Itálie 2012: Toskánsko, Elba, Cinque Terre. 2.ČÁST

==== Itálie 2012: Toskánsko (Costa Degli Etruschi, Elba), Cinque Terre - 2. ČÁST====

===== 9. Den: Bezdomovci na Elbě =====

Ráno vstáváme kvůli odjezdu poprvé za pomocí budíku. Po snídani balíme poslední zbytky věcí do auta, loučíme se s Massimem, jeho rodiči i malým psím nezbedou a o půl 11 vyrážíme vstříc druhému týdnu dovolené – na Elbu. Jediný zádrhel je, že rezidenci Rio Albano jsou pobyty stanoveny nezvykle od neděle do neděle a dnes je sobota. Tudíž se z nás na noc stanou bezdomovci. Máme ale plán. Noc strávíme na pláži v sousedství rezidence. Trajekt máme zabookovaný až na 15. hodinu, takže není kam spěchat (i když bychom podle podmínek Moby lines měli projít checkinem 2 hodiny před odjezdem trajektu) a do 80 km vzdáleného Piombina jedeme v poledním slunci naprosto pohodovým tempem.

Do města přijíždíme krátce po poledni, parkujeme v centru a jdeme si posedět do kavárny. Piombino samo o sobě není příliš vábné město a ani samotné historické centrum není ničím, co by stálo za zmínku. O jedno espresso a nějakou tu vypitou vodu později, hledáme benzínku, na které ještě natankovat oproti cenám na Elbě “levný” benzin. Po 13. hodině přijíždíme k přístavišti na check-in, který spočívá v tom, že pán v budce u příjezdové cesty koukne na můj lístek, napíše na něj velkým písmem “CAVO”, tedy cílový přístav a odvelí nás na obří parkoviště, kde budeme čekat hodinu, než se budeme moci přesunout do parkovacích sektorů pro konkrétní trajekty. Pro příště budu vědět, že přijet 2 hodiny předem je naprosto zbytečné a že obchodní podmínky potvrzené centrem zákaznické péče se sídlem v Německu, v Itálii, jak jinak, nikdo nebere příliš vážně.

Konečně, po hodině a půl zevlování v přístavu a blízkém okolí, kotví nejmenší loď Moby Bastia, která nás odveze. V parkovacích prostorách lodi je nedýchatelno, takže prcháme rychle, jak jen to jde, na palubu. Za nedlouho opouštíme ohyzdný industriální přístav Piombina a pomalu ale jistě se přibližujeme k ostrovu. Na spodní palubě je skoro prázdno (protože tu nejsou v podstatě žádné lavičky) a příjemně pofukuje vítr, takže nám ani nevadí, že nejsme ve stínu. Slunce nám při pohledu k Elbě svítí přímo do očí a halí ji tak do neproniknutelného hávu. Ten se ale postupem času zmenšuje. Když míjíme malé okolní ostrůvky, začínají se konečně ukazovat jednotlivé barvy tohoto pestrého ostrova a jakmile loď vpluje do zátoky městečka Cavo a definitivně tak protne dráhu slunci, rozzáří se naplno krása bujné vegetace a barva moře, ve které se zrcadlí sluneční paprsky. Ano, to je Elba, tak jak ji znám ze všech možných materiálů a fotografií.

O pár minut později se pneumatiky našeho auta poprvé seznamují s ostrovním asfaltem, který pokrývá kilometry a kilometry klikatých panoramatických pobřežních i vnitrozemských cest Elby. Ze všeho nejdříve jedeme okouknout naše nocoviště a o sousedící rezidenci, která nám poskytne útočiště už následující den. Rio Albano a pláž Cala Seregola leží na půli cesty mezi Cavem a Rio Marina. Do obou městeček je to od rezidence slabých 5 minut a okolo 3,5km jízdy, takže o pár okamžiků později parkujeme u Rio Albano a trochu závistivě koukáme z dálky přes plot a už se nemůžeme dočkat, až se zítra ubytujeme. Následuje obhlídka pláže, ke které sjíždíme šotolinovou cestou a která je dobře izolovaná od hlavní silnice. Chtěli bychom zkusit spat přímo na pláži a za tím účelem jsme si koupili i pléd na přikrytí, protože spacáky letos kvůli kratší vzdálenosti nemáme. Popojíždíme do Rio Mariny, kde kupujeme víno na večer, vodu a nějaké to ovoce.

Po 17. hodině se vracíme do Cava a jdeme okusit oblázkovou městskou pláž s průzračnou vodou a naprosto klidným mořem. Na konci letošní zimy jsme začali chodit pravidelně plavat, takže musíme ideálních “bazénových” podmínek hned využít. Moře je naprosto skvělé a já už se nemůžu dočkat, až v průběhu následujících dní navštívíme ještě pěknější kousky pobřeží. Po parádní koupačce a odpočinku na pláži začínáme mít hlad, ale jelikož je teprve 19 hodin, a na dinner service ještě nejsou restaurace úplně připraveny, kupujeme si pořádnou zmrzku, která (klidně se smějte :-) ) hlad celkem úspěšně zahání. Tedy alespoň na hodinu.

V mezičase máme čas si projít nevelké městečko a podrobně prozkoumat nabídky místních restaurací. Volba je celkem jasná, po nudném turistickém menu téměř v každé restauraci, nás zaujal lístek pobřežní Ristorante Nada Mas. V osm večer usedáme ke stolům lemujícím kamenné zábradlí pobřežní promenády. Slunce pomalu zapadá a od moře pofukuje teplý vánek. Jsme jedni z prvních hostů. Ale než si vybereme jídlo, všechny okolní stoly už jsou zaplněny. Z pestré nabídky si vybírám Penne alla polpa di granchio, tedy penne s omáčkou z rajčat a kraba. Lucka si vybírá… no.. tohle jediné jídlo si nemůžeme ani za nic vzpomenout. Byly to ravioli a byly strašně dobré, ale čím vším byly naplněné, to se nám bohužel vykouřilo z hlav. Výborné čerstvé a lehké jídlo zapíjíme regionální vodou Napoleone, kterou vám pyšní obyvatelé naservírují snad v jakékoliv restauraci, pizzerii, tratorii nebo baru. Vychutnáváme si večeři a romantickou atmosféru teplého večera až do 21. hodiny.

