Itálie 2013 – Salento. 1.část

Itálie 2013 – Salento

Apulie, Puglia: Region táhnoucí se od ostruhy až po podpatek pověstné italské boty nás na své vychvalované pláže, křišťálově čisté moře a autentický venkov lákal už několikrát. Po „mezihře“, strávené ve střední části Itálie tak nastal ten správný čas se zase jednou pořádně projet a prozkoumat jeden z posledních dosud nenavštívených jižních regionů Itálie. Započali jsme tedy obligátní kolečko vyhledávání co možná největšího množství informací o regionu a jeho jednotlivých částí. Salento, poloostrov reprezentující nejjižnější část Apulie nás přesvědčil celkem snadno. Krásné moře, na východě členitější pobřeží s množstvím menších pláží, jeskyní, dramatických útesů, v dosahu pak Gallipoli i barokní Lecce a na rozdíl od krásného, ale profláknutého Gargána, má Salento stále jakýsi punc pravosti a autentičnosti. Ubytování se jevilo od začátku jako největší problém. Ceny apartmánu sahaly do nebeských výšin, ale jen do okamžiku, než se mi podařilo narazit na stránky agentury Costedelsud.it, která se specializuje právě na Salento. Najednou bylo z čeho vybírat. Výběr jsme postupně zužovali, až nám zbyly dva apartmány, mezi kterými jsme se nemohli rozhodnout. První, rustikální apartmán v historickém centru městečka Ruffano, ležícím v srdci Salenta asi 15 km od pobřeží jak Jónského, tak i Jaderského moře. Druhý apartmán byl penthouse s velikánskou terasou s výhledem na moře, 18 km jižně od Ruffana , u Torre San Giovanni, 100 metrů od pláže. Oba apartmány byly velice specifické a volbou jednoho nebo druhého bychom se okradli o výhody druhého. Logicky jsme tedy dospěli k názoru, že nejlepší bude pobyt opět přepůlit na jeden týden v turismem netknutém starobylém městečku a druhý týden s komfortní dosažitelností pláže a výhledem na moře.
Když se vracíme opět na zaslíbený jih Itálie, bylo by trestuhodným hříchem vyhnout se našemu nejoblíbenějšímu městečku Tropea na jihu Kalábrie. Poloha Salenta znamená, že vzdálenost k tomuto klenotu Pobřeží Bohů dosahuje bezmála 500km. Jenomže, kdy zase budeme mít cestu okolo? Nikdy nevíte. Navíc bude v době našeho krátkého pobytu vrcholit populární Tropea Blues Festival. Vzdálenost domů je v podstatě stejná jak ze Salenta, tak z Tropeji, takže příplatek v podobě jedné nádrže nebyl až tak zásadní. Nažhavil jsem tedy mail a po pár letech se ozval Francesovi z rezidence Salato. Slovo dalo slovo a měli jsme, bez nutnosti zaslání depozitu, zarezervovaný velký apartmán Vulcano, stejně jako v roce 2011.
V následujících měsících už jsem jen ladil itineráře měst, míst a pláží, informace o regionálních specialitách, vínech a další nepostradatelné poznatky.

1. den – Přejezd do Kranjské Gory
29.8. nastal den D. Odpoledne jsem do-naložil zbytek věcí a vyrazil do Brna, kde jsem z práce vyzvedl Lucku. Vyrážíme! Nervozitou a nadšením se mi svírá břicho. Je to tady! Máme namířeno do Kranjské Gory, kde jsme si zarezervovali nocleh se snídaní ve skromném Youth Hostelu Nika za skromných 36 Euro. Ve Vídni nás brzdí podvečerní špička s několika dopravními omezeními a nehodami. Z odpočívadla Triestingtal za Vídní tak odjíždíme až krátce před sedmou hodinou večerní. Check-in v hostelu je až do 23 hodin, takže věříme, že nás už žádná neplánovaná zdržení nečekají a do cíle dorazíme včas. Okolo 22. hodiny tankujeme v Thorl-Maglernu před Italskými hranicemi. Krátce na to konečně dosahujeme hranic Itálie, abychom vzápětí Itálii opět opustili a v černočerné tmě si zakroucenými okreskami klestíme cestu k místu našeho noclehu. K hostelu přijíždíme asi o půl jedenácté. Pokročilá denní doba, nadmořská výška 800 metrů a městem protékající horská řeka Pišnica zaručují poměrně nízkou teplotu vzduchu. Po hladkém check-inu dostáváme klíč, který ovšem nepatří obyčejnému pokoji se společným sociálním zázemím, který jsme si rezervovali, nýbrž malému autonomnímu apartmánu, stojícímu mimo hlavní budovu. Je to velmi milé překvapení. Máme tak k dispozici kuchyňku, ledničku, vlastní WC i toaletu a pořádnou porci soukromí. Po sprše ze mě konečně padá veškeré napětí a můj mozek si konečně uvědomuje, že začíná dovolená. Značně unavení si otvíráme po jednom kousku rakouského piva Gösser, přikusujeme italský salám a zahajujeme letošní dobrodružství.

2. den – Laghi di Fusine a Lago del Salto
V 9 hodin ráno zazvoní budík a my se probouzíme do krásného rána. Sluncem zalité zelené údolí Kranjské Gory obklopené horami a čerstvým vzduchem nám vstávání značně ulehčuje. Sbalíme a odneseme pár věcí z apartmánu zpět do auta a vyrážíme do velké jídelny hostelu na snídani. Přesto, že jsme jedni z posledních strávníků, zbylo na švédských stolech dostatek dobrot pro naplnění našich žaludků. Po snídani a ranní kávě se odhlašujeme a míříme serpentinami zpět k italským hranicím. Ještě než najedeme na dálnici, máme v plánu malý výlet k jezerům Laghi Di Fusine, rozprostírajících se pod Mangartem. Navštívili jsme je už v lednu při našem zimním výletu do Julských Alp, ale teprve na jaře či v létě rozkvetou jezírka do největší krásy. Především spodní jezírko je skvostné. Tyrkysově zbarvené, obklopené lesy s naprosto klidnou hladinou ve které se zrcadlí stromy a obloha nad nimi. Horní jezírko je vzdáleno pár stovek metrů, na rozsáhlé planině, nad kterou se tyčí pohoří Juslkých Alp s dominantním Mangartem v čele. Najdete tady dobře vybavené zázemí s velkým parkovištěm, barem, toaletami i pramenem pitné vody. Jezírko je útočištěm hejn kachen, které si zde ve veškerém komfortu lebedí a sem tam sezobnou, co jim kdo z návštěvníků hodí.
U jezírek zůstáváme do 11 hodin. Poté už musíme začít ukrajovat kilometry k daleké Apulii. V Tarvisiu tak najíždíme na autostrádu a frčíme na jih. Na jednom z Autogrilů si dáme menší oběd a cesta příjemně ubíhá dál. Jak to ale bývá, v Boloni se okolo 16 hodiny příjemné teplo mění ve výheň a svižné cestovní tempo se rázem zastavuje. Sjíždíme tedy z dálnice k blízkému nákupnímu centru si trochu odpočinout, doplnit tekutiny, jídlo a také nakoupit (jak už bývá zvykem) boloňskou kávu Filicori. Využívám mezičasu a pokouším se dovolat našemu „zaručeně anglicky hovořícímu“ kontaktu agentury Lucovi, abych domluvil detaily zítřejšího příjezdu. Když se konečně dovolám, zjišťuju to, co jsem tušil, Luca neumí ani slovo anglicky. Zbytek komunikace do našeho příjezdu tak probíhá pomocí SMSek přeložených Google translátorem. Najedení sedáme do auta a prokousáváme se věčně ucpaným boloňským obchvatem dále vpřed. Provoz postupně řídne, o půl šesté míjíme Cesenu a v Baru E-45 u stejnojmenné rychlostní silnice dáváme po šálku Filicori espressa macchiata. Po staré známé trase pokračujeme vnitrozemím Toskánska a Umbrie, se zvolna zapadajícím sluncem nad hlavami, dále na jih. Do Terni vjíždíme před 21 hodinou. Už máme solidní hlad, takže po cestě městem zastavujeme u několika restaurací. Nabídky nás však moc neoslovují, takže se rozhodujeme, že budeme pokračovat až k místu našeho dnešního noclehu - jezeru Lago Del Salto, kde snad nějakou otevřenou restauraci najdeme.
