690.
Pomalu se začíná smrákat a po fyzicky i psychicky náročných 2 dnech navrhuju, že si v klidu za světla najdeme nějaké pěkné místo na spaní u pěkného městečka Magliano dei Marsi a uděláme si pěkný večer s procházkou po městečku a večeří. Magliano leží v Abruzzu, obklopeno mohutnými zelenými kopci a každoročně se tu stavujeme v marketu pro pití. Lucka samozřejmě nadšeně souhlasí. Ani ne 2 km od Magliana nacházíme parádní plácek u pole. Zapisuju si polohu do navigace a můžeme vyrazit do města. Parkujeme v centru a po procházce vyhřátými uličkami, spojené s hledáním restaurace, usedáme na obrovské venkovní zahrádce restaurace Cinque Pini pod vzrostlé, voňavé borovice. Jídelní lístek se skládá převážně z regionálních jídel a je velmi lákavé. Nakonec si vybírám Pappardelle con ragú di cinghiale – domácí těstoviny Pappardelle s ragú z divočáka. Lucka si vybírá domácí Ravioli con salsa rossa – ravioli s redukovanou rajčatovou omáčkou (s vinným octem, solí, olivovým olejem a cukrem). Konečně „sladká“ tečka za těžkým dnem. V uvolněné a příjemné atmosféře si pochutnáváme na výtečném jídle a relaxujeme. Okolo 23.hodiny nasedáme do auta a vracíme se k plácku . Je na čase se konečně pořádně vyspat.

3. den – Tropea a lepší zítřky na obzoru

Ráno se budíme po 7. hodině, pěkně odpočatí. Venku se přes noc docela ochladilo (Magliano dei Marsi leží 728 m n.m.). Na autě leží rosa, ale sluníčko už začíná vykukovat zpoza velkých kopců, které nás obklopují. S ranním sluncem v zádech se vydáváme po kouzelné SS690 směr Benevento. U Cassina zastavujeme na odpočívadle s pěkným výhledem na opatství na Monte Cassino a kousek za Cassinem v jedné z vesniček zastavujeme u prvního otevřeného baru na klasickou italskou snídani – kávu a sladké pečivo.
V Beneventu se napojujeme na dálnici do Avellina a odtud po rychlostce E841 už sjíždíme do vždy sluncem zalitého Salerna. Tady už se o slovo hlásí jihoitalské sluníčko, a tak jako každý rok zvyšujeme spotřebu vychlazené vody. Na dálnici je letos už otevřených několik nových úseků, takže obligátních dopravních omezení oproti letům minulým znatelně ubylo a cesta ubíhá rychleji. Za Cosenzou se začíná zatahovat a za nedlouho se v kalábrijských kopcích spustí masivní průtrž mračen. Zatáčky na dálnici, které si obyčejně velmi užívám najednou začínají klouzat, stěrače sotva stíhají odvádět nekonečné přívaly kapek z čelního skla a my vyhlížíme nejbližší odpočívadlo, abychom mohli natáhnout střechu. Za pár minut už spěcháme pod střechu benzínky. Střecha je zevnitř mokrá, stejně tak čelní sklo, kam se nám vzdušným vírem vracely kapky dovnitř. Natahujeme střechu a v dešti jedem dál. Jsem naštvaný, že v Tropeji bude asi škaredě a že se nám tak zhatí další bod našeho itineráře. Lucka ale sebejistě prohlašuje, že tam bude určitě krásně.