Opouštíme Nada Mas a odebíráme se k našemu nocovišti, na pláž Cala Seregola, kde při svitu měsíce popíjíme a odpočíváme po náročném dni, posloucháme vlnky omývající štěrko-písčitou pláž, do oranžova zabarvenou od železné rudy. Po půlnoci usínáme, ale po několika hodinách nás budí zima od větříku vanoucího od moře. Nakonec jsme tak nuceni dospat v krkolomných pozicích uvnitř auta. A to jsem se posledně zařekl, že už v něm nikdy spat nebudu.

==== 10. Den: Zase se střechou nad hlavami ====

Lehce rozlámané nás v 7 hodin budí ostré ranní slunce a stoupající teplota uvnitř kabiny vozu. Noc jsme přečkali a už se nemůžeme dočkat, až budeme mít zase střechu nad hlavami. Na to je ale ještě brzy. Je brzy ráno, paprsky barví pláž, moře a oranžové útesy tyčící se nad ním do barev, které by nenasimuloval ani ten nejlepší barevný filtr. Všude je bohulibý klid a pláž, která byla včera odpoledne z půlky plná lidí teď vypadá (s pozůstatky těžebních věží a dalších budov) jako lidstvem opuštěný a zapomenutý kus pobřeží.

Když se před osmou ranní škrábeme po šotolině zpět na hlavní silnici, budí i ona stejný dojem a zpětně děkuji bohu za toto nedělní časné ráno. Již nikdy v průběhu následujícího týdne nebudou tyto fantastické silnice tak prázdné, jako právě dnes. A tohoto faktu, respektive předtuchy náležitě využívám. Sedmnáctikilometrová vinoucí se trasa plná šikan, vlásenek do Porto Azzura, vylitá hladkým asfaltem, se mění v perfektní prostor a scenérii pro ostřejší jízdu. Po cestě míjíme nanejvýš 3 auta, toť vše. Malá řidičská nirvána končí příjezdem z kopců k pobřeží Porto Azzura, kde už městečko začíná ožívat a my máme za úkol obstarat si snídani. V místním Coopu mají vše potřebné pro ukojení našich potřeb. Kupujeme Mortadellu, rajčata, čerstvé pečivo a balení mini švestkových zákusků, usedáme na lavičku u pláže a v poklidu snídáme. Na pláži se už vyhřívají první ranní ptáčata v podobě německých důchodců. Po desáté hodině s naplněnými žaludky chceme také spočinout na pláži a částečně dospat nepohodlnou noc.

Opouštíme Porto Azzuro a hned za hranicemi města odbočujeme doprava k štěrkopískové pláži Barbarossa, které na útesu vévodí pevnost z 16. století Fortezza di San Giacomo di Longone. Na pláži střídavě spíme a koupeme se a po poledni už definitivně míříme do Rio Albano, abychom se konečně ubytovali.

Po příjezdu na parkoviště zjišťujeme, že celá rezidence je obývána výhradně klienty. Kam se podíváme ani noha. Všichni jsou někde na výletech, ale my potřebujeme někoho z majitelů, nebo jejich zástupců. Po pár minutách bloudění okolo domu se na nás přeci jen usměje štěstí, potkáváme ženy, které tu uklízí pokoje. Jazyková bariéra se zdá být zprvu neprostupná, ale nakonec si přeci jen vyjasníme, kdo jsme a co chceme. Jedna z dam bere telefon a volá jakéhosi Marca. Koukám na kontrolní ústřižek ze složenky ze zaplacené zálohy a říkám si: “Sakra, ale já celou dobu komunikoval s majitelem a ten se jmenuje Giuseppe Pasquini”. Nakonec jsme odtušili, že se jedná o jakéhosi správce. Že prý má ještě nějaké vyřizování, ale že přijede a máme na něj počkat. Mezitím alespoň dostáváme klíče od našeho krásného apartmánu v přízemí. Terasa je prostorná a jelikož je celá rezidence postavena na kraji útesu, výhled je prostě fantastický. Vybalujeme věci, v televizi se zrovna jede F1 a velká cena Itálie.

O půl hodiny později se u nás zjevuje dlouhovlasý týpek okolo třiceti s lehce zanedbanou hala bala vizáží a jednou z prvních věcí po pozdravu je (jakmile si všimne puštěné TV) dotaz, jak si vede Ferrari? Jo, je to Marco :-) To, že neumí ani slovo anglicky mě nepřekvapuje. Ke všemu ale trošku drmolí, takže porozumět mu dá docela práci. Hlavně když nám chce za příplatek donést ložní prádlo, které jsme neměli objednáno. Nakonec se ale dorozumíme i s ním. Z kufru tahám druhou dvojici piv a při předávání Marco ukazuje, že jsou teplá a zve nás na pláž Cala Seregola na pivo. Sice si moc nepokecáme, ale o to větší to bude sranda. Souhlasíme a odjíždíme v jeho zanedbaném S-Maxu do beach baru na pláži. A o pár okamžiků mi dochází, co musel Marco “vyřizovat”, než nás přijel ubytovat. V baru pracuje jako servírka jeho přítelkyně a u stolu s (jeho) nedopitým pivem sedí jeho kamarád s přítelkyní. Zdravíme se a za pár okamžiků už Marco nese velkého Heinekena a rozlévá ho do malých kelímku nám a dalšímu osazenstvu. Až po chvíli si všímáme, že pod stolem si hoví dva teplem zchvácení baseti od Marcova kamaráda. Je docela legrace se pokoušet nějakým způsobem dorozumět. Já hledám nějaká italská slovíčka a naši italští protějšci zase zkouší něco vymyslet svou lámanou angličtinou. V družné zábavě to ale nebrání a dozvídáme se zajímavé věci, stejně tak pak naši hostitelé žasnou, když jmenujeme destinace, které jsme v Itálii navštívili. Po dvou hodinách, několika Heinekenech a krátkém koupání šlapeme pěšky k apartmánu.

Z pláže to máme asi 10 minut cesty. Vytahuju klíč od apartmánu s masivním, rytým měděným přívěskem a můžeme pokračovat v zabydlování a taky kochání se pohledem na moře. V 19 hodin už máme oboje hotovo, ale začínáme mít hlad. Sedáme do auta a přesunujeme se do městečka Rio Marina, kde v Conadu nakupujeme další nálož jídla a pití k naší potřebě a po půl osmé usedáme na zahrádku restaurace Mambo v těsném sousedství přístavu. Objednávám si Scaloppine al limone, vepřový steak s citronovou omáčkou. Lucka baží po Risottu ai frutti di mare. Po večeři se vracíme do apartmánu, kde se nám mezi tím chladilo Prosecco, a začínáme na terase s výhledem na osvětlenou italskou pevninu, slavit druhý týden dovolené.