O hodinou později už sjíždíme k tomuto, v roce 1940 vybudovanému, jezeru. Konkrétně do Borgo San Pietro, které je největším městečkem u jezera. Auto parkujeme u pláže pár kroků od pěkného historického centra a jdeme na obhlídku. Přímo u pláže stojí velká restaurace Miralago s obrovskou krytou terasou s výhledem na jezera. Chceme ale prozkoumat jaké další možnosti nám městečko nabídne, takže šlapeme úzkými uličkami centra a hledáme další restaurace. Většina lokálů je zavřená nebo nenabízí zrovna to, na co máme chuť, takže se vracíme zpět k restauraci Miralago, která se jeví jednoduše jako nejlepší volba. Krásná zvenku, ještě hezčí uvnitř. Na jídelním lístku se to jen hemží jídly z místních surovin, zvěřinovým masem počínaje, rybami přímo z jezera konče. Sedíme na kraji prosklené terasy, nad námi obdivujeme mohutnou dřevěnou konstrukci střechy, podepřenou velkými kamennými sloupy. Prostředí je naprosto perfektní, takže by byla škoda, i přes únavu, nestrávit zde trochu kvalitního času. Kromě dvou rodin jsme tu sami a brzy se nás ujímá hbitý číšník, dvojník Jean-Claude Van Damme :) Z lákavého menu si vybírám Misto Arosto, variace grilovaného jeleního, vepřového a jehněčího masa. Lucka si brousí zuby na smaženého pstruha z jezera. K tomu půl litru lokálního bílého vína a spokojenost a pohoda je zaručena. Pochutnali jsme si vážně báječně. S naplněnými žaludky se vracíme k autu, vytahujeme karimatky se spacáky a z několika menších pláží se vybíráme jednu, na které si pod širým nebem za lehkého šplouchání vlnek uleháme ke spánku.

3. den – Benvenuti al Salento!
Brzy ráno, před šestou hodinou ranní nás budí rozverně konverzující rybáři, kteří se chystají v nedalekém přístavu k vyplutí na vodu. Brzy mi začíná být v mém lehkém spacáku zima. Ve výšce 535 m.n.m. nejsou rána bůhví jak teplá. Lucka, vybavená teplejším modelem, mi laskavě půjčuje svůj spacák a začíná, mezi tím co já se zahřívám, balit věci. Nad jezerem se válí mlha a paprsky vycházejícího slunce lze pozorovat jen kdesi v dáli za vrcholky kopců. Po půl sedmé startujeme rosou zmáčené auto a vracíme se na kurz naší cesty, která by měla skončit v Ruffanu.
Přes Avezzano, Soru a Cassino se dostáváme k rozcestí a místo klasického směru na Benevento odbočujeme na severovýchod směrem na Isernii a Campobasso. Začíná tak pro nás dosud neprobádaná část cesty. Nedlouho po odbočení začneme stoupat do kopců. Podél zakroucených silnic se nám otevírají nejrůznější panoramatické pohledy na okolní hornatou krajinu. Na jedné vyhlídek parkujeme a v poklidu snídáme focacciu s rajčátky, černými olivami a ančovičkami. Za městem Campobasso nadmořská výška pozvolna klesá, teploty stoupají , silnice se napřimuje a zelené kopce pomalu ale jistě střídají suché, vyprahlé planiny. Vjíždíme do Apulie. Přesto nám ale zbývá plných 400km do našeho cíle. Po přestávce v blahodárném stínu baru u Foggie se připojujeme na rychlostku SS Adriatica, nasazujeme svižnější cestovní tempo a napříč rovinatou krajinou polykáme další a další kilometry. Cesta se postupně stáčí k pobřeží Jaderského moře a tu a tam po naší levici prosvítá moře. Napravo od nás jsou nekonečná pole vinic bílého vína. Sklizeň je v plném proudu, takže musíme být obezřetní, protože pěstitelé používají rychlostku také jako obslužnou cestu s přístupem ke svým vinicím. V odstavných pruzích tak míjíme nespočet pomalu jedoucích malotraktorů s vlečkami přeplněnými hroznem. Cesta po SS Adriatica utíká jedna báseň, sluníčko sice pálí, ale po letošním parném létu, které zasáhlo i naši republiku, nám to nijak zvlášť nevadí – jsme už od července plně aklimatizovaní. Brzy míjíme Bari , za další ani ne hodinu Brindisi, takže je na čase se opět spojit s Lucou a upřesnit hodinu našeho příjezdu, protože do Ruffana už nám zbývá asi jen hodina cesty! Objíždíme Lecce, ze kterého vedou směrem k Ruffanu dvě, na první pohled v podstatě stejné cesty. Ovšem jen na první pohled. Navigace v mobilu nám vybírá samozřejmě tu horší variantu. Silnice, která na mapě vypadá jako rovná spojovačka je ve skutečnosti na trase asi 30 km poseta snad dvaceti kruhovými objezdy, takže když se už člověk rozjede na cestovní rychlost, může nohu z plynu zase sundat, protože mu navigace zahlásí, že za 500 metrů ho čeká kruháč. Druhá silnice je naproti tomu pokračovaní adriatické rychlostky se čtyřmi pruhy. Za střídavého proklínání navigace a architektů silničních staveb se přeci jen dostáváme blíž a blíž našemu cíli. Posledních pár kilometrů projíždíme rozsáhlými olivovými háji, až se před námi zjeví desetitisícové městečko Ruffano. Je něco po 15. Hodině, zastavujeme u Lidlu a kontaktujeme Lucu, zástupce agentury Coste Del Sud. Přijede prý do půl hodiny, takže si v mezičase můžeme odbýt první větší nákup. Po nákupu, obsahujícím výčet základních potravin, ale i specialit a vína přijíždíme do spleti jednosměrných ulic Ruffana. Po menších problémech, způsobených žalostně pomalou odezvou navigace Sygic na GPS signál konečně vjíždíme do samotného historického centra, v jehož srdci budeme týden bydlet. Auto parkujeme na malém náměstíčku. Všude okolo stojí historické domy, paláce s vysokými ochozy a kostely. V centru panuje klid. Jediným vzrušením v ospalém čase siesty jsme my sami. O pár minut později přijíždí i Luca. Typický mladý Ital, řádně upravený, opálený a komunikativní. Co na tom, že neumí anglicky a my pro změnu ne moc dobře italsky. Přeci se domluvíme, ne? Bere klíče, tašku s dokumenty a jde se na věc. Oproti našim odhadům je vchod do domu z boční strany ulice, odkud rovnou stoupá schodiště do druhého patra, kde se nachází mini atrium se starobylou, již nefunkční, ale dekorativní studnou. Z atria vedou dvoje dveře do dvou bytů. Zjišťujeme ale, že v druhém apartmánu nikdo není, takže celé patro bude kromě nás, neobydlené. Pak už Luca bere za kliku našeho apartmánu a my začínáme lapat po dechu. Realita několikanásobně předčila už tak působivé fotografie. Otevírá se před námi velmi prostorný dvoupokojový byt ve vytříbeném a citlivém rustikálním stylu. Byla zachována krása původních materiálů, starobylá dlažba, 4 metry vysoké klenuté stropy, na vybraných místech záměrně odhalené zdi z tradičního lokálního bílého kamene „tufo“, či ponechaná již nefunkční původní pec. To vše je doplněno zrenovovaným starožitným nábytkem a zděnou kuchyňskou linkou v klasickém venkovském stylu. Žádné pověšené kuchyňské skřínky. Místo nich dřevěné držáky a police. Na výdobytky moderního světa se však pamatovalo taktéž, takže ve zděné lince najdeme vestavěný plynový sporák, ledničku či horkovzdušnou troubu s grilem. Jako příjemný bonus visí nad vchodovými dveřmi klimatizace. Luca nám s nadšením ukazuje celý byt včetně balkónku do hlavní uličky centra Ruffana. Po vyřízení formalit nám z dárkové tašky vytahuje anglicko-italskou brožuru o Salentu, slevové kupóny do restaurací, na výlety a jiné aktivity a taky pěkný kovový přívěšek ve tvaru Salenta, v němž je hvězdičkou vyznačeno Ruffano. Když už to vypadá, že se naše cesty rozejdou, pozve nás do pár kroků vzdáleného baru. I když nás tlačí čas a chceme se dostat ještě dnes k moři, nemůžeme nabídkou odmítnout.
