Walliské Alpy 2012

Nastává kýžený okamžik ,který miluji….
Každodenní starosti může člověk hodit za hlavu a věnuje se jen tomu příjemnému. A to je u mě právě dovolená…. Kdyby bylo po mém, trávím tak čas pořád:-) Bohužel to tak není..
Vyrážíme opět do Wallisu….. Je to pár let, co jsme zde strávili pěkné dny…v zimě i v létě, v horské vesničce Bourg St. Pierre. A tak se nyní vracíme opět na místo činu…. i když – oblast Wallis je celkem rozsáhlá. Letos se tedy podíváme do podhorského městečka St.Niklaus i na některá další místa, která budou naší premiérou.
Jelikož předpověď počasí v den odjezdu je příznivá, rozhodujeme se pro cestu z Čech do Švýcarska s přejezdy horských sedel, která by měla být i pro naše oko zajímavější...
Na cestu vyrážíme něco málo před pátou hodinou ranní. V Čechách je po dešti, 16 stupňů. Cesta celkem ubíhá – přes Mnichov, Lindau, Bregenz. Následně z Německa přejíždíme částečně Rakousko (zde malinko tápeme v tom, zda se vyhnout malému cípu rakouské dálnice, či jak to provést) a v Lustenau už přejíždíme švýcarské hranice a pokračujeme směrem na Chur.
Cesta začíná pěkně stoupat. Míjíme sedlo Oberalpass (2046 m), otvírají se krásné výhledy. Dále přes horskou vesničku Andermatt ( naší cestu kopíruje dráha železnice, která přes zimní období funguje jako převoz aut přes uzavřená horská sedla) , a už se opět dalšími klikatícími se serpentýnami šplháme do Furkapass (2436 m). A pak opět dolů do údolí. Cesta se krásně vine ….. Každý, kdo touto pěknou cestou projíždí, si to užívá naplno…rozevlátí motorkáři, makající cyklisti či řidiči vozítek
Míjíme města Brig, Visp a něco před 16.hodinou naše auto přijíždí do St.Niklaus na avizovanou adresu, kde nám má být předán klíč ke kouzelné chalupě v horní části vesničky, nazývané Gasenried. Vše jde podle plánu a tak pozdní odpoledne již můžeme trávit odpočinkem na slunečné terase před chatou a spřádáním plánů na další den, kdy dovolená začne naplno.

Pár mráčků anebo obloha přímo bez mráčků?….. Ano, tak to by dnes mohlo vyjít. Máme neděli, den první….
Jelikož naše dočasná chaloupka se nachází ve výšce 1636 m.n.m., rána jsou tu nyní koncem léta chladnější…A dnes tomu není jinak. Teploměr ukazuje 8° C, v noci lehce pršelo. V údolí Mattertal se pod námi povalují poslední mráčky , ale modrá obloha značí, že by den neměl být úplně špatný … Chystáme se dnes na první letošní walliský výstup. A bude to via ferrata. Autem se přemísťujeme do cca 30 km vzdáleného horského městečka Saas Fee. Parkujeme v několikapodlažních garážích, kde chtějí 13,50 CHF za auto na celý den. S naloženými batohy můžeme vyrazit směrem k lanovce. Alpin Expres nás odváží do mezistanice Morenia (zpáteční lístek za 25CHF/os.). Odtud vyrážíme pěšmo. Už když vylézáme z lanovky, zaskočí nás „mráček“, který se tu pěkně vyvaluje a zatím nevypadá, že by toto místo mínil opustit. Musíme se trošku přiobléknout, nasazujeme si čepice, vzduch je docela studený. Po modré značce míříme k nástupu na via ferratu (ve Wallisu je spíše označují pojmem Klettersteig) s názvem Mittaghorn . Z průvodce víme, že technicky by to nemělo být nic náročného, ale obtížnost KS3-C, jde o výstup do výšky přes 3tisíce m – tak doufáme, že nám to nedá moc zabrat a že zvládneme pak i sestup dolů, který má být náročný především pro naše nohy! Zhruba po půl hodině chůze do kopce po nesmírně kamenité cestě (velké balvany) - hodně mi to připomíná tatranskou magistrálu - se dostáváme k počátku ferraty, kterou zde značí jak jinak – hrdě vlající švýcarská vlajka. Oblečeme se do ferratových setů, vzápětí už se cvakáme karabinami na lano a vyrážíme. Původní „mráček“ se teď ovšem zrovna mění v totální mlhu….