A má pravdu. Jakmile vyjedeme z kopců a začneme klesat k Lamezia Terme, mraky začnou mizet a za pár dalších kilometrů, když poprvé spatříme Tyrhénské moře, na nás vykoukne nebe bez mráčků. Za Lamezií si ještě dopřejeme sprchu a už spěcháme k nám tak důvěrně známému sjezdu na Pizzo, lemovaného kvetoucími oleandry.
Okolo 16. hodiny míjíme značku Tropea a o pár minut později už parkujeme u pláže. Je pátek, poslední den právě končících celonárodních italských dovolených a na obsazenosti pláže je to věru znát. Každý si užívá poslední odpoledne u moře a pláž je doslova narvaná. Nakonec si ale nacházíme místečko na jemném bílém písku a spěcháme se zase po roce osvěžit do průzračného Tyrhénského moře. Od Sciaccy nás sice ještě dělí přes 400 km, ale i tak už teď cítíme, že ten zbytek zvládneme bez problémů. Maximálně si užíváme odpočinku a relaxu s čerstvě opravenou dominantou Tropey, kostelem Sant Maria dell Isola, nad námi.
Na pláži trávíme celé odpoledne až do podvečera, kdy vystoupáme po schodech do města na vyhlídku pozorovat obligátní, ale neopakovatelně krásný západ slunce. Okolo nás zrovna projíždí v roadsteru BMW Z4 novomanželé. Těžko vybrat lepší místo a dopravní prostředek pro perfektní svatbu, nemyslíte? Po setmění je ideální čas na návštěvu kavárny San Michele na hlavní promenádě. Začíná klasická večerní passeggiata a vzduchem je cítit jedinečná atmosféra večerní Tropey, kterou si vychutnáváme z křesílek kavárny. Blíží se čas večeře a také našeho odjezdu z pevninské Itálie. V obchůdku nakupujeme cibuli Tropeana, bez které bychom prostě nemohli odjet a na večeři se vydáváme do restaurace Porta Nova. Naší volbou je Risotto ai frutti di mare.
Po večeři už je nejvyšší čas chtě nechtě milovanou Tropeu opustit a vydat se do Villa San Giovanni na trajekt. Někde u Pizza se nám opět, jako každý rok, poblázní navigace a než konečně najedeme na dálnici, bloudíme dobrou hodinu po zapadlých vedlejších cestách. Nakonec se ale přeci jen dostáváme na autostrádu a teplou nocí pádíme na špičku italské boty. Po půlnoci se naloďujeme na téměř prázdný trajekt a přibližujeme se k noční Messině. Za Messinou na odpočívadle ještě čerpáme poslední síly s espresem v ruce a míříme si to k soutěsce Alcantara, poblíž které potom nacházíme super místo na nocleh. Ničím nerušeni, příjemně unavení a s mnohem lepšími pocity usínáme.

