Itálie 2012: Toskánsko, Elba, Cinque Terre. 3.ČÁST

==== Itálie 2012: Toskánsko (Costa Degli Etruschi, Elba), Cinque Terre - 3. ČÁST====

==== 17. Den: Loučení s novým cílem na obzoru ===

V 9 hodin ráno nás budí budík. Je čas vyklidit apartmán, předat klíče Marcovi a odebrat se do přístavního městečka Cavo, odkud nám v 11 hodin jede trajekt. Poslední výtečná snídaně na prosluněné terase, nekonečné zasněné pohledy do moře před námi…Pak už přichází Marco, předávám mu apartmán, loučíme se a smutní odjíždíme. V Cavu parkujeme auto do krátké řady aut na molu vedoucím k trajektu a jdeme si sednout do kavárničky u přístavu. Smutně usrkáváme výtečné espresso macchiato, ale pak nám to dochází… Vždyť není zas až takový důvod ke smutku! Ještě není po všem! Vždyť jedeme na 2 noci na jedno z nejkrásnějších míst nejen Itálie, ale celého Středomoří. Jedeme přeci na Cinque Terre, do Vernazzy! Nálada se lepší, ale když v 11 hodin trajekt odráží od břehů Elby, stejně se nám tento ostrov nechce opustit. Elba na mně zapůsobila možná ještě více, než jsem čekal. Přes velkou popularitu, rozvinutý turistický ruch a tím i počet návštěvníků mi tento ostrov učaroval svou pestrostí, barevností a krásou. Jednou se sem velmi rádi určitě vrátíme. Slunce máme tentokrát v zádech, takže vidíme celý ostrov a dokonce i rezidenci Rio Albano velmi ostře a dlouho. Až když se blížíme více k Piombinu, pohled se rozostří… Salve Elba!

Do Vernazzy je to přes 200km cesty a jen malou část z této trasy máme naplánovanou po dálnici, takže po vylodění v Piombinu a natankování plné nádrže na nic nečekáme a po rychlostní silnici E80 frčíme na sever k Livornu. Odtud pokračujeme po SS1 podél Pisy. Když se blížíme k městu Massa, je akorát čas se najíst. Lucku napadá navštívit zdejší nákupní centrum, kam jsme pravidelně jezdili při naší dovolené před pěti lety, kterou jsme trávili v Marině di Massa. Centrum nacházíme celkem bez problémů a s nostalgickými vzpomínkami si jdeme nakoupit sendviče a něco k pití. Z Massy už pokračujeme po dálnici.

Sjíždíme u Borghetto Di Vara odtud pokračujeme územím nikoho po zapadlých cestách k pobřeží. Všude okolo jsou lesy a nikde ani živáčka. Sem tam projedeme malou osadou, ale ani tady to nevypadá, že se blížíme k území pod ochranou UNESCO. Korunu této prazvláštní cestě nasazuje navigace, když nás pošle na silnici, která se po pár stech metrech zužuje na šířku 1,5 auta. Problém je, že je ale obousměrná a hned vedle krajnice je hluboký sráz. Při vzpomínkách na loňské povodně míjíme stržené stromy a místy potrhaný asfalt. Hra nervů naštěstí po dalších pár stech metrech končí. Navigace je poslána po sto padesáté ke všem čertům a my se napojujeme na hlavní spojnici městeček Cinque Terre, která se vine podél horského masivu ve výšce 500 metrů nad mořem. Projíždíme touto krásnou cestou, hluboko pod námi vidíme Monterosso a před námi vrcholky kopců, které nahodile strmě klesají až k mořské hladině. Do většiny městeček Cinque Terre, respektive historických center je zakázán vjezd motorovým vozidlům. Auto tady skutečně není ideálním dopravním prostředkem. Tím je vlak. V sezoně bývají přejezdové cesty k městečkům lemovány zaparkovanými auty až ke křižovatkám se spojovačkou SP38 . Chceme zkusit štěstí, třeba chytíme místo blízko Vernazzy a nabudeme muset platit za parkování v Levantu. Když přijíždíme k odbočce na Vernazzu, zastavuje nás cedule, která zakazuje vjezd komukoliv kromě rezidentů. Parkoviště bylo totiž ničivou povodní naprosto zničeno, takže příjezdovou silnici, dříve sloužící veřejnosti teď využívají místní. Nedá se nic dělat, zvedáme kotvy a míříme do Levanta, co by prvního města sousedícího s Cinque Terre.