==== 11. Den: Pareti a Straccoligno ====

Slunečné, teplé ráno. Ideální počasí k poznávání krásných pláží, kterých je díky nekonečné členitosti ostrova nespočet. Při plánování dovolené jsem prošel přes několik desítek pláží, až jsem vybral zhruba dvacítku, které ale stejně nemáme šanci všechny navštívit. Pláže na Elbě jsou úchvatné a rozmanité. V drtivé většině jsou to menší či větší zátoky obrostlé bujnou vegetací. Najdete ale i pláže několik kilometrů dlouhé, například pláž Lacona. Na výběr máte kromě různých rozměrů také různé variace povrchů: Od jemného zlatavého písku přes hrubější do oranžova zabarvený písek přes štěrkopísek, štěrk, oblázky až po skaliska. Snad jen s vyjímkou západního pobřeží ostrova, které bývá často bičováno vlnami a větrem, najdete na plážích po většinu dne ideální podmínky pro koupání, plavání či šnorchlování. Moře je klidné a okolní kopce utlumí vzdušné proudy. Na Elbě je to v podstatě všude kousek, takže pokud náhodou na jedné straně ostrova zrovna fouká, postačí přejet na druhou a budete v klidu.

Dopoledne jedeme nakoupit další zásoby a po poledni už míříme za koupáním. Vybíráme si pláž Pareti u stejnojmenné pobřežní vesničky, vzdálenou něco přes 20km,ležící na jihovýchodním výběžku ostrova pár kilometrů pod Capoliveri. Už od Rio Mariny se setkáváme s hustým provozem plným turistických autobusů, cyklistů a německých důchodců v obludných, zavalitých kabrioletech francouzské provenience, šourajících se a panicky brzdících při jakékoliv, i zdánlivé změně profilu silnice. Oproti nedělní ranní jízdě je to jako den a noc. Nicméně po 45 minutách neplynulé jízdy konečně uhýbáme z hlavní cesty k Pareti a parkujeme kousek nad pláží. Pěšky scházíme do mariny zalité sluncem. Pláž je poloprázdná, takže si můžeme vybrat pro nás nejvhodnější místo na hrubším zlatém písku a pak už v poklidu rozčeřit klidnou hladinu moře. Když je žár ze slunce nepříjemný I ve vodě, drapneme brýle, šnorchly a plaveme se podívat na podvodní život u útesů. Na Pareti se sluníme a koupeme do 16. hodiny.

Pak se autem přesuneme útes dále k pláži Innamorata. Z vyhlídky na útesu nad pláží vidíme celou zátoku Innamorata a sousední ostrůvky Isole Genini. Samotná pláž nás ale až tak neoslovila. V itineráři mám pláží plno, žádný problém. Přejedeme 8 kilometrů z jedné strany JV výběžku na druhý a díky přesně uloženým souřadnicím GPS nacházíme dvojici méně známých a o to méně plných pláží Straccoligno a její menší sestřičku Straccolignino. U Straccoligna je dokonce kryté parkoviště zcela zdarma, což je na Elbu úkaz velice nezvyklý. Kouzelná pláž s jednou restaurací, jinak zcela obklopena lesem je téměř prázdná. Voda je opět perfektní – jako zrcadlo a naprosto čistá. Trávíme tady něco přes hodinku. Na konec si skočíme na zahrádku restaurace na espresso a když máme dopito a zvedáme se, zničeho nic se odnikud přihrne série vln, které nám o pár desítek metrů dál máčejí naše věci. Naštěstí duchapřítomní místní penzisté, kteří měli svá sedátka rozestavěná kousek nad námi, na nic nečekají a než stihneme doběhnout, věci nám přesunují do sucha. S poděkováním dědouškům a babičkám balíme věci a frčíme směr Rio Albano.

Na večeři dnes nejdeme. Ráno jsme totiž koupili salsiccie z hovězího masa plemena chianina, takže ozkoušíme kuchyňské vybavení apartmánu. Bohužel je tu pouze elektrický sporák s litinovými plotnami, tedy snad nejhorší možný typ, který se dlouho rozehřívá, naprosto nepružně reguluje a navíc po vaření ještě dlouho sálá teplo. Dnes to ale není žádná vysoká gastronomie, takže to přežijeme. Salsiccie osmažíme na pánvi a mezi tím si připravíme náš oblíbený sicilský sálat z rajčat, cibule, ančoviček, oliv a kaparů. Další teplý večer trávíme na terase totálním relaxem s dostatkem kvalitní hudby, jídla i pití.

==== 12. Den: Laconella a cucina casalinga v tratorii L’Angolo ====

Dnes se budíme brzy, už v 9 hodin ráno. Po odtemnění a otevření okenic vidíme, že je venku opět krásně. Na snídani si dnes na pánvi připravujeme bruschettu z velkých plátků chleba určenému právě k přípravě této dobroty. Plátky opečeme na pánvi, zakápneme olivovým olejem a poté na něj rozprostřeme čerstvá nakrájená rajčátka, cibuli a ančovičky. Mňam. Během snídaně si naplánujeme dnešní program a z pláží na seznamu vybíráme Laconellu - menší sestru dlouhatánské pláže Laconella, která je od ní rozdělena skalnatým výběžkem.

Z apartmánu se vytrácíme až po 11 hodině a vyrážíme na 25km dlouhou cestu na jih ostrova. K Laconelle přijíždíme skoro v poledne a pěšky sestupujeme pár desítek metrů stezkou až k pláži, která je neprávem opomíjená, což ale přináší výhodu v absenci davů lidí. Tato divoká pláž se rozkládá ve velkém zálivu mezi dvěma zelení porostlými poloostrovy Capo Stella a Capo Fonza. Na rozdíl od Lacony je mnohem menší a nenabízí žádné plážové služby. Za to ale nabízí jemný světlý písek s průzračným mořem zbarveným do tyrkysových tónů. Vlny byste i dnes opět hledali marně, takže voda neustále láká k plavání nebo alespoň rochnění se v ní. A to taky celé odpoledne děláme. Když nás vodní hrátky už nebaví, podnikneme výšlap na nízký skalnatý výběžek oddělující pláž od Lacony odkud se nám nabízí panoramatický výhled na Laconu a celý záliv jako stvořený k fotografování. Z pláže odjíždíme až o půl šesté večer, což je pro nás snad rekord v době strávené na pláži za poslední léta.