4. den – Konec dobrý, všechno dobré

Budíme se do slunečného dne a po snídani dojíždíme k soutěsce Alcantara. Ta je ale vzhledem k časnému ránu ještě uzavřena, takže dáváme za vděk alespoň pěkné vyhlídce na Alcantaru u hlavního vchodu. Po dokoupení jídla a pití v malém Conadu se vydáváme na největší dominantu Sicílie – 3329 metrů vysokou majestátní sopku Etna. Lucka, co by velký fanda do vulkánů se už nemůže dočkat, až uvidí svoji „Etničku“ z větší blízkosti na vlastní oči.
Cestou nahoru po nekonečných serpentinách pozorujeme, jak se postupně mění nejen teplota vzduchu, ale i skladba rostlin od zelených úrodných údolí přes jehličnaté lesy. Když se blížíme k základně Rifugio Sapienza ve výšce 1910 m n.m, potkáváme už jen zakrslé borovice a pro Etnu specifické a jedinečné druhy rostlin, bezvýhradně s přídomky etnenský/á.
Na Rifugiu parkujeme auto. Teplota je odhadem okolo 20°C, což je oproti vedru u pobřeží velmi příjemná změna. Máme štěstí, že je zcela jasno, takže viditelnost je perfektní, nikde se okolo nás neválí žádný mrak. Stoupáme pěšky na jeden z blízkých kráterů a obdivujeme fascinující měsíční krajinu plnou sopouchů, tu a tam porostlých etnenskými travinami. K tomu se nabízí velkolepý výhled na pobřeží a zelená údolí, která díky Etně poskytují místním lidem na oplátku za riziko, spojené s životem pod činnou sopkou, mimořádně úrodnou půdu pro vinohrady, pěstování pomerančů a řadu dalších rostlin. Když se blíže zaměříte na vyvřelou horninu okolo sebe, můžete mezi hroudami magmatu a prachem najít síru, hematit nebo ametyst. Pár zajímavých kamenů si sbíráme na památku a sestupujeme dolů k baru La Capannina, který je ze dvou stran obklopen magmatem. Ten se při erupci v roce 2002 zastavil až těsně u budovy baru. V obchůdku uvnitř kupujeme pár suvenýrů včetně náušnic vyrobených z lávového kamene. Po lahodném šálku espressa macchiato je čas přezout zaprášené boty, očistit černá lýtka a hurá na finální úsek naší dlouhé cesty.
Při sjezdu dolů se s každým metrem začíná prudce oteplovat a když se v Catanii připojujeme na dálnici, panuje už klasické sicilské vedro. Lucce už vedro začíná vadit více, než je zdrávo a snad poprvé v životě od ní slyším, abych na to více šlápl. Po rozpálené dálnici uprostřed žlutě zbarvených vysušených kopců tedy pádíme směrem k Enně. Žel bohu na místních dálnicích není taková hustota odpočívadel, na které jsme zvyklí z pevninské Itálie. Rychlým tempem nám mizí voda a zažíváme menší dejavu z předvčerejší cesty po E45. Když konečně zastavujeme u odpočívadla téměř na konci dálnice před Ennou, jsme opět zpraženi jako humři a veškeré kožní póry máme otevřeny na maximum. Po odpočinku, nákupu a především doplnění tekutin sjíždíme z dálnice na přeci jen méně rozpálený hlavní tah SS640 na Agrigento. Před Caltanissettou na chvíli zastavujeme na vyhlídce s malebným výhledem na vyprahlé sicilské vnitrozemí s velkým akvaduktem v popředí.
Za pravidelného doplňování zásob studené vody se blížíme k pobřeží Středozemního moře. Projíždíme okolo Agrigenta, o pár desítek minut později míjíme na kopci vystavěnou starobylou Siculianu a rychle se přibližujeme k Sciacce. Když už si myslíme, že zdárně dokončíme naši cestu, objevujeme uzavírku hlavního průtahu městem s velmi chabým značením objížďky. Díky tomu se ještě pár desítek minut motáme okolo Sciaccy, než konečně najdeme tu správnou cestu, kterou se po celé této nezapomenutelné pouti slavnostně dostáváme až k našemu apartmánu.
Vykoupaní ve vlastním potu, unavení, ale neskutečně šťastní vystupujeme z auta a v lámané italštině posílám majiteli Alfonsovi SMS, že jsme dorazili. Za pár okamžiků už k nám kráčí pan majitel, sympatický chlapík okolo 50tky. Jelikož Alfonso umí jen italsky a moje znalost italského jazyka jsou žel bohu spíše pasivní, než aktivní, snažíme se rukama, nohama domluvit. Když se chce, tak to jde, takže nakonec nám komunikace nečiní až takové problémy, jakých jsem se obával. Alfonso se ptá jak dlouhá že byla cesta a nevěřícně kroutí hlavou, když mu odpovídáme cifrou více než 2000. Po vyřízení formalit vytahuju z kufru 2, toho času horké, lahve speciálů našeho regionálního pivovaru Černá hora a jako pozornost je darujeme Alfonsovi, který je očividně mile překvapen.
Je pozdní odpoledne a jediná věc, která nás teď zajímá, je vybalit alespoň částečně věci a co nejrychleji se dostat k moři. Pláž San Marco je sotva 2 minuty cesty autem od apartmánu, a tak se za nedlouho vrháme do vln a konečně si s úlevou můžeme říct : „dokázali jsme to“. Jsme tady. Auto od hororového začátku naší cesty nevykazuje žádné náznaky problému a můžeme tak s konečnou platností oficiálně zahájit pobyt na Sicílii. Po vydatném odpočinku na pláži se vracíme do apartmánu, abychom se zabydleli.
Večer vyrážíme na nákup do města do parádního supermarketu Centesimo kousek od přístavu. Nakupujeme všemožné dobroty, na které jsme se tak těšili a na přípitek lahev Prosecca. Po cestě zpět do apartmánu si v tratorii / pizzerii La Trazzera bereme jednu pizzu do krabice k večeři a pak už nastává čas na oslavu. Po Proseccu následují již klasické drinky Metaxy a toniku a unavení po půlnoci uleháme konečně do pohodlí postele.