V Levantu jsme něco před půl pátou. Drtivá většina parkovišť je pochopitelně placená. Na 24 hodin vás vyjde na 12 – 13 Euro. Zkoušíme projet do vedlejších ulic, jestli nenajdeme levnější alternativu a světe div se, nakonec nacházíme větší travnaté parkoviště úplně zdarma. Bereme věci, které máme na další 2 noci nachystané zvlášť a pěšky šlapeme k vlakovému nádraží. Mám divný pocit nechávat takhle auto daleko od sebe, ale nedá se nic dělat. Zítra ho pro jistotu pojedeme zkontrolovat. Těsně jsme nestihli vlak, který právě odjel směr Monterosso – Vernazza – Corniglia – Manarola – Riomaggiore, tedy směr Cinque Terre. Další vlak jede za 15 minut, takže zůstáváme na nádraží a čekáme na nástupišti. O čtvrthodiny později vlak skutečně přijíždí. Poprvé jedeme vlakem v Itálii. Mnoho lidí čeká, že vlaková trať podél Cinque Terre bude pastvou pro oči. Bohužel, opak je pravdou. Drtivá čát trati vede v tunelech, bez kterých by tudy vlak asi nikdy neprojel. Denní světlo spatříte výhradně jen v jednotlivých stanicích a ještě na několika málo místech. Jinak je cesta provázena hlukem a tmou z tunelů. Za to vzdálenosti mezi městečky se díky tomu smrkly na maximálně 5 minut od stanice ke stanici.

V 17:40 vystupujeme společně s mraky amerických turistů ve stanici Vernazza. Na záda beru tašku zatěžkanou věcmi , notebookem a taky dvěma 1,5l lahvemi Frizzantina a pokračujeme hlavní uličkou pár desítek metrů do centra. Kdyby mi někdo teď řekl, aniž bych to věděl, že ani ne před rokem byla tato ulice vysoko nad mojí hlavu zaplavena půdou, blátem, troskami a zničila veškeré podniky a prostory v přízemí budov, nevěřil bych mu. Ta transformace je prostě neuvěřitelná. Většina podniků a obchůdků je otevřena a ulicemi se bezstarostně procházejí lidé. U lékárny uhýbáme do strmých schodů a začíná hlavní část naší cesty k pokoji, který je někde vysoko nad námi. Během několika desítek metrů stoupáme z nulové nadmořské výšky velmi strmě vzhůru do výšky téměř 100 metrů nad mořem. Přetížená cestovní taška na mém rameni mi už tak úmorný pochod zrovna dvakrát neusnadňuje. Ve dvou se po strmých schodech a uzoučkých chodníčcích nést nedá. Nakonec, když mě už pálí celý trapéz, ji beru do ruky a přehazuji z ruky do ruky dle potřeby. Ke všemu se nám nedaří najít dům paní majitelky. Nakonec docházíme k Ristorante La Torre, tedy restauraci patřící majitelce pokojů. Rukama nohama vysvětlujeme kuchaři, co potřebujeme, on někam volá a říká, že tady paní Annamaria bude za 15 minut. Alespoň máme čas dopřát nohám odpočinek a taky si vychutnat velkolepý výhled na Vernazzu z terasy restaurace. My ale budeme mít výhled ještě lepší, protože náš pokoj se nachází kdesi tam, ještě výš. Zanedlouho přichází Annamaria, vítá nás a vede dál po klikatých chodníčcích vzhůru.

Zastavujeme pod vysokou kamennou zídkou, za jejíž vrchol nejde vidět. V zídce jsou za brankou vysoké chody někam nahoru. Annamaria odemyká a společně stoupáme k malým obydlím postaveným okolo skály. Jo, to je náš pokoj. V první chvíli jsme ale docela šokovaní velikostí, nebo spíše malostí pokoje. Dá se to těžko popsat. Nutno říct, že fotky pokojů byly foceny nanejvýš umně a s decentním použitím rybího oka. Po otevření dveří máme před sebou prostor dlouhý asi 2,5 - 3 metry a široký ještě o něco méně. Po pravé straně zabírá 95 procent plochy postel. Pak už jen před námi malá skříň a okolo této a postele vede úzká ulička, která se pak u mini ledničky stáčí do miniaturní koupelny, které ale nechybí sprchový kout, umyvadlo, toaleta a dokonce ani bidet. Chytře a minimalisticky vyřešené, ale za 170 Euro na 2 noci… Cinque Terre je prostě drahé, dosti drahé. Toto byla jedna z nejlepších cen, za které se dá ve Vernazze sehnat nocleh. Terasa je ale to hlavní, proč jsme se rozhodli právě pro Camere La Torre. A ta je vážně fantastická. Jednu větší terasu s venkovním dřezem a el. přípojkou máme hned u pokoje. Druhá, menší, romantická teráska se stolkem a židlemi pro dva je pár metrů od nás na vyvýšeném místě, odkud přímo shlíží na celou Vernazzu s Monterossem v pozadí. Vybalujeme věci, zapínáme mini ledničku do které se tak tak vlezou lahve Frizzantina a po sprše usedáme na terásku kochajíc se tou krásou okolo nás. Tomu říkám zlatý hřeb dovolené.