Podvečer trávíme v pohodlí terasy apartmánu a ve 20 hodin se už chystáme na večeři. Jedeme do Rio Mariny. Po příjezdu se vydáváme na procházku po městečku spojenou s malou inspekci restaurací. Když odbočíme z hlavních promenád lemovaných restauracemi s téměř shodnými lístky, na jednu z bočních ulic (Via Claris Appiani), narážíme na jejím konci na malou tratorii jménem L’Angolo. Na jídelním lístku se to hemží čerstvou domácí pastou a lokálními jídly včetně pokrmů s toskánské makrelovité ryby Palamita. Ceny jsou taktéž příznivé, takže není co řešit. Sedáme si na malou útulnou venkovní zahrádku a za chvíli už u nás je postarší paní majitelka s úsměvem a jídelním lístkem. Jako antipasto nemůžeme odolat a objednáváme si slávky vařené na bílém víně s citronem a domácím pečivem. Chuti mušlí a vývaru z nich se zmíněnými ingrediencemi se nemůžeme nabažit. Z mušle si děláme provizorní lžíci a s bílým chlebem v druhé ruce talíř úplně vybílíme, že zbudou už jen lastury. Jako druhý chod si vybírám spaghetti al polpo – domácí spaghetti s chobotnicí. Lucka si dělá zálusk na domácí pappardelle s vepřovým ragú. Talíře plné žluťoučké, poctivě vyrobené pasty si k nám razí cestu po 25 minutách a výsledek je fantastický. Rajčatová omáčka plná velkých kusů měkkého masíčka chobotnice, stejně jako šťavnaté ragú jsou fantastické. K tomu přičteme další zajímavé položky na jídelním lístku a v neposlední řadě pozornou a sympatickou paní majitelku a je nám jasné, že tu nejsme naposledy. S příjemnými pocity a plnými žaludky se okolo desáté večer vracíme do Rio Albana a na terase vychutnáváme další pohodový teplý večer.

==== 13. Den: Scaglieri, San Martino a Portoferraio ====

Pozdní dopoledne a další slunečný den před námi. Plán pro dnešní den: pláž Scaglieri a návštěva hlavního a největšího města Elby – Portoferraia.

Krátce po poledni sedáme do auta, za Rio Marina odbočujeme do kopců směr Potroferraio. Silnice se okamžitě zužuje a začíná v serpentinách prudce stoupat ze 100 na 300-400 metrů nad mořem. Po několika kilometrech dorazíme na vrchol pahorkatiny odkud se nám otevře výhled na zříceninu castella del Volterraio postaveného na skalnatém vrcholku před námi. Při pohledu dolů shlížíme na několik kilometrů vzdálené Portoferraio a stejnojmenný záliv. Pak již začne cesta pro změnu prudce klesat a ještě více se zúží a to až do takové míry, že před vlásenkami raději troubíme a upozorňujeme případná vozidla jedoucí opačným směrem. Během několika dalších minut se opět dostáváme do téměř nulové nadmořské výšky a jsme rádi, že se připojujeme na hlavní silnici spojující Portoferraio s jihem ostrova.

Na kruhovém objezdu na předměstí hlavního města Elby ale pokračujeme rovně k vesničce Biodola a sousednímu Scaglieri. Podobně jako u Lacony respektive Laconelly, jsou pláže Biodola a Scaglieri podobné, ale přeci odlišné. Obě leží v jednom zálivu, nabídnou křišťálově čistou vodu, pestrou vegetaci mezi domy postavenými na útesech a zlatavý písek. Biodola je ale podstatně delší pláží s větší koncentrací slunečníků a třebaže je také mimořádně pěkná, dojem z ní se rozplývá v její velikosti. Scaglieri, oddělená o Biodoly útesem je jejím koncentrátem. Mnohem menší, dlouhá pár desítek metrů a z obou stran obklopená obrostlými útesy s malými plážovými domky je útulnější a díky své velikosti lépe chrání své návštěvníky před větrem a vlnami. Ale ani útesy a uzavřená laguna není všeho schopná. Jen co se poprvé očváchneme a já stihnu udělat několik fotografií obou prosluněných pláží, přiženou se mraky, zvedne se vítr a máme po koupání. Naštěstí jsme si deku a věci položili trochu dál od vody než obvykle, takže se nemusíme se sílícími vlnami nikam přesouvat. Po hodině nic nedělání se zvedáme a odcházíme do beach baru na caffe macchiato. A jelikož to nevypadá, že by se měla oblačnost v dohledné době protrhat, opouštíme Scaglieri a operativně z našeho itineráře vybíráme nový cíl.

Na silnici do Portoferraia v Campitelle odbočujeme na Via di San Martino, ke stejnojmenné rezidenci. Villu di San Martino vybudoval v roce 1815 jako svou letní rezidenci (kdo jiný než) Napoleon Bonaparte. Už při míjení hlavní brány vás nic nenechá na pochybách. Napoleonovy orlice, které užíval navzdory zavedené francouzské heraldice, se tyčí na vrcholcích sloupů brány. Za branou se otevírá rozlehlá zahrada s vilou a palácem Demidoff v samém středu, jehož hlavní vchod je zdoben sloupovím v antickém stylu. Fasáda paláce je taktéž poseta symboly Napoleona, ale mezi nimi je mezi ně v pravidelných intervalech zakomponován i znak Elby se třemi mouchami. Palác v neoklasicistním stylu nechal postavit v roce 1851 Napoleonův vyženěný synovec Anatolij Demidoff. Uvnitř celého komplexu najdete malé muzeum, galerii a honosně zdobené sály (egyptský, sál holubic).

Vilu a palácem si prohlížíme zvenčí a zdržujeme se jen chvíli. V poslední době začala budova postupně chátrat a prospěla by jí rekonstrukce, stejně jako Ville dei Mulini, která je touto dobou obehnaná lešením a usilovně se rekonstruuje.