Rychle nanosíme věci z auta po schodech do apartmánu, osprchneme se a o pár minut později máme sraz u baru Bimbo. S Lucou přichází i jeho kamarádi a jedna kamarádka, která mluví dobře anglicky. V baru si dáváme klasické espresso, zatím co Luca si bere kávu prošlehanou sifonem s kostkami ledu. Zajímavě vypadající nápoj, ze kterého se později vyklubalo klasické pulijské Caffe in Ghiaccio. Luca s kamarádkou se nás vyptávají na obligátní otázky, odkud jsme, pokolikáté jsme v Itálii atd. V přátelské konverzaci pak Luca vytahuje leták a představuje nám akci, která se uskuteční v centru města v neděli a kterou pomáhal, společně s ostatními, organizovat – Maru : la festa del peperoncino. Už při plánování dovolené jsme se mohli dočíst o velkém množství slavností sagre & feste - tedy lidových slavností, které po celém Salentu probíhají v podstatě nepřežitě, takže příležitost jednu zažít hned z kraje dovolené a navíc přímo v městečku ve kterém jsme ubytování, byla fantastická. Ujistili jsme Lucu, že se rozhodně ukážeme, rozloučili se a v pozdním odpoledni vyjíždíme poprvé z našeho útočiště ven. Jedeme k nejbližší pláži, která se nachází v Torre San Giovanni. S sebou máme jeden kousek vychlazeného 0,66l piva Peroni a to je zhruba vše co pro dnešek potřebujeme. Pláž s Torre San Giovanni je dlouhá a široká, je tu veselo, hraje hudba a převážná část návštěvníků volné části pláže jsou mladí lidé. Na nic nečekáme a po dvou denní cestě se konečně svlažíme v moři. Ten pocit se prostě nikdy neohraje. Moment, kdy s ponořením do vody odplují i poslední zbytky starostí každodenního života a vy si uvědomíte, že jste skutečně čekali rok na to, abyste ten pocit mohli opět ucítit vůni moře a zažít ten bezstarostný pocit úlevy. My tomu říkáváme jednoduše: Nával. Na pláži zůstáváme do 19 hodin, kdy se slunce pomalu začíná sklánět k obzoru. Pak se vracíme zpět do našeho pohádkového apartmánu. Po sprše a vybalení zbytku věcí se vydáváme na krátkou procházku vyhřátými uličkami, abychom zakotvili v pár kroků vzdálené malé Trattorii / Baru Bortone. Očividně se zde nevaří na denní bázi, ale když se zeptáme za barem obsluhující paní majitelky, beze všeho nám nachystá stůl v rustikálně zařízené jídelní části. Jídelní lístek není, ale máme na výběr z masa nebo typicky pulijským těstovin orecchiette di pomodoro. Volba padá jednoznačně právě na domácí pastu. Majitelka mizí v druhém patře v kuchyni, aby nám asi za 20 minut donesla voňavá „ouška“ s drcenými rajčaty, bazalkou a parmazánem. Jeden z mnoha příkladů toho, že ne složitost jídla, ale kvalita surovin určuje výslednou kvalitu pokrmu. Výborná lehká a osvěžující pasta, k tomu lahev vychlazené vody nám bohatě stačí ke štěstí. Účet na pouhých 12 Euro je už jen třešinkou na dortu. Po 22.hodině se vracíme do apartmánu, kde na nás už čeká vychlazené Prosecco a delikatesy v podobě salámu, sýrů,oliv, filetů z tuňáka atd. Bereme si židle a sedáme si na náš mini balkónek, odkud do noci pozorujme okolní dění. Pak už nás ale přemůže únava. Je čas jít spát.

4. den – Otranto a festa „Maru“
Ráno nás budí šrumec pod našimi okny. Mopedy, projíždějící auta a hlavně dělníci, kteří dělají zbrusu nový chodník v uličce vedoucí ke vchodu do domu, budou našim pravidelným budíkem po zbytek pobytu. Na ulicích se instaluje osvětlení a výzdoba pro večerní akci. Jeden ze světelných řetězů připevňují pracovníci i na náš balkónek. Venku je teplo, ale lehce pod mrakem. K snídani si připravujeme bruschettu s rajčaty a prosciuttem, opečenou na grilu v troubě.
Na první pořádný výlet vyrážíme do 40 kilometrů vzdáleného přístavního města Otranto, ležícího na východním pobřeží Salenta. Toto místo bylo obýváno již ve starší době kamenné, tedy v nejstarším období lidských dějin. Díky své výhodné poloze se stalo v době řecké nadvlády důležitým přístavem spojující pevninské Řecko s jeho koloniemi. Dnes městečko s 5600 obyvateli a malým přístavem láká převážně turisty na své historické centrum a pěkné pláže.
Do Otranta přijíždíme před 15. hodinou. Máme ale problémy zaparkovat. Město je plné lidí, kteří se sem sjeli na největší svátek roku: Festa della Madonna dell'Altomare, která se koná první zářijovou neděli. Od rána probíhají bohoslužby v kapli Capella della Madonna dell'Altomare. Odpoledne se pak socha panny Marie vynese do ulic, aby ji v podvečer rybáři donesli až k přístavu, kde ji naloží na loď a v doprovodu hejna dalších loděk provezou podél pobřeží Otranta. Poté se socha v procesí vrací zpět do kaple.
Daří se nám najít místo na silnici lemující útes, na kterém je část města vystavena. Scházíme na hlavní městskou pláž v zálivu. Sluníčko se nám dnes asi neukáže, takže po povinné plavecké vložce a krátkém odpočinku necháváme věci na pláži a vydáváme se prohlédnout si historické centrum města.