V 19 hodin se vydáváme dolů do centra. Vernazza je malinká, s populací okolo 1000 obyvatel. Z hlavního nádraží sejdete do přístavu za 2 minuty. Od přístavu k bývalému parkovišti na druhém konci Vernazzy je to pěšky jen 400 metrů. Pokud je ale tato malá plocha rozmístěna do tak strmého terénu, který je v podstatě útesem, rázem se vzdálenosti prodlužují. I my si kontrolujeme, jestli máme vše potřebné, protože trmácet se zpět nahoru vícekrát, než je nezbytně nutné, by bylo špatné. Se zapadajícím sluncem scházíme z tichých, uzounkých uliček s domky nalepenými co nejtěsněji k sobě, do centra dění na Via Roma, tedy hlavní cestu procházející městečkem. Máme hlad, ale na večeři je brzy. Pár metrů od nás ale stojí pekárna s foccacerií. Jdeme omrknout, co nabízí a po pár vteřinách jsme ztraceni. Čerstvě upečené, voňavé a křupavé focaccie a panini s prosciuttem cotto, crudo, nebo jen tak s mozzarellou a rajčaty za 3,5 – 4 Eura. Musíme si dávat pozor, aby nám nezačaly téct sliny. Kupujeme si focacciu s cottem a hned před vchodem ji zbaštíme. Báječný street food!

Procházíme hlavní promenádou Via Roma k přístavu. Míjíme nejrůznější stylově zařízené krámky, bary, cukrárny a restaurace. Malý přístav je hlavním shromaždištěm lidí a centrem celého dění. Na lavičkách, schodech, zábradlích, zídkách a skalách posedávají lidí, páry všeho věku, vyznání i rasy. Vypadá to tady jako nějaké centrum humanismu. Lidé jsou k sobě přívětiví, milí a ochotní. Nikdo nikam nespěchá, každý si užívá momenty toho svatého klidu. K této idylické atmosféře určitě do značné míry napomáhá i absence motorových vozidel. Chci nám udělat společnou fotku, tak začnu vytahovat a štelovat stativ, když v ten moment ke mně přijde prošedivělý Američan okolo padesátky a nabídne se, že nás vyfotí. Ptá se kde a jak chceme vyfotit. Když říkám, že jsme chtěli fotku s mořem za námi, říká, že je tam ještě dost světla od zapadajícího slunce, ale že to zkusí. Během pár vteřin poladí par parametrů na mé zrcadlovce a začíná jeho koncert. Zapíná blesk, snižuje jeho intenzitu a fotí. V pozadí moře, centrum Vernazzy, na výšku, na šířku, s menším, větším ohniskem…přešlapuje okolo nás a pálí jednu fotku za druhou. Fotky jsou perfektní a já se mám ještě co učit, protože tento chlápek to nedělal poprvé a dost možná se fotografií živí. Když skončí, podává mi foťák a ptá se, jestli jsou fotky OK, že když tak udělá ještě další… No blázen. S vyjeveným výrazem mu snad 10x děkuju, týpek se usměje, popřeje nám hezký večer a odchází ke skále pokračovat v relaxu.