Pokračujeme do Portoferraia, přístavního města s dvanácti tisíci obyvateli. Chvíli s autem bloudíme městem, než se nám konečně podaří zaparkovat. Můžeme vyrazit do centra. Skrze hradby pevnosti Fortezza Mediciea se dostáváme do hlavního přístavu. Máme chuť na nějakou sváču a po pár metrech objevujeme malou hospůdku s pizzerií. Kupujeme si do krabice jednu margherittu a během čekání si všímám výčepu, kde napravo točí speciál Gran Riserva od Peroni a vlevo, světe div se, Plzeň :-) S pizzou si jdeme sednout k přístavu, kde nám kulisu dělají připlouvající a odplouvající trajekty nejrůznějších společností. Po jídle pokračujeme směrem k východnímu výběžku města, do ulic starého Portoferraia. Za krátko vystoupáme na náměstíčko u Napoleonovy, toho času rekonstruované, vily dei Mulini, odkud je pěkný výhled na další z pevností – Forte Stella. Po odpočinku na náměstíčku míříme do historického přístavu, který je vzdálen jen pár desítek metrů, za to strmě z kopce. Plánovali jsme, že si v přístavu koupíme nějaké mořské plody k dnešní večeři. Nějak jsme ale ztratili pojem o čase a postupně zjišťujeme, že pescherie jsou o půl sedmé večer už dávno zavřené. Po procházce malebným přístavem s řadou butiků, kaváren, barů, také s několika honosnými jachtami a dvěma zavřenými rybárnami se centrem města odebíráme zpět k autu. Nezbývá než si mořské plody obstarat ve velkém Conadu na kraji města. Nakonec se nám aspoň toto podaří a domů si odvážíme kalamáry, vongole a krevety.

Domů se vracíme raději po hlavní trase podél Porto Azzura a Rio Mariny namísto strmých a úzkých serpentin vedoucích do Rio nell Elba. I tak ale přijíždíme až o půl desáté, a s počínajícím kručením v břichu. Bleskově očistíme a naporcujeme kalamáry, hodíme na pánev s olivovým olejem a stroužkem česneku, krátce orestujeme, přihodíme krevety, zalijeme bílým vínem, po zredukování přidáme nakrájená rajčata a na závěr vhodíme vongole, které krátce podusíme. Mezi tím už vaříme vedle pastu, takže ve finále máme večeři hotovou ani ne za půl hodiny. Jídla je hromada, takže si ještě přidáváme a dosyta uspokojujeme naše žaludky i chuťové buňky. Zbytek večera se nese v obligátním dovolenkovém stylu.

==== 14. Den: Cotoncello, Poggio, Acquario dell’Elba ====

Máme tady další pěkné ráno, které si zpříjemňujeme další, tuňákovou, variací bruschetty ke snídani. Po 11. hodině vyrážíme na celodenní výlet po Elbě. Opět projíždíme soutěskami a serpentinami z Rio nell Elba a následně klesáme k zálivu okolo Portoferraia. Hlavní město míjíme a pokračujeme po pobřežní silnici do Marciana Mariny. Tento asi 12 kilometrů dlouhý úsek patří k nejhezčím panoramatickým cestám a to nejen na Elbě. Po cestě se nachází spousta vyhlídek, kde můžete bez obav zaparkovat, pokochat se dalším kýčovitým, ale prostě krásným výhledem a zase pokračovat dál. Sami využíváme této možnosti dvakrát. Jednou na vyhlídce nad Procchiem a podruhé někde před Marciana Marinou. Škoda jen hustého provozu, díky němuž se suneme ve vláčku několika desítek aut rychlostí až tristní vzhledem k profilu a kvalitě této silnice. Nedokážu si představit, jak tady provoz vypadá v půlce srpna, když téměř v polovině září je tu stále relativně dost turistů. V Marciana Marina odbočujeme vstříc kopcům do vnitrozemského městečka Marciana, odkud mimo jiné vede lanovka na nejvyšší horu Elby – Monte Capanne, která se tyčí ve výšce 1019 m.n.m. V Marcianě ale měníme kurz a zase klesáme k pobřeží k vesničce Zanca – Sant Andrea kousek od severozápadního cípu ostrova. Naším cílem je malinkatá pláž Cottoncello.

K útesům u pláže přijíždíme ve 13 hodin. Dále už musíme pěšky malou nenápadnou pěšinkou, až dojdeme k malému zálivu mezi útesy, kde se mezi skalami krčí sotva třicet metrů dlouhá divoká písčitá plážička. Kromě jedné italské rodinky s dítětem jsme tady sami. O této pláži se totiž v průvodcích pro masovou turistiku na rozdíl od pláží jako Fetovaia, Lacona nebo Cavoli, nepíše. Přímo u pláže je v zálivu malá zátoka, která je od divokého otevřeného moře chráněna vlnami ohoblovanými skalisky. Plavat se v ní vzhledem k male hloubce moc nedá, ale na osvěžení po 2 hodinách strávených na slunci poslouží bezchybně. Kde jinde se nerušeně vychutnat vychlazené pivo Moretti, než právě tady? Ve stínu pinií popíjíme a odpočíváme. Mezi tím na pláž přechází další dva páry, čímž je kapacita pláže téměř vyčerpaná.

Po necelých dvou hodinách kouzelnou plážičku Cotoncello opouštíme a vracíme se do zelených kopců Elby. Projíždíme Marcianou, míjíme přecpané stanoviště lanovky a o pár kilometrů dál zastavujeme v malém městečku Poggio ležícím ve výšce 330 m.n.m. V této relativně nízké nadmořské výšce je znatelně chladněji, než bylo před pár minutami dole u moře. Subtropickou vegetaci tady střídají jehličnany nebo např. jedlé kaštany. I architektura a atmosféra městečka je odlišná. Poggio není jednou z mnoha turisty navštěvovaných míst Elby. Je to starobylé, malé, ospalé , ale autenticky působící městečko s jednou či dvěma restauracemi, několika malými bary a pěkným obchůdkem s lokálními produkty. Díky své poloze může nabídnout jak výhledy na Ligurské moře, tak i na nedaleké Monte Capanne. Městečko projdeme i s návštěvou obchůdku během půlhodiny. Začíná mi být zima, protože jsem si žádné teplejší oblečení do auta nevzal, takže pokračujeme dál.