škoda. Takže lezeme a ani nevíme pořádně kam... V některých momentech si říkám, možná dobře, že není vidět , kudy cesta vlastně vede ... Ocelové lano je místy vynecháno a je nutno prudce stoupat v úzké pěšině a bez jištění. Kam vedou srázy na obě strany, bůhví … Teda tuším, že to budou asi pěkné srázy..Cestou nás doprovází jedna německá rodinka… aspoň v tom mlíku tady nejsme sami. Zhruba po hodině a půl stoupání - lezení je celkem příjemné , stupy jsou tu opravdu voleny velmi šikovně (doporučují ji v průvodci pro začátečníky) a není na tom nic obtížného, snad trošku fyzické kondice to chce - cítíme již slunce někde blízko , mraky budou velmi brzy rozfoukány větříkem a my budeme moci spatřit cílový vrcholek Mittaghorn v plné kráse . Tempo nemáme nijak závratné, někteří zdatnější jedinci nás i předcházejí … Ale to nevadí. Hlavně že už je dobrá viditelnost a tudíž mám jistotu a krásné výhledy zároveň . Mraky už jsou v nenávratnu a my se opravdu můžeme kochat pěknými výhledy a pomaličku šplháme poslední žebříky k vrcholovému kříži ve výšce 3.143 m. Hurá! Ve 12,40 jsme tu . Trošku se tu ohřejeme, nafotíme okolí , občerstvíme se . Sestup dolů je celkem krutý - prudká šotolinová cesty, bez holí bychom to asi špatně dali . Ale to jsme podle průvodce očekávali ….. ovšem, co nebylo dopředu jasné ani plánované , je nenadálý silný vítr, kvůli kterému nás dolů, tak z poloviny zpáteční cesty, nesveze lanovka… Tím je sestup zpět do vesnice Saas Fee pro naše nohy dvakrát tak náročný. Zpáteční lístek původně zakoupený na jízdu lanovkou Plattjen Tal tak propadá…a naše nohy nám pomalu odpadaj… K autu se dostáváme živi a zdrávi - až na ty bolavé nohy (výživné klesání něco přes 1.300 výšk.metrů jim i nám dalo docela dost zabrat) - okolo páté hodiny. A hurá domů, léčit si rány..

Den druhý – Ráno přituhuje ještě více než včera. Máme plus 4 ° C, ale počasí nádherné! V plánu je dnes vidět Aletschgletcher , popř. nějaké další menší dobrodružství …. Autem se přemísťujeme do vesničky Fiesch, odkud něco po osmé ranní vyjíždíme lanovkou na vrchol Eggishorn (zpáteční lístek za 38,60 CHF/os.) . Podle předběžných informací víme, že první lanovka odjíždí v 8 hodin. Jsme tu něco po osmé, pojedeme druhou v pořadí... nevadí :-) . Zatím tu moc turistů není… U prodejního okénka se informujeme na podrobnosti o místní via ferratě, kterou bychom dnes chtěli zdola. Dostáváme plně informující letáček a už ho studujeme. Na přestupní stanici Fiescheralp se nestačíme ani rozhlédnout a už nasedáme na další část lanovky směrem k vrcholku Eggishorn. Ještě z lanovky (kabinky) obhlížíme terén pod vrcholkem, kde je vedená via ferrata, pojmenovaná po kopci, na němž je vybudována . Přesně v 9.00 vystupujeme z lanovky a míříme k vyhlídce na obrovský, gigantický ledovec Aletsch …Otvírají se nám krásná panoramata , umocněná nesmírným tichem a klidem, který tu takto po ránu a bez asistence lidí panuje… Paráda . Kocháme se. Užíváme si to. Ale zároveň jsme nedočkaví a moc se těšíme na jednu dnešní velkou neznámou…. V průvodci je totiž o této via ferratě jen malá zmínka, takže moc o ní dopředu nevíme.. Ale tušíme, že to bude fajn. Počasí nám přeje. A tak se těšíme. Obcházíme vrcholek Eggishorn po turistické značce směrem na Bettmeralp - další z krásných míst a především celá cesta k tomuto cíli kopíruje Aletschský ledovec, což musí být samo o sobě moc pěkné . Nás ale dnes čeká jiný program. Cesta nejprve vede ve stopách zimní sjezdovky, musí to tu být pěkný sešup v zimě, po obou stranách