Se soumrakem se začíná přístaviště a vůbec celé centrum plnit. Zahrádky barů i restaurací a stejně tak i volné plochy k sezení okolo vítají další a ldaší návštěvníky. Procházíme se po promenádě, v trafice kupujeme kalendář Cinque Terre a koukáme, co nabízejí restaurace. Více méně všechny hrdě nabízí lokální kuchyni, která se točí především okolo ančoviček a pesta. Focaccia nás ale solidně zasytila, a tak bychom zatím rádi poseděli u piva. Bary jsou ale drahé. Třetinka Moretti vyjde na nějakých 5 Euro. Tak nás napadá koupit si pivko v jednom z obchůdků a vypít si jej u přístavu. Vstupujeme do jednoho z obchůdků se suvenýry a lokálními produkty, který ale nabízí i vodu, pivo a jiné potraviny. Coop, který tu ještě loni stával totiž otevře až příští rok. Z regálu beru jedno velké Moretti a jdu jej zaplatit. Paní za pokladnou se mě ale ptá, jestli nechci raději studené? Jistě, díky. „A chcete ho otevřít?“ No, ano. „A kelímky, chcete?“ Velmi záhy jsme pochopili, že to, co nás napadlo, není tady nic zvláštního a obchodníci jsou na to i řádně připraveni. Za 3 Eura máme otevřené vychlazené pivo i s kelímky. K tomu kupujeme lokálně pečené kroužky, obdobu Bake Rolls řekněme, ochucené rajčaty. Jdeme si sednout na jednu z mála volných laviček v přístavišti a společně s desítkami dalších lidí vychutnáváme pivo a báječnou atmosféru tohoto místa. Přirovnal bych ji k Tropeji, ale ta je přeci jen divočejší a srší z ní kalábrijský temperament. Vernazza je neuvěřitelně příjemné a přátelské místo, kde z vás spadne jakákoliv i sebemenší starost. Všechny předsudky a nešvary moderního světa se rozplynou v teplém večerním vzduchu a zmizí někam za kopce. Panuje tu nenásilná, mírumilovná, nestrojená nálada a atmosféra, která musí pohltit prostě každého.

O půl deváté zavítáme do restaurace Vulnetia na hlavní ulici. Interiér je stylově zařízený v rustikálním stylu. Pohledové kamenné zdi, přiznané trámy,svícny, bílé ubrusy..romantické místo. Z lístku si vybíráme jako antipasto Alici Marinate al Limone - v citronu marinované ančovičky s piniovými oříšky. Jako hlavní chod si beru Troffie al Pesto, tedy lokální druh těstovin s pestem. Lucka si také vybírá klasický pokrm cuciny povery, a sice Penne al Pomodoro. Po kvalitním jídle a další procházce šlapeme zpět nahoru. Z našeho orlího hnízda sledujeme Vernazzu, otvíráme frizzantino, k němu křoupeme kroužky a užíváme večera až do pozdních nočních hodin.

==== 18. Den: Via Dell’Amore, Manarola ====

V našem miniaturním příbytku se budíme po 9. hodině ranní. Počasí ani dnes nezklamalo, takže už se nemůžeme dočkat, až někam vyrazíme. Nejdřív se ale musíme nasnídat a jelikož toto není apartmán a my s sebou nic moc na jídlo nemáme, sestupujeme o pár výškových metrů níž do Baru La Torre, tedy opět do jedné z částí království Annamarie okolo starobylé věže. Bar se nachází na půli cesty mezi našim pokojem a restaurací La Torre a disponuje kamennou terasou s výhledem na moře a Vernazzu. Na terase už sedí první dva hosté a hele, Annamaria tady osobně připravuje jídlo. Na zídce terasy jsou vyskládány lokální produkty od voňavých citrusů přes rajčata až po lahve místního bílého DOC vína Cinque Terre. Na snídani si kupujeme čerstvé focaccie. Pro mně focaccia s mozzarellou a lokálním salámem, pro Lucku klasika s mozzarellou a rajčaty. Po snídani si dopřejeme ještě silné espresso. To už se ale bar začíná plnit snídaně chtivými turisty, takže o půl jedenácté odcházíme, klikatými uličkami směřujeme na hlavní třídu a odtud k vlakovému nádraží. Kupujeme si lístky a vyrážíme do Levanta na kontrolu auta.

Po deseti minutách jízdy ve tmě vystupujeme v Levantu a jdeme zkontrolovat náš parking plac. Vše je v nejlepším pořádku. Auto tu pokojně stojí s mnoha dalšími, takže jsem uklidněn a než nám pojede vlak zpět do Cinque Terre, stihneme ještě rychlou procházku po Levantu, tedy městečko, od kterého se na západ až k Janovu táhne proslulá Levantská riviéra. Po cestě městečkem kupujeme vodu, která tady stojí asi 5x míň než v krámcích Cinque Terre a docházíme až k pěkné, velké štěrkopísečné pláži. Tady posedíme na dopoledním mírném slunci a vracíme se, abychom stihli vlak.