Hlavní pobřežní „corso“ je lemováno stánky s různými dobrotami včetně typického antipasta Pupiddi in scapece (rybičky marinované v šafránu a vinném octu). Jeden ze stánků je obsypán domácími sušenými rajčaty, které voní už z dálky. Kupujeme asi dvě hrsti a za stálého ochutnávání pokračujeme k historickému centru. Do starého města, patřícího do světového dědictví UNESCO, vcházíme původní branou. V čase siesty je centrum relativně dobře průchozí, takže můžeme v klidu kličkovat miliony chodidel vyleštěnými uličkami a obdivovat kostely, katedrálu či starobylé hradby. Hned za vstupní branou neodoláme vůni linoucí se ze street food obchůdku. Na výběr tady mají různé druhy focaccie, pulijské plněné kapsy panzerotti jsou bohužel vyprodány. Zaujaly nás ale i původem sicilské arancini - plněné rýžové koule obalené ve strouhance a následně osmažené. Kupujeme si tedy třetinku Astro Azzura a jedno velké arancino plněné mozzarellou a prosciuttem cotto. Po procházce centrem vedou naše kroky na sousedící pěknou pobřežní promenádu, ze které je výhled na celý záliv Otranta. To už se ale náměstíčko pod útesem zaplňuje lidmi a je jasné, že co nevidět vypukne slavnost. My ale musíme zpět do Ruffana, protože se už moc těšíme na slavnost feferonek. Škoda, že nám tyto akce kryjí. Když stoupáme nahoru k autu, celé schodiště a dlouhý útes je doslova obsypán lidmi. Každý si hledá místečko, z něhož by co nejlépe viděl na pouť sochy po moři, která co nevidět započne.
Otranto opouštíme v 18 hodin a spěcháme zpět do Ruffana. O 45 minut později jsme na místě. I tady se to začíná hemžit lidmi, vjezd do středu města, tedy tam, kde bydlíme, je uzavřen a místa na parkování je pomálu. Daří se nám ale zaparkovat v postranní uličce. Když otvíráme dveře apartmánu, praští nás do nosu vůně pečeného masa. Co to může být, říkáme si. Vcházíme na balkón a hele, přímo pod našimi okny je velký stánek, ve kterém parta rozverných Italů připravuje na velké železné plotně první várku čerstvých klobás. Zaslechnou naši konverzaci, kouknou nad sebe a smějí se. Vůně jídla a s ní vzrůstající chuť na něco dobrého nás popožene do sprchy. Začíná se stmívat a hlavní ulice pod námi se začíná plnit. Sem tam tudy projde živá kapela ,složená ze dvou saxofonů, tuby, klarinetu a příčné flétny, která obchází celé historické centrum. Je čas vyrazit do ulic. Po 20 hodině scházíme po schodech dolů. Stánek je neustále okupován zákazníky a salsiccie jdou velmi dobře na odbyt. Pokračujeme okolo stánků místních pěstitelů a cukrárny, která pro dnešek nabízí hned několik druhů feferonkové zmrzliny, na hlavní náměstíčko u kostela, které je epicentrem festivalu. Na pódiu pod kostelem hraje kapela, okolo hlavního stanu festivalu jsou vyskládány velké květináče s rostlinami nejrůznějších feferonek – od italského peperoncina calabrese až po ty nejpikantnější kousky z Jižní Ameriky. Na tomto místě obklopeném lidmi právě začíná první kolo soutěže v pojídání papriček. Na dlouhém stole je vyskládaná série 9 druhů feferonek, které jsou seřazeny podle vzrůstající pálivosti kvantifikované stupnicí SHU od několika tisíc (klasická feferonka) až po nejpálivější potvoru na světe - Trinidad Moruga Scorpion s neuvěřitelnou pálivostí 2 000 000 SHU, která je ale vyhrazena pro finálové klání. Nejtěžší zkouškou kvalifikantů prvního kola je Naga Morich s „pouhým“ 1 000 000 SHU. Na korektnost soutěže dohlíží skupinka rozhodčích. Kupujeme si pivko a spolu s ostatními sledujeme počínání odvážných mužů a žen. Jedna z nich, paní okolo padesáti téměř bez mrknutí oka pojídá jednu papričku za druhou a za bouřlivého potlesku obecenstva hladce postupuje do finále. Někteří ale takové schopnosti zkrátka nemají (a já se jim nedivím) a po několika snědených „slabších“ kouscích s nezáviděníhodnou grimasou, za potlesku publika, odchází poraženi k druhému stolu, kde dostanou chléb a mléko na zmírnění inferna v jejich ústech. Už nám začíná kručet v břichu. Možností čeho se najíst je celá řada. Stačí si vybrat. Sondujeme terén plný stánků se street foodem, ale podle stále vzrůstajícího počtu lidí, nesoucích si jídlo ve žlutých ubrouscích, či si jimi utírajících svá mastná ústa, začíná být čím dál víc jasné odkud vítr vane. Ano, houfy spokojených strávníků míří od stánku pod našim apartmánem. Spěcháme tedy tímto směrem. Stánek je neustále obletován novými a novými mlsouny. Pětičlenné sehrané salsicciové komando kmitá okolo. Jeden člověk přijímá u kasy objednávky a předává je lídrovi. Ten má pod palcem i nejdůležitější část celého procesu – opékání klobás, jejich postupné rozkrájení a předávání k finalizaci objednávky. Jiný člen rozkrajuje focaccie, další je plní šťavnatými salsiccemi, zeleninou , hranolky a dresingem a poslední, nejvíce společenský týpek okolo čtyřicítky předává hotové pokrmy zákazníkům. V mezičase chodí do domu pro další tácy plné klobás, nalévá čekajícím lokální červené víno a zvládne i nějakou tu palačinku s Nutellou. Když nás tento sympaťák uvidí, hned nás poznává a nabízí nám kalíšek vína a dokonce, proti zavedenému řádu, od nás bere objednávku. Mezitím dál obsluhuje zákazníky. Dělám pár fotografií, které zachytí cvrkot stánku, kde se na plotnách smaží v jeden okamžik odhadem 30 klobás a další přibývají. Když nás pan všeuměl spatří, nabídne se a stihne nás při tom všem i vyfotit Za pár minutek už nám s úsměvem podává dvě focaccie se salsicciou a all inclusive náplní. Rozhlížíme se, kde si tu baštu v klidu sníst, až spatříme hned vedle prázdný stánek, stojící u odbočky do uličky, vedoucí ke vchodu do apartmánu. Tento slouží jako zátaras, jelikož je celý chodník rozkopaný a někdo by se v přítmí mohl přehlédnout a zranit se. Zakládáme si tedy vedle náš vlastní stánek – stánek konzumu A opravdu, někteří zvědavci se u nás sem tam zastaví a hledají , co že to kromě nakousaného jídla nabízíme. Postupem času se další konzumenti inspirují a připojují se na našem stánku k hromadné konzumaci. Fantastický, čerstvý street food v nás zmizel možná rychleji, než bychom chtěli. Mňam!