vysoké sítě … a v sedle pod Eggishorn už modrá směrovka Klettersteig informuje, že musíme odbočit doleva a již vidíme nástup na ferratu. Je zde pár informací, jak dalece je cesta obtížná, je tu i pár fotografií z exponovaných a asi nejobtížnějších úseků cesty, abychom se včas mohli rozhodnout pro či proti jejímu zdolání… Oblékáme ferratovou výbavu a jdeme do toho! Zpočátku vede pohodová pěšina v trávě . Podél vede současně ocelové lano, kde se přecvakáváme karabinami. Lano nás vlastně bude provázet celou touto cestou, tak zhruba 2,5 hodiny. Zatím si stačím i fotit horskou květenu, co míjíme… Jsme tu dlouhou dobu sami, vlastně až v závěru cesty se potkáme s druhými … Je tu úžasný klid a někde níže pod námi na horských pastvinách je slyšet stáda ovcí a beranů….Cesta pokračuje , kopíruje skály, stupy jsou šikovně umístěny, jde se opravdu v pohodě, i když občas je to již dost vysoko a ve stěně . Člověk se nesmí moc dívat pod sebe – aspoň já to tak aplikovala :-)) Asi po půl hodince chůze přicházíme k první větší překážce, nepálskému mostu. 30 m dlouhý žebříkový most se zábradlím v podobě dvou ocelových lan. Most je celkem pružný, skládá se z několika krátkých hliníkových žebříků spojených k sobě pružícími péry. Výstražná cedule hlásá, že se zde mohou pohybovat max. 3 Persony. No my rozhodně do toho ani ve dvou nepůjdeme společně . Já si raději počkám, až jak to projde mému spolulezci, pak do toho půjdu…. I on má zprvu v očích jakéstakés obavy…. Ale! Podaří se mu první krok, druhý, třetí……a už z toho máme legraci! Nakonec vyrazím i já. Jde to. A jsou fotky, video a je to celkem zábavné … A cesta pokračuje, další stupy, další žebříky. Počasí stále bez mráčku, občas nad námi profrčí další lanovka , vezoucí dychtivé turisty vzhůru do „nebes“ a blíže k jedinečnému Aletschskému ledovci. A to my se již blížíme k další „atrakci“. Třílanný most - tak to je můj konec, bleskne mi hlavou, když ho spatřím! To je snad jen pro provazochodce . Ne , pro každého…. Jenže vím dopředu, že toto exponované místo lze přelstít - a to „obchůzkou“ po skále , kde jsou pro tyto případy postaveny speciální stupy, železa a zřízena náhradní trasa…..jdu tam! Už je to víc než jasné!! Stačí, že pozoruji , jak ten machr předem mnou bravurně zvládá chůzi po laně…a se zátěží ( tělesnou i batožinovou ). A nestačím se divit. A nechci si ani představit, co bych asi v případě jeho pádu, musela podnikat! A jak by to celé vypadalo! Děs a hrůza mě jímá už teď. - Naštěstí se za pár chvil setkáme na stejném místě a pokračujeme společně dále vzhůru k vrcholům….a těch je tu hned několik, jak vzápětí poznáváme.. Měla jsem chvilku dojem, že cesta bude po této provazovachodecké „ vložce“ končit, ale to byl omyl! Stále jsme pokračovali, a ještě výstup přitvrdil. Pomalu jsem si připadala jako opravdový lezec, stupy se změnily v žebříky, a že jich bylo, a pěkně dlouhých. Pod sebe a okolo sebe jsem se pro jistotu opět nedívala. A ono to celkem šlo! Ve 12,30 h. jsme dobyli cílového vrcholku ferraty Eggishorn a zapsali se slavnostně do vrcholové knihy. Tedy zapsali.... Zapsal to jen jeden z nás! A já jsem to nebyla. Protože na vrcholovém hrotu je místo fakt jen pro jednoho a já se radši v tu chvíli držela níže, v "bezpečí" pod vrcholem. A závěrečný můstek už byl jen sladkým bonbonkem a tečkou za dnešní výpravou. Na vrcholových šutrákách jsem složili výzbroj i výstroj a dali si v klídku občerstvení. Mezitím nás dostihli (konečně:-)) další ferratisti. A světe div se, byli to skorosousedi ze Slovenska . Sdělili jsme si své dojmy. A bylo to vlastně celé fajn!