5. den – Capo Bianco

Ráno se ne z vlastní vůle budíme už v 8 hodin ráno. Vedlejší apartmán obývá italská rodina s typicky uřvanými a rozmazlenými dětmi. Tento budíček v podobě sténání, ječení a breku nás bude čekat pravidelně téměř každý den. Rodinka naštěstí po půl hodině totální bezohlednosti mizí autem pryč a tak ještě zabíráme do půl desáté. Venku je už teď velké teplo, ale jsme natěšení na první výlet, a tak Lucka připravuje snídani, já kávu v bialettě a mezi tím koukám do svých poznámek a připraveného itineráře.
Volba padá na Capo Bianco - vysoký vápencový útes mezi Secca Grande a Eraclea Minoa. Tento zářící kus skály je od moře z jedné strany obklopen divokým piniovým lesem, na druhé straně do moře ústí řeka Platani a u vrcholku Capo Bianca se nachází jedno z mnoha archeologických nalezišť v této oblasti – Eraclea Minoa s dominantou ruin antického divadla. Celá oblast je přírodní rezervací Riserva Naturale Foca Del Fiume Platani.
Od apartmánu to k vrcholu Capo Bianca máme něco přes 30km po hlavním tahu SS115 na Agrigento. Tato „okreska“ je široká téměř jako 4 proudá silnice takže i přes poměrně vysoký provoz není problém držet příjemné cestovní tempo. Po cestě míjíme poutač města Ribera s velkým nápisem „Ribera – Citta delle arance“, Ribera – město pomerančů, a já se tak nemůžu dočkat její návštěvy, že si při míjení poutače hlasitě tento slogan zařvu. No, nakonec se z toho stane tradice, protože jej za celý pobyt budu míjet nejméně 20x 
Je okolo poledne a teploty atakují 40°C ve stínu, když zastavujeme na parkovišti u naleziště. Po pár krocích se dostáváme až k vyhlídce, kde se nalevo kocháme pohledem na kontrast vyprahlé krajiny, ve které u pláže ze žlutého písku až nepatřičně září zelený pás piniového lesu. Na pravé straně pak podobně kontrastně působí čistě bílé Capo Bianco ke žluté písčité pláži pod ním. Moře je průzračně azurové až dále od břehu, kde nejsou tak vysoké vlny. Samozřejmě pořizujeme fotografie a pak už spěcháme rychle dolů k moři pod Capem.
Parkujeme kousek od pláže, bereme z auta veškeré potřebné vybavení a štrádujeme si to k pláži. Ve stínu pinií odpočívají hloučky lidí, ale my chceme do moře. Na pláži fouká horký vítr a písek je tak jemný, že létá vzduchem. Už je mi jasné, proč je voda blíže k pobřeží tak zakalená. Pokládáme deku a věci a jdeme do moře. Ve vysokých vlnách se ale moc plavat nedá, takže spíš jen tak čvachtáme a pohupujeme na vlnách. Když se po pár minutách vrátíme k dece, je celá pokrytá vrstvou jemňoučkého písku. O zábavu se dál starají taky vlny, které se čím dál více přibližují k dece, takže si stavíme pseudo-ochrannou hráz. Na dece se v mini písečné bouři moc pohodlně sedět nedá, takže se po konzumaci vychlazeného piva Moretti vydáváme na procházku pod Capo bianco. Okolo pláže omývá moře staré kmeny pinií které sem asi už před lety postupně popadaly vlivem podemletí břehu a leží tu ponechány na pospas přírodním vlivům. Hezká příležitost k pořízení fotek. Od Capo Bianco se pak vracíme na druhou stranu pláže do beach baru, kde k našemu potěšení mají kávu Guglielmo. Po vypití si ještě poručíme lahev vychlazené Corony a zevlujeme, jak se na beach bar sluší a patří.
Řádně vyfénovaní horkým větrem se vracíme zpět. V Sciacce nakupujeme další a další dobroty, protože těch není nikdy dost. Pak ještě zastavujeme u jedné z městských pláží na večerní koupačku. Pláž není ničím zvláštní ale stejně je nakonec tato návštěva docela zajímavá. A to v momentě, kdy se k nám blíží nesourodá dvojice blondýny ve středním věku ruku v ruce s mladým italským hřebcem. Dvojička usedá do malého nafukovacího motorového člunu a je nám jasné, že nedaleko od břehu zakotvená jachta bude asi patřit blond paničce. Hřebec ale opakovaně selhává při startování motoru a vlnky mezitím člun několikrát vrací na mělčinu. Asi na 15 pokus a třetí odražení člunu od mělčiny se zadaří a obě hrdličky odplouvají k jachtě. Mezi tím si z legrace vymýšlíme různé scénáře a další možné oblasti, ve kterých by mohl mladý Ital opakovaně selhávat 
Po západu slunce je čas na večeři. A jelikož je náš apartmán vybaven i grilem a my se v obchodě zásobili salsicciemy, není nic lepšího, než si je ogrilovat. Se sýrem Provolone, sušenými rajčaty a chlebem plněným olivami k přikusování nám ke spokojenosti nechybí nic. Další lahev, tentokrát Lambrusca, už jen dotváří pomyslnou tečku za fajn dnem.