V úžasné atmosféře vlahého večera se procházíme v historických kulisách centra mezi lidmi, okukujeme stánky, ochutnáváme lokální sýry producenta z blízké vesnice, pikantní bio olivový olej pocházející z nedalekého Supersana nebo úchvatné domácí salámy z divočáka či vepřového masa, s fenyklem, lanýži a dalším kořením. Dvě štangličky nám vzápětí přistanou v tašce. Dalším úkazem je nespočet crepérií – stánků s palačinkami. A když Ital chce palačinku, tak jedině s Nutellou. A který prodejce má svůj stánek vyzdoben větším množstvím sklenic Nutelly, má větší šanci, že právě on zaujme potenciální zákazníky. Po půl desáté se na chvíli vracíme do apartmánu a máme tak možnost podívat se na dění doslova s nadhledem, z našeho balkonu. Okolo nás jsou proudy lidí směřující na různé strany, navzájem se proplétající , postávající u stánků, nebo stranou zabrání do vášnivé konverzace. Po čtvrthodince se vracíme zpět do víru nočního života. Míříme na druhou stranu centra, na náměstí u historické budovy radnice, kam unikají ti, kteří už mají toho ruchu kolem dost. Následně se vracíme zpět do srdce festivalu, kde jsme svědky jednoho méně úspěšného pokoření kvalifikační osmičky pekelných papriček. Pán s trikem Batmana, ze kterého asi čerpal odvahu, papričky opravdu, jak následně kontroloval rozhodčí, snědl . Záhy ale kouzlo netopýřího muže pominulo a už se nalévalo mléko a krájel chléb. Nevím nevím, jestli tento odvážlivec našel kuráž a zúčastnil se velkého finále.. To další borec v pořadí s vlasy do culíku se toho nebál, na nic moc nečekal a za pár desítek vteřin spořádal všechny kvalifikační feferonky až po Naga Morich. Po zásluze je tak odměněn obdivným potleskem a postupem do finálového klání. Okolo 23 hodiny nás už pobolívají nohy. Je na čase se vylepit na balkonu a otevřít si lahvinku pulijského bílého vína. Výjimečný večer s výjimečnou atmosférou pokračuje. Popíjíme víno, zobeme delikatesy a pozorujeme dění okolo. Sem tam prohodíme slovíčko, či gesto s kamarádem pod námi. Po půlnoci začínají shluky lidí řídnout. Borci ze stánku doprodávají nenasytným kolemjdoucím poslední salsiccie, které jim zbyly. Za pár minut mají vyprodáno=vyděláno, a tak začínají sklízet. Najednou na mě sympaťák zespodu houkne a ukazuje na zbytek těsta, jestli si nedáme palačinku. Nikdy jsme si v Itálii pravé crépes nedali, takže nabídku rádi přijímáme. Sbíhám schody, Lucka stojí na balkónu a oba koukáme, jak si s přípravou dává pán záležet. Za minutku už mi přistává teplá, Nutellou plněná dobrota v ruce. Děkuju a otáčím se k odchodu, ale jsem zadržen slovy „Aspetti! Un altro“ (počkej, ještě jedna). Nakonec tedy máme od tohoto veselého, pracovitého a přátelského Itala každý svoji palačinku zdarma. Mnohokrát mu za vše děkuji a spěchám s palačinkami po schodech zpět na balkon apartmánu. Pochutnáváme si na palačinkách a ruch pod námi se vytrácí čím dál více. Postupně se uklízí a odváží okolní stánky, a jako poslední definitivně balí i ten fenomenální klobásový pod námi. Po 1 hodině ranní už uličkou prochází jen nahodilé skupinky lidí či jednotlivci. Celé město už šlo spát a nám už se taky z celého, na zážitky nabitého, dne klíží oči.

5. den – Koupaliště na Torre dell Orso
Okolo deváté hodiny nás opět budí dělníci pracující na chodníku. Venku je dnes tak, jak se na Salento sluší a patří – slunečno a jasno. Po včerejším dni v oparu si tak chceme pořádně užít moře. V klidu a poklidu snídáme v příjemném chládku naší kuchyně a po nákupu se po poledni vydáváme do 50km vzdáleného letoviska Torre Dell’Orso.
Letovisko na východním pobřeží, postavené na vysokém útesu má, podobně jako většina letovisek Salenta, pouhých 71 stálých obyvatel. V létě ale počet lidí roste geometrickou řadou. Na místo přijíždíme ve 13 hodin a máme problémy vůbec zaparkovat. Když sestupujeme k pláži, zjišťujeme, že je naprosto obsypána lidmi. V září jsem takovou koncentraci turistů na pláži neviděl asi ještě nikdy. Je ale patrné, co sem tak velký počet lidí láká. Několik stovek metrů dlouhá pláž v zálivu nabízí průzračně čistou a naprosto klidnou vodu, která omývá jemný zlatavý písek. Na obou cípech zálivu se pak tyčí vysoké, zelení porostlé, pískovcové útesy. Ideální místo pro koupání, dokonalé přírodní koupaliště. Najít si ve valné hromadě turistů své místo dá celkem práci, ale nakonec se nám daří vecpat se na jedno z posledních volných míst. Je to pro nás dosti nezvyklá situace, být tak těsně obklopeni lidmi. Po občerstvovací pauze s vychlazenými třetinkami piva už nemůžeme čekat déle a klestíme si cestu k moři. Koupání je skutečně famózní a kupodivu je ve vodě mnohem méně lidí, než těch opalujících se na pláži. Po včerejším náročném dni volíme odpočinek a na pláži zůstáváme déle, než obvykle. Po 16. hodině už se začínám trochu nudit. Necháváme věci na pláži a šplháme po útesu na promenádu, které vévodí stará strážní věž (odtud tak časté označení salentských letovisek Torre …) postavená v 16. století. Z promenády u věže se otevírá perfektní výhled na celu pláž Torre Dell’Orso pod námi a navazující skalnaté pobřeží. Když jsme nabaženi výhledy do okolí, přesunujeme se do baru hotelu Belvedere, který leží hned u věže. Je čas na kávu a když se nacházíte na poloostrově Salento, nemůžete vynechat místní speciální variaci přípravy kávy – Caffe in Ghiaccio. V překladu označuje prostě ledovou kávu, či kávu s ledem / kostkami ledu. Tento nápoj se v Salentu usídlil již v průběhu 17. století. Jeho pradědem je španělské Café del Tiempo, nápoj typický pro Valencii, který je tam dodnes podáván s plátkem citronu. Příprava je jednoduchá. Připravte šálek klasického espressa. Espresso oslaďte ještě v samotném šálku za teplého stavu a přelijte do skleněné, tlustostěnné širší sklenice, do které už jen nasypete kostky ledu, čerstvě vytažené z mrazáku, tj. netající, „suché“. Káva se okamžitě zchladí a zachová si svoji původní chuť. Dalšími možnými, často užívanými doplňky přípravy pak je například krátké vyšlehání kávy vodní párou či ochucení kávy mandlovým likérem na místo cukru. U baru si specialitu objednáváme oba. Za pár chvil už máme kávu s kostkami ledu naservírovánu. Naše první Caffé in Ghiaccio z baru čtyřhvězdičkového hotelu bylo zároveň i tím chuťově nejzajímavějším a to právě díky ochucení mandlovým likérem. Osvěžující a zároveň intenzivní chuť kávy doplněná lehkým aroma a chutí likéru je něco, co do horkého pozdního odpoledne tak nějak samozřejmě zapadá. Po kávě a procházce se vracíme zpět na pláž a pomalu se balíme. Před 18. hodinou popojíždíme asi 2 kilometry na sever k menšímu letovisku a archeologickému nalezišti Roca Vecchia, které je kromě vykopávek zajímavé také svým členitým skalnatým pobřežím složeným z labyrintu výběžků, malých zátok, skalních přemostění a pozůstatků starobylých staveb. S podvečerním, nízko položeným sluncem je radost toto zajímavé místo fotografovat. Vydáváme se pěšky podél nízkých útesů a pořizujeme množství fotografií.