Po zanedbané horské silnici spojující Poggio s jihem ostrova stoupáme mezi lesy až nadmořské výšky 600 metrů, kde se horizont láme a opět prudce klesá úzkou cestou směrem k pobřeží. Když vyjedeme z lesů, otevře se nám další z jedinečných výhledů, tentokrát na Campo Nell Elba. Tato scenérie je ještě hezčí, když zastavíme u zbytků věže Torre di San Giovanni se zálivem a Marinou di Campo v pozadí. Dneska sem ale nemíříme za mořem, ale do akvária, jehož návštěvu jsem slíbil Lucce. Acquario Dell'Elba najdete na východ od hlavní pláže Mariny di Campo, v těsném sousedství Club Hotelu Marina 2. Vstupné činí 7 Euro pro dospělé a 3 Eura pro děti. Určitě stojí za to tuto kolekci vice než 150 mořským živočišných druhů navštívit. Už před vstupem do samotného akvária nás v přírodních nádržích vítá spousta vodních želv. Během vice než hodinové prohlídky procházíme celé akvárium a pozorujeme tu pestrou paletu mořského života. Od malých korýšů, sasanek přes rejnoky, úhoře, murény a další a další druhy ryb až po chobotnice, žraloky a pestrobarevné jedovaté ryby. Závěrečná část expozice je pak ještě určena vycpaninám ptáků, hlodavců a jiným živočišným druhům, žijícím u vody.

Po půl šesté se vydáváme na zpáteční cestu jižní částí ostrova. Po cestě kupujeme u velkého stánku se zeleninou masitá podlouhlá rajčata a využíváme také ochutnávky panenského olivového oleje. Olej z Elby je ale na můj vkus příliš pikantní. Mnohem vice mi chutnal druhý nabízený, jemný olej z Apulie. Po sprše a krátkém odpočinku v apartmánu jedeme do Rio Mariny.

Je 8 večer, když parkujeme v centru městečka. Ještě před tím, než zamíříme na jídlo ale máme v plánu návštěvu jednoho konkrétního baru. Při minulé návštěvě tratorie L’Angollo mi totiž došlo, že uličku ve které se nachází, odněkud znám. A pak jsem si vzpomněl, že jsem toto místo viděl v populárním pořadu Léto s Italem, kde Emanuel Riddi provází diváky po své rodné Elbě a jejími gastronomickými zajímavostmi. A právě v ulici Via Claris Appiani tehdy navštívil bar, kde se čepuje a zároveň i vyrábí Elbské pivo – Birra Dell’ Elba. Nemůžeme tedy návštěvu tohoto podniku vynechat. Z venku by člověk skoro nepoznal, co tady uvnitř ukrývají. Nad vchodem do baru visí nenápadná cedule Birra dell’ Elba – Brew Pub. Uvnitř už je ale vše jasné. Malý bar je plný prospektů, plakátů propagujících toto pivo. Na proti vchodu vidíme vzadu prostory, kde se pivo vyrábí. Svícny v baru jsou prázdné lahve se svíčkou v hrdlech. Na policích za barem jsou vystaveny poháry z pivních soutěží a vedle nich je pak úhledně vyskládáno celé portfolio čítající 8 druhů piva (Bionda, Red Ale, Blekke, Epa, Arsura, Nipotta, Ripa Bianca a Caldarrosta). Z této nabídky si vybíráme Biondu, světlé 12,5 stupňové pivo s 5,2% alkoholu s jemnou, osvěžující chutí s prvky exotických plodů. 3,5 Eura za třetinku je dost peněz, ale za takovou specialitu stojí každý cent. Na baru máme k pivu k dispozici také tři misky s různými druhy slaného pečiva. V příjemné atmosféře setrváme do půl deváté a potom se přesuneme o pár desítek metrů dál do tratorie L’Angolo. Paní majitelka nás hned poznává a s úsměvem nás vítá. Dnes si jako předkrm vybíráme druhou možnost – antipasto di terre složené z bruschetty, oliv a několika druhů uzenin a sýrů. Hlavní chod pak představují plněné domácí ravioli s pancettou pro mně a fantastická palamita na grilu s citronovou omáčkou pro Lucku. Trattorii opouštíme opět velmi spokojení po půl desáté.

Večer se oproti předchozím dnům ochladilo a od moře fouká silný vítr, takže dnešní večer trávíme v přístřeší apartmánu.

==== 15. Den: Santuario di Monserrato, Porto Azzuro, Enfola ====

Přes noc přinesl vítr mračna, která neprostupně zatáhla oblohu. Na Elbě je ale i tak dostatek míst k návštěvě. Ven vylézáme až po 13. hodině a jedeme do santuaria della Madonna di Monserrato. Po cestě ještě krátce navštívíme Rio nell’ Elba, městečko mezi Rio Marina a Porto Azzuro. Svatostánek santuario della Madonna di Monserrato najdete kousek před Porto Azzurem směrem od Rio nell’ Elba. Byl postaven v roce 1606 uprostřed údolí mezi Monte Castello a Cima del Monte s hlavním vchodem směřujícím k moři. Ke kostelu vede pěší stezka, takže auto necháváme na konci silnice a údolím pokračujeme do mírného kopce po svých až dojdeme ke kávově zbarvené skále, na které santuario stojí. Odtud vede k cíli strmá kamenitá cestička, kterou za pár minut zdoláváme. Odměnou nám je krytá terasa s lavičkami před hlavním vchodem a výhledem na zelení porostlé údolí s průzorem na mořskou hladinu v dáli. Starobylé oprýskané kostely takto zasazené v krajině jsou vděčným objektem fotografování a tento není výjimkou, takže ho z různých stran obcházím a hledám co nejzajímavější kompozici. Na kostelu a v jeho okolí ale nacházím i spoustu různých detailů k samostatnému focení. Po půl hodině strávené okolo kostela scházíme zpět k silnici a popojíždíme do centra Porto Azzura.

V Porto Azzuru navštěvujeme obří obchod se specialitami, delikatesami, oleji a víny. Vybrat si nějaký konkrétní produkt se, při tak obrovském množství, zdá být až nemožné. Odhadem více než z poloviny jsou zastoupeno zboží produkované výhradně na Elbě či v Toskánsku jako takovém. Najdete tu ale také produkty ze všech regionů Itálie, především co se týče pasty, olejů a vína. Nakonec jsme ale tak přehlceni, že si nejsme schopní vybrat, a tak raději jdeme na procházku do centra města. Porto Azzuro je velice pěkné městečko s bujarým nočním i denním životem. Ve spleti uliček a náměstíček tady najdete spoustu kaváren, restaurací, barů a různých obchůdků k utrácení svých Eur. Zrovna když si na přístavní promenádě pochutnáváme na zmrzlině, začne se obloha postupně protrhávat a svítí sluníčko. Po dobré zmrzlině zabrousíme na zahrádku kavárny na malém náměstí u přístavu a vychutnáváme odpolední espresso.