Den třetí – Dnes pravděpodobně „ zaútočíme“ :-) na jednu pěknou čtyřtisícovku... Ráno je o trochu tepleji než včera - něco okolo 10 stupínků a na obloze se honí pár malých mráčků. Nevadí. Máme dojem, že by se to nemělo přes den nijak extrémně změnit k horšímu. Balíme si trošku obsáhlejší batohy než dny předchozí. Je potřeba mít sebou téměř horolezeckou výstroj, jelikož se budeme pohybovat na ledovci. Takže: teplé oblečení včetně čepic a rukavic, lano, přilby, mačky, cepíny, sedáky, čaj v termosce, nějaký zdroj energie – např. čokoládka může být. Minutu před osmou hodinou parkujeme na již známém parkovišti v Saas Fee. Obouváme pohorky a s batohy se přemísťujeme k lanovce, odkud nás kabinka Alpin Express vyváží do horní stanice Felskinn. Dále pak pokračujeme Metrem Alpin na Mittelallalin do výšky 3.500 m (zpáteční jízdenka bratru 69 CHF/os.). Jsme tu v 9,30 a než se naoblíkáme do všech těch potřebných věciček , máme desátou hodinu..Můžeme zahájit výstup. Tedy: nejdříve nás čeká „procházka“ částí sjezdovek, kde se i teď v létě prohání skupinky nadšených lyžařů a snowbordistů…funguje tu pár vleků. A my jim tak trochu i závidíme…. Ale jdeme si svou cestou dále. Zpočátku můžeme sledovat i samotný vrchol Allalinhorn , který je naším cílem a na který se vypravilo už dnes celkem dost lidí před námi a pohybují se jako malé figurky už někde nahoře „ v oblacích“ … Pomalu opouštíme sjezdovky a naše cesta (naštěstí celkem důkladně vyšlapaná x turisty před námi) začíná více stoupat a vine se okolo celé hory dokola. Míjíme několik celkem adrenalinových míst, kdy překračujeme ledovcové trhliny jakoby nic . Ale já mám tedy uvnitř pěkný strach. Proti nám se vracejí skupinky i dvojice navázané na lanech , už mají vrcholek za sebou. A jsou vysmátí. Pouštějí nás vždy nahoru jako první….ale my se docela couráme, ujdeme vždy tak 20 kroků a dýcháme, funíme jak o život. No jo, ta výška s námi asi trošku cvičí… Zhruba po 1,5 hodině této, ne moc „svižné“, chůze se dostáváme do sedla, odkud se nám otvírá pěkný výhled na panoramata horského masivu Mt.Rosy a Matterhornu . Ovšem počasí není tak růžové jako ráno - mráčky přibývají, a hlavně jsou tak nějak škaredě šedé…nemám z toho dobrý pocit. Stoupání je teď ještě obtížnější, sníh hodně zmrzlý. Ještě že máme mačky, ještě že máme cepín , ráda se o něj bezpečně opřu! Cesta se tu klikatí, někdo si tu vyšlapal i zkratku, ale není asi radno ji použít, jelikož ty trhliny tu číhají na každém kroku….a tady nás právě nyní čekala jedna opravdu „pěkná“… Raději si ji moc zblízka (a do hloubky už vůbec! ) neprohlížím, překročím ji co nejdelším krokem – jsem ani nevěděla, čeho jsem schopná! - a snažím se zrychlit to šnečí tempo.. Cíl : kamenitý vrcholek a vrcholový kříž ve výšce 4.027 m, se nám přibližuje, ale moc ta cesta neubíhá.. Nechci říci, že nemáme kondici. Spíš je to opravdu tou nadmořskou výškou a my se dost vlečeme… No, nicméně ve 12,15 h. se dostáváme na závěrečné skalnaté pole a tím do tzv. cílové rovinky…i když rovinka to zrovna není . Ještě nás čeká pěkně kluzké stoupání po kamení, skalách, ledu. A už je tu úzký sněhem navátý hřebínek, který nás dovádí k vrcholovému kříži . Druhou čtyřtisícovku máme v kapse . A byla pro nás mnohem těžší než ta první,před čtyřmi lety. Všeobecně se ale mezi odborníky oba tyto vrcholy (Breithorn i Allalinhorn) považují za nejlépe přístupné v oblasti.. Takže laicky řečeno , jsme si vlastně vybrali ty nejlehčí.. Cesta dolů byla několikanásobně rychlejší než výstup . Ani nevím jak, ale najednou jsem nazpět v chalupě, u grilu a pivečka. A je mi dobře.