Domů to máme hodinu cesty, takže se po procházce vracíme k autu a s pozvolna zapadajícím sluncem před námi se vracíme do Ruffana. Po sprše je čas vyrazit do města na večeři. Pondělí je, s výjimkou turistických letovisek, většinou zavíracím dnem ve většině restaurací. Nejinak je tomu v Ruffanu. Musíme se tedy vydat mimo centrum města do restaurace Koko. Usedáme na letní zahrádku. Z menu si vybíráme antipasto složené z lokálních sýrů a uzenin, které ale není ničím výjimečné. Jako hlavní chod nemůžu opět odolat těstovinám orecchiette, tentokrát s masovými kuličkami. Lucka si objednává těstoviny s pancettou, houbami a gorgonzolou. Obě jídla nás neurazila, ale ani nenadchla, takže Koko opouštíme s tím, že sem na večeři už pravděpodobně nezavítáme. Teplý večer trávíme na našem balkónku s lahví IGP vína Bianco Del Salento pozorujíce dění okolo.

6. den – Na nejvýchodnějším výběžku Itálie
Předčasně vzbuzeni živým ruchem v centru Ruffana vítáme 6. den dovolené. Slunečné počasí nás láká ven, takže před polednem opět sundáváme střechu Mazdy a razíme na další výlet. I dnes si vybíráme východní pobřeží, konkrétně 26 km vzdáleného Porto Badisco - vesničku vyhledávanou pro své 2 zátoky umístěné v proláklinách mezi útesy. Cesta nás vede venkovem a postupně se zužujících silničkách, vedoucích okolo olivových hájů a políček ohraničených zídkami z kamení. Je až s podivem, jak může být tato oranžově zbarvená, vysušená půda tak úrodná. Zastavujeme u zídky jednoho z hájů a občerstvujeme se v blahodárném stínu olivovníků. Kromě těchto stromů tady ale najdeme i volně rostoucí fíkovníky, na jejichž větvích žlutě září jejich sladké s šťavnaté plody. Několik fíků si utrhneme a v bohulibém tichu za občasného cvrkotu cikád si pochutnáváme na těchto sladkých delikatesách.
Po příjemné přestávce pokračujeme po zakroucené pobřežní cestě a před 13. hodinou parkujeme v Porto Badisco. Pár desítek metrů pak pokračujeme po svých, až dojedeme k větší za zátok. Přicházíme na malou, částečně písečnou plážičku a před sebou vidíme asi 30 metrů široký a okolo 300 metrů dlouhý mořský koridor, chráněný ze všech stran útesy. Průzračná azurová voda zaručuje skvělou viditelnost pro nadšené potápěče a šnorchlisty. Rozměry a poloha zátoky pak zabezpečují výtečné podmínky ke koupání, protože se vlny z otevřeného moře velmi rychle rozmělňují o skály na jejím konci. Po obvyklé občerstvovací pauzičce je nejvyšší čas svlažit se ve vodě. Po čvachtání a blbnutí ve vodě ladíme na vážnější notu, nasazujeme si plavecké brýle, klipy na nos a vyrážíme si pořádně zaplavat. Na klidné hladině bez vln a proudů nám to krásně klouže a co nevidět doplouváme až do ústí zátoky, kde se vlny postupně zvyšují a nabírají na síle. Spokojení s odvedeným výkonem chvilku šlapeme vodu a koukáme na skalnaté pobřeží, které je nemilosrdně bičováno vlnami. Po té obracíme kurz plavání zpět do klidných vod a vracíme se na pláž k odpočinku.
O půl čtvrté dostáváme chuť na pivo, takže opouštíme naši deku a jdeme omrknout, co nabízejí ve vesničce, která stojí mezi oběma zátokami. V malém baru/potravinách/trafice si kupujeme tradiční třetinky Corony, kterou si vychutnáme na mořské vyhlídce. Odtud se vydáváme k druhé, menší zátoce, která sice nedisponuje pláží, zato ale nabídne strmější útesy a větší hloubku. Některé útesy, dostupné suchou nohou, slouží jako přírodní skokanské můstky. Po krátké obhlídce se překonám a rozhodnu se, že si z jednoho, asi pětimetrového útesu skočím, stejně jako to udělalo už několik dětí i dospělých přede mnou. Lucka zůstává na protějším břehu s foťákem nastaveným na sekvenční snímání. Když dojdu na kraj útesu, ověřím si, že se v doskočišti nenachází žádný záludný kámen, mělčina atd. Pak se rozběhnu a skočím… Let je docela dlouhý, protože jsem z takové „výšky“ ještě neskákal. Celkem bez problémů se mi ale podaří udržet ve vzduchu balanc a dopadnout na hladinu pěkně patami na před. Děti, které tady skáčou denně by se mi asi smály, ale pro mě byl tento skok pěkné vzrůšo Nadšený se sápu na břeh k Lucce, zkoukneme fotodokumentaci a pomalu se vracíme zpět na plážičku. O půl šesté se na pláž vkrádá stín. Balíme saky paky a autem se přesunujeme o 6 km na severovýchod na Punta Palascia – mys, který je nejvýchodnějším bodem Itálie. K bílému majáku Faro di Punta Palascia přijíždíme o pár minut později. Před sebou máme nekonečný výhled na širé moře. Okolo nás se rozprostírá nehostinná krajina těžce zkoušená nepříjemnými větry vanoucími od moře. Půda je vyprahlá, kamenitá, jen sem tam se zazelená nějaké to stéblo trávy. Pořizujeme několik fotografií a obracíme zpět.
Cestu zpět ale tentokrát volíme po zábavné panoramatické pobřežní silnici. Mimo jiné projíždíme malebným lázeňským městečkem Santa Cesarea Terme, známým pro své jeskyně a termální prameny, ve kterém se nachází množství úžasných rezidencí, paláců a vil, které tady byly v průběhu rozkvětu lázeňského businessu vystavěny. Další zastávkou je několik kilometrů vzdálené Castro, známé především díky své krasové mořské jeskyni Grotta Zinzulusa. Parkujeme na nábřeží a po schodišti sestupujeme k jeskyni. Přijeli jsme ale pozdě. Před několika minutami skončila otevírací doba pro prohlídky. Musíme se tak spokojit jen s pohledem na mohutné útesy a ústí jeskyně. Nedá se nic dělat, všechno se podařit nemůže.
Začínáme dostávat hlad, takže pomalu zvedáme kotvy a nabíráme kurz směr Ruffano. Po nezbytné hygieně a úpravě zevnějšku opět vycházíme do vyhřátých ulic nočního Ruffana. Máme namířeno do pár kroků vzdálené, vyhlášené restaurace Farmacia dei Sani na Piazza San Francesco. Už recenze a fotografie na Tripadvisoru nás více než oslovily. V reálu je dekor a celé prostředí ještě lepší. Velmi brzy ale narážíme. Zjišťujeme, že jsou všechny stoly zarezervovány a to až do konce týdne. Je vidět, že recenze asi skutečně nelhaly a na rezervace stolu na večeři se tu obrazně stojí fronty. Je to vážně pech. Mít hned u nosu takto vyhledávanou restauraci, ale nemít možnost ji navštívit. Velká škoda. Co teď? Z kvalitních restaurací v Ruffanu nám zbývá La Salentina, takže není co řešit. Po pár minutách chůze vcházíme do rodinné tratorie. Po pár vteřinách už nás vítá pan majitel a usazuje nás ke stolu na venkovní zahrádce. Z jídelního lístku si vybírám pro zemědělskou Apulii typické a tradiční jídlo (a ano, nemůžu si pomoct, opět ouška) - Orecchiette con le cime di rapa (s tuřínem). Lucka má tentokrát chuť na pizzu, takže objednáváme ještě pizzu Pugliese. Na zapití pak 2 třetinky Drehera. V mezičase než budou naše jídla připravena nám na stole přistává talíř s další, především pro Salento typickou, dobrůtkou – Pittule Salentine. Jedná se o fritované kuličky z těsta podobného tomu, ze kterého u nás děláme langoše, ale tady s přídavkem bylinek. Sympatická chuťovka a změna oproti obligátním tyčinkám grissini či chlebu. Pár minut po zkonzumování Pittulí už máme před sebou naše jídla a oba jsme maximálně spokojeni, jak s jídlem, tak i s obsluhou. V dobré náladě odcházíme domů okoštovat pro změnu Salentské růžové víno, ke kterému máme připravené carpaccio z telecího masa s parmazánem.