Před 17. hodinou zvedáme kotvy a přesunujeme se na sever k Portoferraiu na poloostrov Enfola, kde trávil již zmiňovaný populární kuchař Emamnuel Riddi své dětství a kde dodnes stojí a funguje restaurace, kterou kdysi založil Manuův dědeček. Enfola je výběžek na západ od Portoferraia s nadmořskou výškou 135 metrů, spojený s ostrovem tenkým pásem pevniny, na které se nalézá přístav, parkoviště a několik budov včetně Ristorante Emanuel. Měl se tu ten Manu ale dobře, říkáme si když vcházíme na oblázkovou pláž obklopenou malebným zálivem, který při pohledu od pláže, díky tvarové členitosti Elby, budí dojem, že je chráněn od otevřeného moře. Z pravé strany jej chrání Enfola, zleva další výběžek na jehož protější straně najdete pláž Scaglieri a uprostřed je opticky uzavřen několik kilometrů vzdáleným pobřežím na okolo Marciana Marina. Se sluncem zapadajícím za Enfolu, osvětlujícím celý záliv mírným teplým světlem, s lehkým šploucháním moře a zcela poklidnou atmosférou je toto místo opravdu kouzelné a romantické.

Při zkoumání menu Ristorante Emanuel nás nic nějak zvlášť neoslovilo, takže se po 19. hodině odebíráme zpět do večerního Porto Azzura. Po cestě nás zdrží dopravní nehoda motorkáře, která se ale snad obešla bez vážnějších následků a ve 20 hodin přijíždíme do města. Po cestě jsem si vzpomněl, že některé restaurace v Porto Azzuru nabízely polévku Minestrone a dostal jsem na ni strašnou chuť. Míříme tedy na jistotu do jedné z restaurací lemujících přístavní promenádu. Při objednávání jídla je mi ale sděleno, že minestrone, kterou si z lístku chci objednat, nemají. Já mám na ni ale vážně chuť, takže s díky odmítáme jiná nabízená jídla a pokračujeme ve hledání. Až v jedné z uliček centra objevujeme osterii, která má minestrone v denní nabídce. Navíc je tato hospůdka/ restaurace velmi nápaditě vyzdobena. Celý interiér připomíná kajutu lodi. Vše je promyšleno do posledního detailu včetně šikmého okna na „zádi“ nebo nosných prvků konstrukce „trupu“. Zahrádka i vnitřek osterie praská ve všech, ale jakmile si nás všimne anglicky obstojně hovořící pan šéf, hned se nás ujímá a nachází nám stůl v „zádi“ lodi, kde hraje živá jazzová hudba. Z bohaté nabídky zajímavých jídel byl moje volba jasná už dávno před tím, tedy minestrone. Lucka pořád vybírá a nemůže se rozhodnout. Hospodský doporučuje smažené sardinky a Lucka nakonec souhlasí a nelituje. O patnáct minut později před ní přistává talíř s vykostěnými, obalenými a dozlatova osmaženými rybičkami ochucenými bylinkami. Kvantitativně toho jídla není moc, ale ta chuť…Minestrone taktéž nezklamalo, i když v něm mohlo být více druhů zeleniny. Když ve 21 hodin osterii opouštíme, neodpustím si to a musím jít šéfovi pochválit jeho stylový interiér. Očividně jsem mu udělal radost. S úsměvem a poděkováním se s námi loučí a my se vracíme po dlouhém a náročném dni do apartmánu k odpočinku.

==== 16. Den: Marina di Campo, Pomonte a poslední koupání na Elbě ====

Je sobota ráno, obloha vymetená, slunce pálí a před námi je poslední celý den na rozmanité Elbě. Budíme se před desátou hodinou, z terasy je dnes nádherný výhled na klidné moře v němž se zrcadlí obloha. Je až k nevíře, jak rychle ten týden utekl… Ani se nám nechce terasu opustit. Nebudeme ale přece sedět celý den na jednom místě. To není náš styl :-)

Po snídani už na nic nečekáme a po klikatých cestičkách se přesunujeme na jihozápad ostrova do Mariny di Campo, pobřežní části města Campo nell Elba. Nacházíme tady dlouhou zakřivenou pláž napříč celým zálivem s jemným pískem, průzračnou vodou, obklopenou zelenými kopci. Další s nespočtu krásných pláží, kterých jsou, na tak malém ostrovu jako je Elba, desítky. Každý si na Elbě najde tu svojí. V dosahu nějakých 1200km od domova byste podobnou koncentraci mnohdy exoticky vyhlížejících pláží hledali asi marně. Pláž Marina di Campo je hojněji navštěvovaná než méně známe pláže a plážičky, které jsme navštívili. Na to, že je polovina září, je tu lidí docela dost, ale není přecpáno. Na protější straně pláže u přístavu najdete promenádu s restauracemi a obchůdky. Navštívit ji už ale nestíháme. V odpoledním slunci odpočíváme a užíváme si neúprosně se krátící čas, který na Elbě ještě strávíme. Občas nad našimi hlavami prolétne letadlo mířící na jediné zdejší letiště Campo Nell Elba, jinak letní idylu nic nenarušuje. Po pár hodinách strávených koupáním, sluněním se a taky procházkou po dlouhé pláži, sedáme okolo 15. hodiny do auta a pokračujeme dál na západ.