6. den – Porto Palo

Ráno se opět budíme hlukem a řevem z vedlejšího apartmánu. Co naděláme. Sousedy si člověk nevybere ani na dovolené. Po snídani oplachuju totálně zaprášené auto a dnes z itineráře vybíráme malé přímořské městečko Porto Palo, vzdálené 20km na západ od nás.
Na začátku obce zastavujeme u rodinného mini marketu pro něco dobrého na sváču. Vevnitř se nás okamžitě ujímá pan majitel a jako správný obchodník nabízí mimo čerstvé panini plněné prosciuttem další sortiment. Jakmile naše zraky byť jen na zlomek vteřiny spočinou na nějakém předmětu, okamžitě ale zcela nenásilně nám jej předvádí, nechává nás vyzkoušet a je jedno, jestli jsou to zrovna potápěčské brýle nebo velký slaměný klobouk. Nakonec nám ukazuje malý pult se sýry a dalšími produkty, mezi kterými zahlédnu velkou sklenici ančoviček od místního vyhlášeného producenta Giuseppe Ribeccy. To už se k majiteli přidává i jeho syn a hned nám dává tip na konzumaci: „mangia a birra, molto buono!“ povídá. Cena okolo 8 Euro za 580 gramové balení je více než dobrá nabídka, takže nakonec, s oboustranným srdečným rozloučením, opouštíme obchůdek s párem panini a ančovičkami k tomu. Nutno říct, že lepší ančovičky jsme v životě nejedl a to už jsem jich vyzkoušel docela dost.
Na pláži Porto Pala je jen pár lidí, hlavní turistická sezóna je pasé. Můžeme tak pohodlně zaparkovat a vybrat si dobré místo na válení. Moře je tu na rozdíl od včerejšího rozvlněného Capo Bianca naprosto klidné a azurově modré. Sestup do moře je velmi postupný, jako někde na severním Jadranu. Konečně si můžeme zaplavat bez toho, aniž by nás splachovaly vlny. V příjemné atmosféře, s vychlazenými pivky a chutnými panini trávíme velkou část dne na pláži a když máme dlouhou chvíli, dostaneme se okolo malého přístavu do ospalého beach baru, kde nás ale okamžitě nakopne typické intenzivní sicilské espresso Americaff.
V podvečer balíme věci a jedeme se do apartmánu vysprchovat, abychom vzápětí mohli vyrazit do večerních ulic Sciaccy. Při odjezdu od apartmánu ještě zdravíme pohublou fenku od vedlejšího domu, která snad celý den vylehává u příjezdové cesty a podle denní doby se stěhuje za stínem okolo zídek a keřů a když je to nutné, tak i pod zaparkovaná auta.
V Sciacce probíhá každovečerní dopravní blázinec, jaký je možné zažít snad jen na jihu Itálie. Nekonečné proudy aut namačkané zrcátko na zrcátko se proplétají dalšími proudy ze všech stran valících se aut. Člověk si ale rychle zvykne. Čím dříve pochopíte, že odhodlanost a oční kontakt s ostatními řidiči je důležitější, než dopravní značky, tím dříve se o vás přestane pokoušet infarkt. Sciacca z pozice chodce je mnohem klidnější a ve světle lamp romantické místo. Vycházka vlahou nocí s teplotami okolo 30°C po promenádě okolo lázní s výhledem na osvětlený přístav a staré město je nezapomenutelný zážitek.
Z promenády scházíme dolů do přístavu, kde mám vyhlédnutou vyhlášenou restauraci Porto San Paolo s romantickým výhledem na přístav a město. Venkovní terasa je beznadějně zaplněna rezervovanými stoly a vnitřek stejně tak. Nakonec se ale číšníkovi daří pro nás připravit stůl uvnitř klimatizované nekuřácké části. Personál má jasně rozděleny jednotlivé pozice. Jeden člověk nám připraví stůl a uvede nás k němu, druhý přinese jídelní lístek, třetí je specialista na nápoje a vína, mezitím jiný projede okolo s pojízdným stolem s nabídkou čerstvých ryb k vedlejšímu stolu. Po nahlédnutí do menu mám jasno. Kde jinde si dát regionální specialitu Pasta con le sarde, než tady ? Lucka si vybírá nestárnoucí klasiku – grilovaného mečouna. Spaghetti se sardinkami jsou naprosto úchvatné a jedno z TOP jídel, které jsem na této dovolené ochutnal.
Po skvělé večeři sestupujeme po keramikou zdobených schodech zpět do přístavu a vracíme zpět „domů“ na noční popíjení vína. K němu si jen rychle připravíme, z mozzarelly di bufalla, šťavnatých rajčat a olivového oleje, slušnou porci salátu caprese. Čas plyne jako voda, a než se nadějeme, je dávno po půlnoci. Na čase jít si lehnout.