Vlakem projíždíme, stejně jako hromada dalších lidí až do poslední vesničky Riomaggiore, odkud vede populární Via Dell’Amore, tedy cesta lásky. Jedná se o nejsnadnější z pěších tras, kterých je na Cinque Terre mnoho. Liší se svou délkou, povahou a náročností. Nejtěžší trasy překonávají výškový rozdíl 500 metrů a vedou až po hřebenech vysokých zelených útesů porostlých lesy nebo vinicemi. Po záplavách a sesuvech půdy v říjnu 2011 se podařilo velkou část stezek opravit, ale přeci jen některé okolo Vernazzy a Monterossa jsou stále uzavřeny. Když jsme včera odpoledne, kdy slunce nemilosrdně pálilo, z terasy pozorovali, jak mnohdy staří lidé se pod námi prochází s pohorkami na nohách a s nordic walking hůlkami v rukách, zůstával nám rozum stát. Ale zpět k Via Dell Amore. Tato trasa spojuje Riomaggiore s Manarolou a celá vede podél skalnatých pobřežních útesů. Tady je malý příběh této cesty. Městečka Cinque Terre byla až do 20. století extrémně izolována. Vesničané si velice zřídka kdy brali za manžela či manželku někoho, kdo nepocházel z jejich vesnice. Poté, co se ve 20. letech začala budovat druhá kolejová trať, byla mezi Manarolou a Riomaggiore vybudována peší stezka. Na této stezce bylo postaveno skladiště se střelným prachem - v bezpečné vzdálenosti od obydlí obou vesniček. Obyvatelé byli stezkou spojující vesničky nadšeni a žádali o další úpravy stezky tak, aby ji bylo možno používat na stálo. Neustálé sesuvy půdy ale ponechaly stezku uzavřenou až do konce 2. Světové Války, kdy byla znovuotevřena a sloužila jako místo setkání pro zamilované chlapce a děvčata z obou vesniček. Novinář, který si povšiml zamilovaných graffiti a vzkazů podél stezky ji pak nazval cestou lásky – Via Dell’Amore.

Kromě své neoddiskutovatelné romantické nálepky, je stezka tolik populární pro svou nenáročnost danou faktem, že je celá vydlážděná a nenarazíte na ní na schody či prudká stoupání. Navštívit ji tak může nejširší část populace, od maminek s kočárky, přes rodiny s dětmi až po důchodce.

Ve 12:15 vystupujeme ve stanici Riomaggiore, nadchodem přecházíme trať a směřujeme rovnou k cestě lásky. Za 5 Euro kupujeme jednodenní Cinque Terre Card, která slouží jako vstupenka na trekingové stezky, do místních muzeí a taky umožňuje půjčit si na 3 hodiny bicykl. Via Dell’Amore je kouzelné místo. Nabídne velkolepé výhledy, romantická zákoutí, možnosti sestupů po útesech k malým kamenným plážím, zamilované vzkazy vyryté to skal či listů opuncií a hlavně zámky lásky. Tisíce visacích zámků a zámečků všech velikostí, barev a tvarů, připnutých na zábradlích, plotech, brankách či ochranných pletivech, ve kterých si návštěvníci stvrzují a zamykají svou vzájemnou lásku. O této tradici jsme nevěděli, takže s sebou bohužel žádný zámek nemáme. Pokračujeme v procházce, fotíme okolní scenérie až přicházíme k bývalému krátkému tunelu z dob, kdy tudy vedla jen jednokolejka. Dnes je tunýlek upravený pro návštěvníky a poskytuje vzácný stín a relativní chládek. V průzorech s výhledy na moře jsou umístěny lavičky a na samém konci je v posledním z nich umístěna kamenná lavice s vysokým opěradlem vytvarovaným do siluety líbající se dvojice. Zábradlí za lavicí je poseto zámky a nemít společnou fotku z toho symbolické místa by byla vážně škoda. Ještě ani nestihnu začít vymýšlet kam umístit zrcadlovku, když se další z amerických turistů ochotně nabídne, že nás vyfotí. Lidé jsou tu prostě neskutečně ochotní. Jeho nabídky samozřejmě využíváme a děkujeme za jeho laskavost. Za tunelem pak začíná závěrečná část trasy.

Ještě před jejím koncem, tedy před Manarolou ale stojí malý bar. Bar Dell’Amore je jediná pozitivní věc, která ze záplav vzešla. Bar, který byl vybudován právě z bývalého skladiště střelného prachu, byl poslední tři roky uzavřen kvůli sporům majitelů s představiteli parku Cinque Terre. Jelikož ale občané Vernazzy přišli o řadu svých obchodů a zaměstnání, představenstvo parku usilovně pracovalo, aby mohlo postiženým nabídnout nové pracovní příležitosti. Jednou z nich bylo znovuotevření baru, který provozují čtyři přátelé z Vernazzy společně s jedním z Riomaggiore. Bar stojí přímo na stezce a okolo stolků jeho zahrádky tak prochází všichni návštěvníci. O zákazníky tedy není rozhodně nouze. Sedáme si pod krytou část zahrádky s podlahou předsunutou přes okraj útesu. Výhled je fantastický a nabídka baru je taky lákavá. Vybíráme si Caffe Shakerato. Nápoj připravený v shakeru z espressa, ledu a trochy vanilkového likéru, servírovaný ve vysoké vinné sklenici. Studená káva, která na první pohled, se svou natřepanou pěnou na povrchu, vypadá jako černé pivo, nás příjemně osvěžila. Opouštíme bar a po celkem hodinové procházce po Via Dell’Amore vstupujeme do Manaroly.