Den čtvrtý – Po pořádném spánku a odpočinku dnes následuje volnější program. Cestujeme autem do sousedního údolí Val d'Anniviers, až na jeho samý konec, do vesničky Zinal, kde se krátce projdeme. Pak následuje přejezd přes Grimetz letní horskou silnicí k tyrkysově zbarvenému jezeru (přehradě) Barragge de Moiry, které bere dech – Pod přehradou objevujeme překvapivě Via ferratu de Moiry – příště si jí zařadíme do plánu – slibuju si:-). Dnes jedeme dále a parkujeme až na samém konci této silnice, u zastávky poštovního autobusu s názvem Horaire. Vydáváme se na krátkou túru (cca 2 hodinky ) – okruh okolo ledovce Glacier de Moiry, který působí majestátně . Přímo na ledovci pozorujeme skupinky horolezců - možná spíše nějakých geologů, kteří ledovec zkoumají . Nad ledovcem se tyčí na skále Cabane de Moiry (chata) , ke které míří větší skupinka turistů.. Také z ní může být ale krásný výhled na ledovec

Den pátý – předpověď se vyplnila. Počasí je nanic! Velká oblačnost, déšť a zase jenom déšť. Zajedeme si autem prohlédnout sousední Grächen. Pěkná vesnička, pěkné náměstíčko. Je tu i kabinková lanovka, která vozí turisty do horních partií, kde v zimě funguje lyžařské středisko. Bereme si letáky s mapou, kdybychom sem náhodou někdy v zimě zavítali. V naší chalupě by to pod sněhem mohlo být pohádkové.. Pokračujeme procházkou níže v údolí - v centru St.Niklaus, zajdeme se podívat k nádraží . Přejíždíme do termálních lázních Briegerbad, které bychom dnes chtěli navštívit. Ale než se stihneme rozkoukat, zastaví tu autobus plný „náctileté“ mládeže - asi nějaký tábor..či škola . Před vstupem se vytvoří velká řada... My však chceme v lázních odpočívat a s touhle skupinkou by to asi moc možné nebylo.. Proto zvedáme kotvy a jedeme o kousek dále. Směrem k městečku Sierre - odkud stoupá cesta směrem k horskému sedlu Gemmipass, které tvoří hranici mezi Walliskými a Bernskými Alpami. A jsou tu pod skalnatými vrcholky krásně umístěné další - podle mého soudu i větší - termální lázně, Leukerbad. A ačkoliv stále prší - přímo leje - v bazénkách je tu celkem příjemně. Různě teplá voda, masážní trysky, lehátka, krytý plavecký bazén s termální vodou, jeskyně s vodou teplou 43°C, dětský bazen, 2 tobogany. Zkrátka dobrý relax. (Cena 22CHF/3 hod.) Veřejných lázní je v Leukerbad několik. My jsme navštívili Burgerland (http://www.burgerbad.ch/en/welcome.cfm) .

Den šestý – Máme opět oblačno. Zajíždíme na samý konec Mattertalského údolí, do profláknutého Zermattu. Resp. autem parkujeme ve vesnici Tasch a dále nás veze vlak, Zermatt Shuttle. Máme sebou ferratové sety, a rádi bychom se podívali nad Zermatt na ferratu Mammut . Ovšem než se nám podaří se k ní pěšmo dostat, začíná pršet. A na mokrou skálu se nám nechce. Měníme plán a procházíme si okruh nad městečkem , možná by se dalo dojít až na Zmutt. Ale déšť neustává, spíše sílí . Vracíme se zpět do města a vláčkem k autu. Dnes ještě přeci jen zastavíme v lázních Brigerbad, abychom vyzkoušeli koupání i zde . Je tu příjemně, hlavně za chladného počasí, které dnes panuje. V teplé vodě si naše (starší:-) ) klouby lebedí. A to zítra má v nejvyšších polohách sněžit! Ale nás to již nezastihne. Balíme a odjíždíme domů.
Wallis nás ale nezklamal. Spíše nás utvrdil v přesvědčení, že dovolená tady je rozhodně Něco pro nás!
Tak příště snad opět hurá do hor!