7. den – Sciacca (mare)

Je tu další den. Venku je jasno a opět vedro už okolo 9. hodiny ráno, takže se rádi zatím schováváme ve stínu terasy apartmánu. Po snídani se v poklidu nachystáme na výlet do centra Sciaccy. V přístavu chceme koupit nějaké čerstvé ryby na večeři. Obchůdků s rybami je tu dost. Problém je, že hlavní doba prodeje je ráno. Přesto se nám snadno daří najít obchůdek s dostatečnou nabídkou. Koupit tady lze vše možné, od krevet a mušlí přes pražmu nebo mečouna až po (pro Sciaccu specifické) sardinky nebo pesce bianco. Prodavač nám ochotně asistuje. Nakonec bereme jednoho mořského vlka, dvě pražmy a už se těšíme na večerní grilovačku. Hned před rybárnou stojí malý stánek lepé italské paní mámy a jen co se přiblížíme k zaplněným stolům s jejími produkty, začíná další klasická ukázka italského vysokého umění obchodu. Všechna ta čerstvá zelenina a ovoce, domácí oleje a medy jsou příliš velkým lákadlem, a tak po pár minutách odcházíme s taškou zaplněnou litrovou pixlí domácího olio di oliva extra vergine a sklenicí lahodného medu.
Sciacca je opět zacpaná, tentokrát dopolední špičkou. Parkujeme v centru a vyrážíme do ulic. Procházíme ulicemi protkanými stavbami všemožných architektonických slohů, které na Sicílii zanechaly národy, které se tady pravidelně střídaly ve vládě. Na málokterém místě na světě se můžete setkat s mixem staveb normanských, románských nebo arabských slohů najednou. Na hlavním náměstí Piazza Angelo Scandaliato je téměř liduprázdno a obsazených je jen těch pár laviček, které nabízejí příjemný stín. Výhled na přístav zalitý v azurovém moři ale stojí za těch pár minut na pálícím slunci.
Pokračujeme dál hlavní třídou od náměstí. Je okolo poledne a stíny čím dál více ustupují slunečním paprskům. Dnes jsme si zakázali návštěvu obchodů s potravinami, protože v nich rok od roku a tady den ode dne necháváme stále více peněz. Toto předsevzetí ale musíme v zájmu našeho zdraví porušit. Vodu, kterou jsme si sebou na procházku vzali, jsme vypili během prvních pár desítek minut a žízeň se začíná projevovat čím dal silněji. Obchůdky navíc s blížící se siestou zavírají, takže vbíháme do první prodejny zeleniny, kde ale myslí i na žíznivce a jsme zachráněni. S uhašenou žízní a další lahví vody v zásobě vstupujeme do městského parku s obrovitým prastarým fíkusem uprostřed v jehož stínu nabíráme síly na zpáteční cestu k autu. Cestou zpět odbočujeme z hlavní třídy a malebnými, úzkými a stinnými uličkami dokončujeme dnešní tůru po rozpálené Sciacce.
Je nejvyšší čas se jet zchladit k moři. Opouštíme město a po pár kilometrech sjíždíme na jednu z mnoha menších pláží pobřeží Sciacca Mare. Okolo beach baru pokračujeme pěšky dál na opuštěnou část pláže, kde po osvěžující koupačce vegetíme schováni pod slunečníkem až do pozdního odpoledne. Ještě před návratem zajíždíme dál za apartmán až k mysu, kde se nám naskytne panoramatický výhled na moře se zapadajícím sluncem.
Stmívá se a hlad o sobě dává vědět, takže roztápím gril. Keř rozmarýnu nám roste hned u ložnice, takže čerstvé bylinky na ryby jsou tím nejmenším problémem. Mořského vlka, kterého si vybrala Lucka budeme grilovat v celku, ale pražmu si kvůli její velikosti a množství malých kostí nafiletuju. No, a když už je gril jednou rozpálený, byla by škoda jej využít jen na přípravu masa. Čistíme tedy papriky, lilek a cuketu, přidáváme sale, pepe e olio di oliva a můžeme začít s přípravou. Za půl hodiny je vše hotovo a přichystáno na hostinu. Letos už podruhé, co jsme si večeři připravili sami, což na dovolené nemáme příliš ve zvyku. Stálo to ale za to. Za ušima se olizujeme ještě celou noc.