7. den – Pulijská stavení: Masserie a Pajare
Máme tady další slunečný den. Ještě před snídaní nás navštěvuje majitelka apartmánu, která nám nese po pouhých čtyřech dnech novou várku ručníků a osušek. Nutno poznamenat, že už po příjezdu jsme měli nachystaný vysoký komínek čítající přibližně 6 ručníku a stejný počet osušek. Snažím se jí vysvětlit, že to opravdu není nutné, že máme ještě hromadu ručníku nepoužitých, ale nedá se odbýt Aby toho nebylo málo, v vzápětí vytahuje koláč z piškotového těsta, který nám upekla, jen tak. Občas se člověk prostě ocitá v tichém úžasu nad mentalitou Italů a čím více na jih, tím srdečnější lidé to jsou. S radostí a velkým poděkováním tuto milou pozornost přijímáme, paní majitelka se s námi loučí a odnáší původní komínek ručníků ze soboty. Snídani na příštích pár dní tedy budeme mít zpestřenou výborným vrstveným koláčem s Nutellou a jahodovou marmeládou.
Na dnešek jsme si naplánovali první výjezd k západnímu pobřeží Salenta, konkrétně městečko Santa Maria al Bagno, které leží 12 km severně od Gallipoli a 40km od Ruffana. 30 minut po 11. hodině nasedáme do auta a směřujeme na místo určení. Cesta je lemována olivovníky a tu a tam míjíme velké zemědělské usedlosti tzv. masserie, typické především pro Apulii. V menší míře se pak vyskytují např. V Kampánii, Kalábrii či ve střední Sicílii. Masserie začaly vznikat mezi 16. – 18. stoletím. Jedná se o opevněné hospodářství s honosnou vysokou centrální budovou, určenou pro majitele, na kterou navazují další větší či menší budovy, které sloužily k různým účelům (ustájení zvířat, zpracovávání plodin, ubytování pro služebnictvo atd.). Tato hospodářství byla v zásadě naprosto soběstačná obklopena rozsáhlými pozemky zemědělské půdy. V regionu Apulie jich můžete potkat nespočet. Ve velké míře jsou tato stavení opuštěná, ale v čím dál větší míře, s rozvojem turistického ruchu, se můžete setkat s renovovanými masseriemi, přestavěnými na honosné rezidence, hotely či agriturisma. U jedné z pouštěných masserií zastavujeme a zvenku si prohlížíme typické prvky těchto staveb. Ve 12:30 přijíždíme do Santa Maria al Bagno, malebného rybářského městečka s vyhlášenou městskou pláží, která je zasazena v dobře krytém zálivu. Podle očekávání je zde moře podobně klidné a průzračné, jako ve všech doposud navštívených místech. Západní pobřeží Salenta se ale vyznačuje výrazně rovinatým rázem s minimem vysokých útesů. Pláž je zaplněna jen částečně, takže si můžeme v klidu vybrat místo, které nám bude nejvíce vyhovovat a nerušeně užívat sluníčka a fantastických podmínek ke koupání. Při návštěvě baru na náměstíčku nad pláží, u popíjení Caffé in Ghiaccio, nás napadá najít si pro dnešní večeři některou s fungujících masserií v okolí Ruffana. S pomocí mobilní aplikace Tripadvisor nacházíme hned několik, takže se můžeme pomalu těšit. Po příjemném odpoledni, stráveném na pláži se vracíme vnitrozemím zpět k Ruffanu. Mezi poli nás zaujmou kamenné stavby, připomínající pro Apulii typické trulli. Salento má ale svoji vlastní obdobu, tzv. Pajare. Budovy využívané v minulosti zemědělci jako dočasné útočiště, ale i příbytek jsou postaveny z na sebe kladených kamenů, bez použití spojovacího materiálu, tedy na sucho. Jejich stáří není přesně známo. Nejpravděpodobněji vznikaly okolo roku 1000 našeho letopočtu, i když některé prameny mluví o ještě vzdálenější historii – době bronzové. Zastavujeme na kraji silnice a klestíme si cestu vyprahlým polem porostlým bodláčím a jinými suchými trnitými rostlinkami. Přicházíme k prvnímu pajaru, vysokému asi 2,5 metru. Skládá se z hlavní místnosti ve tvaru kužele, na kterou navazuje z pravé strany malá nezastřešená místnůstka. Po obou stranách okolo hlavního vchodu vede v kamenné zdi schodiště na jakousi terasu. Je fascinující v jak zachovalém stavu tyto stavby jsou, když vezmeme v úvahu jejich stáří a fakt, že leží opuštěné, zarostlé uprostřed krajiny. Neméně zajímavý je fakt, jak technicky jednoduché a zároveň dokonalé Pajare jsou. „Pouhým“ systematickým kladením kamenů, bez použití jakékoliv malty, cementu vznikly stavby, které tady bez výrazných známek chátrání stojí 1000 a možná i více let. Procházíme se okolo, zkoumáme různé detaily stavby a představujeme si, jak tu mohl vypadat život v době, kdy byly Pajare regulérně obydlené. Musel to být neuvěřitelně těžký a drsný život, ze kterého by se moderní středoevropan asi brzy zbláznil. Přecházíme také k druhému pajaru, které je o poznání větší , disponuje dvěma většími místnostmi a v zadní části stavby nekrytým, pravděpodobně sociálním, zázemím. S pozvolna zapadajícím sluncem za zády, vyprahlou oranžovou půdou, suchou trávou a zelenými opunciemi okolo vypadají Pajare skutečně magicky a jejich odkaz vyznívá ještě silněji. Pořizujeme řadu fotografií a se silnými dojmy, které na nás Pajare zanechaly, pokračujeme k Ruffanu.