Manarola je se svými necelými pěti sty obyvateli druhá nejmenší z vesniček Cinque Terre. Podle mého názoru je ale hned po Vernazze tou nejkrásnější. Žádná z vesniček není tak urputně a těsně přilepená na útesu jako právě Manarola. Podobně jako Riomaggiore nedisponuje přirozeným přístavištěm, takže když sestupujeme od stanice směrem do centra, míjíme po krajích hlavní ulice řady rybářských loděk vyskládané až téměř k vlakovému nádraží. Jinak má vesnička podobný ráz, jako Vernazza a další. Romantické uličky, rozkvetlé květiny a vyzdobené balkony, malé tratorie, restaurace, krámky a bary a všeprostupující pohodová atmosféra. Na konci ulice přicházíme k malé zátoce mezi ostrými útesy, kde se v průzračné vodě koupou, nebo na skaliscích opalují návštěvníci. Od kraje útesu pak pokračuje pobřežní pěší stezka. Chci mít lepší výhled na fotku celé vesničky, takže vystoupáme několik desítek metrů po stezce, až máme Manarolu jako na dlani. Když ujdeme ještě dalších pár metrů a dostanete se na druhou stranu útesu, otevře se nám výhled na Monterosso a nedalekou Corniglii, která ale zakrývá záliv ve kterém leží Vernazza. Po procházce se vracíme k nádraží, kde ale zjišťujeme, že vlak této malé lokální linky bude mít zpoždění více než půl hodiny. Perón se mezi tím plní lidmi, až tu není skoro k hnutí. Nikdy se nedozvíme, co za zpozděním stálo. Nakonec ale vlak přeci jen přijíždí a o dalších 10 minut později jsme konečně zpět ve Vernazze.

Chceme se jít vykoupat v moři, ale plavky máme bohužel na pokoji, takže ještě před osvěžením musíme absolvovat stoupání a následné klesání zpět do přístaviště. Vernazza disponuje malou štěrkovou pláží v přístavišti. Dalším místem ke koupání je prostor okolo spodní věže, kde po žebříku sestoupíte to malé, hluboké zátoky a třetí možností je sesuvem nově vzniklá pláž mezi skalisky za spodní věží. Prvně si zaplaveme v zátoce, ale děti ji hojně využívají ke skákání do vody, takže se nakonec přesunujeme okraj štěrkové pláže pod kostel, kde sice není moc velká hloubka, ale na osvěžení v moři postačí bohatě. Vylepení na sluníčku na kamenných základech kostela trávíme něco přes hodinu. Do myslí se ale vkrádá myšlenka, že se naše dovolená blíží ke svému konci. Ještě bychom si toho chtěli tolik užít, ale čas nezastavíme. Před pátou hodinou šlapeme k pokoji a po sprše si hovíme na naši exkluzivní terásce až do magického západu slunce.

Po setmění, tedy okolo osmé hodiny se vydáváme do města na večeři, která je pro nás s třídenním předstihem večeří výroční. Za tři dny to bude 10 let, co jsem spolu a jelikož nebylo možné natáhnout pobyt až přímo do toho památného dne, bez jakýchkoliv námitek jsme se „spokojili“ právě s tímto třídenním pobytem v jednom z nejromantičtějších míst, která známe. Večerní Vernazza opět hýří svou uvolněnou atmosférou a člověku je v tu chvíli dobře na světě. Ještě před večeří stoupáme po západním útesu, odkud budeme mít výhled na Vernazzu z čelní strany s přístavištěm. Se stativem pořizujeme několik fotografií dobře vystihujících kouzlo tohoto místa a vracíme se zpět na hlavní náměstíčko u přístavu. Tady zavítáme na venkovní zahrádku Taverny del Capitano přímo na náměstíčku jen pár metrů od přístavu. Pro dnešní a zároveň letošní poslední italskou večeří si vybírám Fettuccine alle Triglie - těstoviny s rajčatovou omáčkou a masem z parmice. Lucka si dopřává Fritto Misto – talíř plný smažených kalamárů, krevet a ančoviček a jiných plodů moře. Po večeři a procházce romantickou Vernazzou se vracíme na terásku k druhé lahve Frizzantina. Nechce se nám tomu uvěřit, ale zítra se chtě nechtě vracíme zpět do domoviny… I přes únavu z celodenního chození zůstáváme vzhůru do noci a absorbujeme maximum z okolních vjemů.