Od Campo Nell Elba provoz na silnicích rapidně klesá a s přihlédnutím i k tomuto faktu se nám otevírá asi nejlepší pobřežní silnice Elby. Perfektní asfalt kopíruje reliéf pobřeží a vede po vysokých skalnatých útesech s fantastickými výhledy na otevřené moře. V některých úsecích je možné dohlédnout na Korsiku, ale jinak máte před sebou jen rozpálený černý asfalt, parádní zatáčky lemované nekonečně dlouhou linií svodidel z jedné strany, skálami na straně druhé a to vše obklopuje modř moře okolo vás. Škoda, mít více času, objeli bychom Elbu po prázdném západním pobřeží celou. Stálo by to za to. Snad někdy příště. Tady už totiž nepotkáte harmoniku aut šourajících se jedno za druhým a stejně tak tu už nenarazíte na tolik turistů okupujících pláže. Výjimky, které potvrzují pravidlo, tvoří jen dvě pláže kousek za Campo Nell Elba. Najdete tady dvě nejnavštěvovanější pláže ostrova: Cavoli a Fetovaia. Na chvilku stavíme na útesech nad oběma plážemi. Cavoli mi nepřijde nikterak odlišná od jiných pěkných pláží v zátokách Elby. Fetovaia je už o něčem jiném a na první pohled je jasné, proč je tak známá a hojně navštěvovaná . Je „ukrytá“ v úzké a dlouhé zátoce tvořené podlouhlým skalnatým výběžkem porostlým subtropickou vegetací, který ji perfektně chrání před větrem a vlnami. Azurová zátoka se jen hemží jachtami, čluny a pláž je plná lidí. Pořizujeme pár fotografií a poloprázdnou silnicí frčíme dál v Pomonte.

Do vesničky Pomonte na jihozápadním cípu Elby přijíždíme asi v 16 hodin. Pobřeží je tady vystaveno povětrnostním vlivům. Fouká vítr od moře a vlny se rozbíjejí o skaliska. Nenajdete tu pláž k relaxaci a odpočinku s hřejivým pískem. Místo toho na vás čeká kamenité pobřeží s balvany a oblázky všude okolo. Čeká na vás ale i jedna věc, kterou na plážích v malebných zátokách nenajdete – vrak lodi potopený kousek od pobřeží. 10. Ledna 1972 se nákladní loď Elviscott, směřující z Neapole do Marseille, v mlze vinou špatné viditelnosti střetla se skalnatým ostrůvkem scoglio dell'Ogliera. Posádka i velká část nákladu byla zachráněna. Loď samotná ještě pár dní odolávala vlnám, ale nakonec se sesunula ke dnu, kde si na levém boku ustlala na písečném dně. Vrak se nachází v hloubce pouhých 12 metrů pár metrů od jižního okraje útesu, asi 200 metrů od pláže a je tak dobře dosažitelný a pozorovatelný i z hladiny.

Parkujeme u pláže a s informacemi o přesné poloze vraku, získanými od místních, nasazujeme masky, šnorchly a vydáváme se k útesu. Neklidné moře nám plavání příliš neusnadňuje a díky relativně malé hloubce nás zlobí i vodní proudy. Viditelnost taky není vůbec ideální, přes zvířený písek toho místy moc nevidíme. Pokračujeme ale dál. Když obeplouváme scoglieru začínáme potkávat drobnější části lodi. S blížícím se místem výskytu vraku se stupňuje i jakási nervozita, protože vidět je jen na pár metrů před sebe. Postupně se to okolo nás více a více hemží rybkami, což je dalším ukazatelem, že jsme už blízko. Najednou se hned před námi z rozvířené vody objeví vrak lodi, až se lekneme. Přímo naproti nám je příď lodi s kapitánským můstkem obrostlým chaluhami. Je znát, že tady loď leží už dlouho a je postupně konzumována slanou vodou, ale i podmořskou faunou a florou, která zde nachází útočiště. Obeplouváme vrak ze všech stran a já se pokouším naším vodotěsným kompaktem udělat ve vlnách, které si s námi pohazují, alespoň pár fotek. Potápěči a průzkumníci vraků z nás asi nebudou. Při pohledu na vrak pod námi se nás zmocňují zvláštní pocity lehké úzkosti, a tak po pár minutách raději plaveme zpět. Kdyby bylo moře klidnější a viditelnost lepší, určitě bychom si cestu k vraku užili víc, než když jsme nuceni bojovat s mořskými proudy, vlnami a mizernou viditelností pod vodou. O pár minut později už je nám líp, když se škrábeme po kluzkých kamenech zpět na pláž, kde se v teplém větru sušíme a odpočíváme.

Z Pomonte odjíždíme v 17 hodin a jedeme stejnou úchvatnou silnicí zpět ke Campo Nell Elba. Na půli cesty mezi Pomonte a Fetovaiou stavíme na panoramatické vyhlídce s lavičkami a výhledem na ostrůvek Pianosa, kde v poklidu svačíme. Za Campo Nell Elba pokračujeme už s klasickým okolním provozem dále na východ k apartmánu. V 18 hodin míjíme Rio Albano a sjíždíme ještě naposledy k naši rezidentní pláži Cala Seregola. Na opuštěném šotolinovém plácku nad pláží si neodpustím pokřtít tento kus země několika „donuty“ čili kolečky vykrouženými ve smyku zadními koly. Po několika těchto skopičinách je infantilní část mé osobnosti ukojena, takže může dojet až na pláž. Slunce už je nízko a na pláž dopadá jen pár jeho paprsků, takže opět kouzlí neopakovatelné barevné odstíny. Tohoto faktu využívám a dělám několik povedených fotek auta s prázdnou pláží a opuštěnými těžebními budovami v pozadí. Chci se ještě jednou svlažit a zaplavit si ve vodách Elby. Lucce se nechce, protože je pláž už zahalena do stínu, takže jdu sám a užívám si každé tempo v chladivé a téměř stojaté vodě. Po deseti minutách strávených ve vodě je čas vylézt zpět na souš a rozloučit se s pláží, na které jsme před sedmi dny nocovali.

Blíží se sedmá hodina večerní a my se potřebujeme sbalit k zítřejšímu odjezdu. Vracíme se do apartmánu, po sprše umývám auto a Lucka začíná s balením. Před 20. hodinou se vydáváme do Rio Mariny. V obchůdku se suvenýry a lokálními produkty si za 7 Euro kupujeme jedno 0,66 litrů velké pivo Biondo již známého mikro pivovaru Birra Dell’Elba. V podniku Pizzeria e Spaghetteria il Mare u přístavu kupujeme pizzu do krabice pečenou na dřevě. Vybírám si moji oblíbenou Capricciosu, Lucka pizzu se salsicciou a cibulí a frčíme se najíst na terasu apartmánu. Večer potom trávíme balením věcí a následným zaslouženým odpočinkem na terase. S vínem, delikatesami a příjemnou hudbou se snažíme vstřebat a nasát co nejvíce z teplého večera, která je pro nás na Elbě tím posledním.

⇒ Pokračování v druhé části cestopisu: Itálie 2012: Toskánsko, Elba, Cinque Terre- 3.ČÁST