8. den – Ribera: Citta delle arance (?)

Opět slunečné a horké ráno. Dnes nás čeká mimo jiné také město jehož slogan pravidelně při jeho míjení vyřvávám: „Ribéééra, čita delééé aráááánče! “.
Nebýt vyhlášených a po těch etneských asi nejznámějších italských pomerančů, není na městě samotném nic zajímavého. Natěšení na místní citrusovou chloubu parkujeme u centra a vydáváme se do obchůdků s ovocem a zeleninou. Jsem mírně rozčarován, když v prvních dvou obchůdcích nenarazím ani na jediný pomeranč. Pokračujeme tedy dál po hlavní třídě centrem města. Když nic neobjevujeme ani ve třetím obchůdku, začínám tušit, že něco není v pořádku. Přeci by tady svůj vyhlášený produkt neschovávali před lidmi. V poslední zelenině už se přímo zeptám na arance di Ribera. Čeká mě přátelský smích pana majitele „arance, e nel novembre, dicembre“. Dochází mi, že jsme tady skoro o 3 měsíce dřív. A já se tak těšil, až svému oblíbenému pokřiku dám i reálné rozměry. S lehce trapným pocitem chci pánovi poděkovat za informaci a rozloučit se, ale on mi v momentě nabízí, abych si koupil aspoň jeho nektarinky. Samozřejmě nepohrdneme. Takže pomeranče z Ribery, možná někdy příště  Když z Ribery vjíždíme do kopců směrem do městečka Caltabellotta, míjíme háje pomerančovníků obsypaných tmavě zelenými plody. Smějeme se a říkáme si, měli jsme do jet Ribery tudy, věděli bychom hned, jak to tady s těmi úrodami mají.
Caltabellotta je starobylé město vystavěné na kopci kousek od moře ve výšce 949 m n.m. a jeho návštěva je nutnost. Serpentinami se postupně vzdalujeme od pobřeží a stoupáme vzhůru. Za pár minut vjíždíme do Caltabellotty a snažíme se proplést spletí ultra strmých a uzoučkých ulic až nahoru k chrámu. Systém jednosměrek za přispění zmatené navigace nás ale několikrát posílá zpět dolů a ještě k tomu přes nejzapadlejší uličky s až neuvěřitelnými sklony. Nenecháme se zastrašit a nakonec se vydrápeme až ke Castello delle Querce. Na kopci v téměř tisíci metrech je příjemné klima a naprosto božský klid. Nic tak nenarušuje idylický výhled na střechy a vzdálené rušné uličky Caltabellotty pod námi, lesy a kopci za nimi, a moře, které tento obraz společně s nebem dotváří shora.
Siesta už začala a my obracíme k návratu. V městečku Sant'Anna pod Caltabellottou ještě stavíme na zmrzku a pak už pádíme do italského Lidlu pro nějaké to šumivé víno a další dobroty. Zatímco se víno chladí na mrazáku, spočineme ve stínu terasy apartmánu a doplníme další tekutiny. Když má naše Frizzantino požadovanou teplotu, bereme saky paky a okolo útesu sjíždíme pár set metrů na pláž San Marco, kde se konečně osvěžíme ve vlnkách moře. Sedmička ledového Frizzantina přijde vhod i v tomto pozdním odpoledne, protože teploty se stále neochvějně drží velmi vysoko.
Slunce pomalu směřuje k obzoru a po jeho západu za horizont moře se vracíme na skok do apartmánu. Po sprše nakládáme lahev Lambursca a jedeme do nedaleké pizzerie Bandiera Giala koupit pizzu, abychom vzápětí opět usedli do deky na chladnoucí pláži a za uklidňujícího šplouchání vlnek vychutnali jídlo, pití a celý večer.