==== 19. Den: Konec ==== 18.9.2012 ráno. Náš čas v Itálii se naplnil, alespoň pro letošek. Vstáváme na budík v 9 ráno a hned po probuzení se každodenní ranní úsměvy mění ve smutné pohledy. To, na co jsme se tak dlouho dobou těšili, dneškem končí. Plánuju zpáteční cestu, balíme těch pár věcí, které máme rozmístěné po mini pokoji, Annamarii vracím klíče, loučíme se, přes rameno beru o dvě Frizzantina lehčí cestovní tašku a s ranním sluncem v zádech sestupujeme naposledy na Via Roma. Do odjezdu vlaku nám zbývá ještě asi půl hodiny a navíc jsme ještě nesnídali. Nemůžeme opustit Vernazzu bez toho, aniž bychom si ještě jednou nedopřáli peckovní street food z Focaccerie. Kupujeme si každý jednu focacciu s prosciuttem cotto, sýrem a zeleninou a vychutnáváme si každé sousto i každou vteřinu na lavičce u přístaviště. Při cestě k vlaku si ještě zvěčňujeme obrovský plakát s připomínkou loňské katastrofy, kupujeme lístky na vlak a jdeme na nástupiště. Vlak má opět zpozdění, takže se náš pobyt prodlouží ještě asi i o deset minut. Pak už se ze tmy tunelu ozve hučení a troubení. Nastupujeme do vlaku, přes sklo ještě malou chvíli zíráme na hlavní ulici, kde se to opět jen hemží, pak už se zavírají dveře, vlak se rozjíždí a vjíždíme do tmy série tunelů.

O pár minut později jsme v Levantu. Jdu pro auto, abychom se nemuseli tahat s věcmi až k němu, u nádraží vše nakládáme a mizíme do kopců. Při plánování cesty zpět jsem ve snaze ušetřit za mýtné naplánoval cestu přes horský masiv táhnoucí se napříč vnitrozemím Toskánska, respektive Emilia-Romagna. Z navigace jsem nabyl dojmu, že cesta by měla být relativně nenáročná. To byla ale chyba. Trasa do Reggio Emilia, která by po dálnici trvala 2 hodiny nám po okreskách zabere dvojnásobek, Přesto, že se snažím jet rychleji, pokaždé dříve nebo později dojedeme pomalu jedoucí náklaďák, vláček aut nebo v několika případech dokonce traktor s místním zemědělcem. Na klikaté silnici je příležitostí k předjíždění poskrovnu a jízda se stává značně frustrující a zároveň poučnou pro příště. Když konečně dojíždíme k nákupnímu centru v Reggio Emilia, je už po čtvrté hodině odpoledne a domů to máme pořád ještě 1000km. To ale ještě musíme udělat velikánský nákup, který jsme nemohli uskutečnit dřív z důvodu našeho pobytu ve Vernazze, kdy by se nám vše co podléhá skáze, v autě spolehlivě zkazilo. Navíc bude mít Lucka příští měsíc narozeniny, takže jí, jako každý rok chci koupit dárek tady v Itálii. Prvně tedy vyřešíme Lucčin dárek koupí 2 párů bot v Pittarellu a pak vtrhneme do hypermarketu. Bohužel se mi nepodaří sehnat moje milované kafe Filicori, které už druhým rokem postrádám. Nakupujeme klasicky hromadu všemožných surovin a pochutin, jejíchž výčet se každým rokem jen čím dál zvětšuje. U pokladny bohužel natrefujeme na pomalou pokladní, která se navíc dlouze vybavuje s lidmi před námi stojícími. Suma sumárum, psychicky vyčerpaní vycházíme z obchodu po 18. hodině.

Je jasné, že cesta domů nebude, stejně jako cesta do Itálie, žádnou pohodovou záležitostí. Alespoň počasí nám tentokrát přeje. Je příjemně teplo, ale ne žádná výheň, takže se nám se střechou dole jede pohodlně. Najíždíme na dálnici a frčíme na sever..Za Ferrarou jsme o půl osmé večer a poslední Autogrill v Itálii navštěvujeme krátce po 23. hodině. O pár okamžiků později definitivně překračujeme hranice Rakouska a sjíždíme do Maglernu pro benzin. Kupuju si energy drink a nocí jedeme dál. Okolo jedné hodiny na mně ale jde únava, takže zastavuju na odpočívadle a zkoušíme alespoň na hodinku či dvě usnout. V Mazdě se ale prostě spát nedá, alespoň mě se to tedy nikdy pořádně nepodařilo. Po několika neúspěšných pokusech se jdu ven provětrat. Čerstvý, chladivý vzduch a pořádné protažení mě probírá, takže sedáme a pokračujeme dál. Někde na půl cesty mezi Grazem a Vídní dostanu chuť na gulášovku, která mi loni při zpáteční cestě tak skvěle pomohla zahnat únavu. Stavíme na Agipu a za pár Euro si plníme žaludky horkou, silnou Gulaschsuppe, která mě opět staví na nohy. Po poloprázdné dálnici letíme dál a když po třetí hodině ranní projíždíme Vídní, myslím si, že už je to v suchu. Z omylu mě vyvádí objížďka krátce po sjetí z dálnice za Seyringem. Ta nás vede po uzoučkých vedlejších cestách a do toho všeho před námi jede nejméně 15 aut, před kterými se šourá asi 5 kamionů. Třicetikilometrový úsek k českým hranicím tak jedeme hodinu. Nikdy jsem nebyl při návratu z dovolené šťastnější, než teď, když se kousek před hranicemi napojujeme na hlavní silnici a vjíždíme do republiky. Jako třešnička na dortu je pak v Brně uzavírka sjezdu z Vídeňské ulice směrem na Svitavy, kudy potřebujeme jet. Už začíná svítat, když se konečně vymotáme i z Brna a domů přijíždíme totálně psychicky i fyzicky vyčerpaní v 7 hodin ráno. Bereme jen pár věcí, jako jsou sýry, uzeniny apod. a vysílením padáme do postele. Ani jsme si nestihli uvědomit, že jsme vlastně doma.

Ano, přesuny z Česka a zpět nebyly zrovna něčím, na co bychom s radostí vzpomínali. Ale co to je v porovnání s tím vším, co jsme za celkem 19 dní našeho dobrodružství zažili, viděli, ochutnali, poznali? Není to nic. Stihli jsme v podstatě všechno, co jsme si plánovali. Do karet nám hrálo i počasí, kdy polovina pobytu na pevninském Toskánsku připadla díky dešti nebo zatažené obloze výletům do historických měst a městeček. Když se začalo počasí lepšit, byla ideální příležitost vydat se za krásami vinařské Mekky Itálie – Chianti. A sluníčko jsme si užili na Spiagge Bianche ať už ve vodě, na pláži, nebo v beach baru. Týden na Elbě byl, jako bychom se přesunuli o mnoho set kilometrů níže někam do subtropů. Křišťálové moře a příroda s nádechem exotiky, romantické pláže, zátočiny, nádherné silnice. A Vernazza? K té není co dodat. Těžko se popisuje slovy ta atmosféra, jakou toto místo vydává. Ač jsem se snažil ji vyjádřit jak jen to šlo, slova jsou zkrátka málo. Kromě krásných míst jsme si opět rozšířili obzory co se týče regionální kuchyně a hrdosti místních obyvatel, kteří si ji střeží jako oko v hlavě a předávají z generace na generaci. Něco takového bych někdy alespoň ve zlomku strašně rád viděl i u nás v Česku. Zrovna při dopisování tohoto cestopisu jsem si o přestávce mezi psaním dal k večeři Ribolittu, kterou jsem před touto dovolenou skoro neznal. A nebyla to za ten rok první ani druhá ribolitta. K ní přibyla i Minestrone a další recepty. Vůbec se jídlo za ty roky a nějakým naším přirozeným vývojem dostává čím dál více do popředí našich zájmů, že už dnes tvoří vyváženou část 50/50 oproti moři, přírodě a památkám. Bůhví jak to bude pokračovat dál. Možná si budeme muset začít hlídat linii To nás ale nezastaví v tom, abychom se pořád, jako maniaci dokola těšili na další dovolenou, nebo alespoň prodloužený víkend na Apeninském poloostrově. Regionů k procestování nám Itálie pořád nabízí dostatek a náš zájem o jejich poznání neutuchá, naopak jen a jen roste. A tak, pokud to jen trochu bude možné a poštěstí se nám opět našetřit finance a zařídit vše potřebné k další cestě, vězte, že tak učiníme.

Tak zase příště! Bella Italia!