9. den – Siculiana

Další krásný den na slunné Sicílii. Dnes máme v plánu více cestování. Hned po snídani nasedáme do auta a odjíždíme na východ od Sciaccy, pár kilometrů za Capo Bianco, na pláže přírodní rezervace Torre Salsa mezi městečky Eraclea Minoa a Siculiana Marina.
Na dlouhém písečném pobřeží s výhledem na vzdálené Capo Bianco není problém najít si své místo a ničím nerušen užívat slunce, klidného moře a písku. Pár hodin se válíme na pláži nebo posedáváme v blízkém beach baru a když už nevíme co by, balíme se a pokračujeme na další bod našeho itineráře – starobylé městečko Siculiana, vystavěné jak jinak, než na kopci u moře.
Přes počáteční problémy s navigací a drkotání se po rozbitých silničkách, kudy snad nejezdí ani nejotrlejší domorodci, se dostáváme na náměstí. Siculiana působí, jako většina malých italských starobylých měst, ospalým dojmem. Jako by se tu zastavil čas. Nikde nikdo. Sem tam spatříte toulavého psa, kterých je na Sicílii nespočet. Před starými domky sedí tu a tam na židli babička a buď odpočívá, nebo vykecává se sousedkou od naproti. Nějaký moderní prvek civilizace hledáte jen těžko. A to mám na těchto městečcích nejraději. Jste prostě v jiném světě.
Procházíme náměstím okolo několika kostelů k baru na vyhlídce. V malém parčíku pod stromy odpočívá a tlachá parta dědečků. V baru si dáváme zmrzku a pak jednou velice kratičkou hru stolního fotbalu. Chudák Lucka. Rozstřílel jsem ji během pár minut :-) Z vyhlídky se nabízí pohled na nedaleké pobřeží a taky na dominantu Siculiany – hrad Castello Chiaramonte. Pečlivě zrekonstruované sídlo je v soukromém vlastnictví. Slouží jako místo pro pořádání luxusních banketů, svateb, konferencí a dalších speciálních setkání. I tak je možné si jej prohlédnout alespoň zvenku. Jdeme se podívat na nádvoří tohoto skvostného hradu. A ejhle, zrovna probíhají přípravy na jednu z exkluzivních akcí. Nachystané dlouhé stoly s červenými a bílými ubrusy, komíny talířů, frmol ozývající se z kuchyně a my jen tiše závidíme šťastlivcům, kteří tady dnes stráví večer.
Tímto naše návštěva Siculiany končí. Je okolo 16. hodiny, poprvé od našeho příjezdu se slunce schovalo za oparem a v plánu máme ještě jednu zastávku sotva pár kilometrů vzdálenou – malé letovisko Siculiana Marina. Toto místo má pro nás speciální význam a přestože jsme zde nikdy nebyli, pláž Siculiany Mariny známe velmi důvěrně. Ano, už někdy od ledna jsme snad každý den koukali na web-kameru namířenou na pláž u restaurace/ baru Lido Sabbia Doro se strmými útesy v pozadí. Postupně jsme tak mohli sledovat průběh zimy, jara a léta, včetně podrobných informací z integrované meteostanice. No, a teď jsme tady. Člověku to připadá až divné, když vstoupí na písek, vše okolo sebe poznává, přestože na tom místě nikdy nebyl.
Při příjezdu k pláži vidíme po pravé straně obrovské stinné parkoviště s několika vjezdy. Když vjíždíme do jednoho z nich, míjíme dvojici mužů, kteří u něj sedí na židli. Že by se tu platilo parkovné ? Parkujeme auto a jdu se pánů zeptat, jestli tady můžeme parkovat. Dvojička chlápků okolo padesátky se usměje a ptá se odkud jsme atd. Ptám se tedy znovu moji lámanou pseudo italštinou jak je to s parkováním. Jeden z mužů mi říká, že prý dvě Eura. V tu chvíli se vysmátý druhý chlápek bere bokem a naznačuje mi, ať jeho kolegovi dám jen jedno Euro. Nakonec mi došlo, že si tady hoši nenápadně střílí z turistů a přivydělávají si. Docela nás ale pobavili, tak nakonec to jedno éčko borcům dáváme a jdeme na pláž.
Moře jako by tu dnes snad ani nebylo. Hladina svým klidem připomíná spíš stojaté vody nějakého jezera. Pro plavání jsou to naprosto ideální podmínky. Před vámi se rozprostírá téměř nekonečně velký mořský plavecký stadion, obklopený krásnými skalami. Na pláži je jen pár, převážně asi místních, návštěvníků. Vzhledem k obrovským rozměrům parkoviště to tu ale ještě před pár týdny muselo vypadat kapku jinak. Teď ale máme celou pláž i beach bar jen pro sebe. Zůstáváme až do podvečera .
Na večeři se vracíme do Sciaccy a jíme v příjemné restauraci Vecchia Bussola. Na jídelním lístku si s potěšením vybírám další regionální delikatesu Tagliatelle alla aragosta – těstoviny s humrem. Lucka si pochutnává na Cous cous di pesce. Další den bohatý na zážitky uzavíráme na terase apartmánu.

-> Pokračování v druhé části cestopisu...