V 19 hodin sjíždíme před Supersanem z hlavní cesty na úzkou příjezdovou cestu k Agriturismu Casale Sombrino. Původní masserie byla zrekonstruovaná v roce 1999 a přestavěná na pension s restaurací a vlastním chovem zvířat. Chceme si prohlédnout jídelní lístek a popřípadě si na večer rezervovat stůl. Vítá nás paní majitelka, která nám dává nahlédnout do menu a zároveň nás vybízí k návštěvě malého soukromého muzea tradičního venkovského řemesla, které je zřízeno v jedné z postranních budov. Nabídku s potěšením přijímáme. Paní majitelka nám rozsvěcuje světla a před námi se zjevuje obsáhlá sbírka nejrůznějších pomůcek, nástrojů a strojů nejrůznějších řemesel, která je doplněna velkým množstvím dobových fotografií. Prohlížíme si všechny možné předměty, od staré měděné pánve až po lis na olivový olej. Když jsme s prohlídkou hotovi, dostáváme další pobídku. Tentokrát k prohlídce zvířectva, které tady majitelé chovají. Škála hospodářských zvířat je pestrá. Najdeme tady, kromě dvou pejsků např. kachny, husy, slepice, kozy i vepře nebo poníka. K areálu patří i velká bylinková zahrádka a rozsáhlá pole. Tady zkrátka vše funguje tak, jak by mělo všude. Je tedy nad slunce jasné, že další masserii už hledat nebudeme. Rezervujeme si stůl na 21 hodin a už se nemůžeme dočkat. Po krátkém odpočinku v apartmánu se vracíme do lampami romanticky osvětleného Casale Sombrino. Jsme usazeni v jídelním sále s vysokým, odhalených, klenutým stropem. Nejvíce prostoru zabírá řada stolů, u které sedí asi 15 Italů všech generací, kteří si vyšli na společnou večeři. K pití si objednáváme půl litru místního bílého vína a dále vodu. K jídlu vybíráme jako předkrm antipasto misto, jako hlavní chod pro Lucku Foglie d’Ulivo del Casale (domácí pasta ve tvaru olivových lístků s rajčatovou omáčkou, rukolou a sýrem). Mě nejvíc láká Rollé di carne co verdurine a patate al forno (masová roláda se zeleninou a k tomu pečené brambory). Po chvíli nám na stole přistává antipasto misto složené z několika druhů pečených i nepečených koláčků. Jsou tu pittule, mini frittata se zeleninou, fritované šišky panzerotti s bylinkami a další zajímavé pochutiny, ke kterým je naservírovaný čerstvý salát z červeného a bílého zelí. Už samotné antipasto nás a hlavně Lucku celkem zasytilo. Pomalu přichází čas pro hlavní chod a opět jsem nadšený. Roláda je vynikající a stejně tak těstoviny, které si ale nakonec vychutnávám víc já, než přejezená Lucka, protože podávané porce jsou enormní. Na závěr si ještě dopřejeme šálek espressa. Lucka už je na prasknutí a já maximálně spokojený a nadšený z kvality jídla, servisu a vlastně ze všeho. Při placení účtu nás čeká ještě další mile překvapení. Když diktuji paní majitelce co vše jsme měli, nedělá z ničeho vědu a účtuje nám paušální částku 25 Euro, což je cena kompletního čtyřchodového menu pro jednu osobu. Podle cen v lístku jsme měli původně zaplatit 30 Euro. Loučíme se a v teplé noci se vracíme pár kilometrů zpět do apartmánu. Lucka není schopná pozřít už ani gram jídla navíc, takže si před půlnocí jdeme lehnout a necháváme naše zaplněné žaludky v pracovat přesčas.

8. den – Torre Sant’Andrea
Dělníci pokládající nový chodník v uličce u našeho apartmánu se postupem času dostali až přímo pod naše okna, takže jsme probuzeni už v 8 hodin ráno. Po snídani se jdeme projít do Lidlu na nákup a při té příležitosti s sebou bereme foťák za účelem fotografování historického centra Ruffana za bílého dne. Po cestě městem se zastavujeme v obchůdku s lokálními specialitami, kde kupujeme jako suvenýry růžové víno v ručně malované a zdobené lahvi, bio olivový olej a jedno balení těstovin orecchiette. Pulisjká specialita Burrata, kterou toužíme ochutnat je pro dnešek vyprodaná, škoda. Kupujeme aspoň čerstvé mini mozzarellky fior di latte.
Po poledni se vydáváme vstříc dalšímu výletu – zpět na východní pobřeží k 50 km vzdálenému Torre Sant’ Andrea. O necelou hodinu později hledáme kde zaparkovat. Po absolvování několika desítek metrů off-road úseku parkujeme zdarma na jižní cípu letoviska. Pláž Torre San’t Andrea je úchvátná, dle mého názoru nejhezčí ze všech pláží, které jsme v Salentu navštívili. Dlouhá jen pár desítek metrů, z obou stran sevřená světle žlutými útesy a s výhledem na, z vody trčící, skalní výčnělek Il Tafaluro. Ke všemu je pláž téměř prázdná. Moře je, jak se na Salento sluší a patří, opět a zase naprosto klidné a když všechny atributy sečteme dohromady, je jasné, že tu pár hodin určitě zůstaneme. Střídavě se sluníme, čvachtáme nebo plaveme k výčnělku. Od přírody jsem tvor neposedný, takže po několika hodinách na pláži a hodinovém zevlování v beach baru se jdeme podívat na další, ještě větší atrakci Torre Sant’Andrea. Tou atrakcí je několik set metrů dlouhý pás pobřeží začínající pár kroků severně od strážní věže. Když dojdeme okraj útesu, zjeví se před námi spektakulární shluk všemožně tvarovaných vysokých pískovcových útesů, větších či menších výčnělků, sloupů, mostů s mnoha malými lagunami, průplavy či jeskyněmi. Naprosto kouzelné místo. Jen tiše závidíme obyvatelům menší stylové jachty z teakového dřeva, která mezi útesy kotví. Přístup k nim je totiž z pevniny nemožný. Snad jedině, že byste si chtěli z, odhadem asi 25 metrů vysokých, útesů skočit. Opět nám přejí podmínky, je šest hodin odpoledne, takže světelné podmínky pro focení jsou jedinečné. Cvakám jednu fotku za druhou podle toho, jak postupujeme podél útesů. Nejlepší pláž a nejhezčí pobřeží v jeden den, paráda!
Před sedmou hodinou je čas sbalit věci a přemýšlet o večeři. V Otrantu mám vyhlédnutou tratorii Cala dei Normanni, takže se přesunujeme 15 kilometrů na jih. Mezitím už slunce zapadá a ulice v centru Otranta se plní lidmi. Začíná večerní passeggiata. Na večeři je ještě brzy, takže se i my připojujeme k ostatním lidem a procházíme se krásnými, decentními světly nasvícenými, kulisami historického jádra. Stativ tahám s sebou a mám tak příležitost pořídit pěkné noční fotografie otrantských uliček, starobylých hradeb nebo pobřežní promenády. Po půl deváté se už ale výrazněji hlásí ke slovu hlad. Scházíme tedy k promenády do trattoria Cala Dei Normanni. Přesto, že Italové chodí na večeře většinou až po 21. hodině, je restaurace úplně plná. Něco na těch referencích asi bude. Čekáme asi 10 minut a uvolňuje se místo u menšího stolu na romantické venkovní terase, jejíž podlaha se nachází jen několik málo centimetrů na mořskou hladinou. Terasa je vysunutá přes pobřežní linii zátoky, takže máme parádní výhled na osvětlené centrum města. Na večeři si dnes Lucka dává fritto misto di mare. No a já? Těstoviny. Orecchiette, jak jinak. Tentokrát v další lokální úpravě, kterou jsou rajčata, bazalka a hlavně typicky salentská ricotta marzotica (ricotta z mixu kravského a ovčího mléka).
Po příjemné a chutné večeři v romantickém prostředí Otranta se prokousáváme tmou blíž a blíž k našemu příbytku. Dojmy z dalšího, na zážitky a vjemy bohatého dne, rozebíráme za pocucávání vína a zobání dobrot.

9. den - Lecce
A máme tady pátek. Poslední den se zázemím v Ruffanu. Dnes počasí nevypadá příliš optimisticky. Aplikace ILmeteo předpovídá pro naši oblast déšť a při pohledu ven na zataženou oblohu s blížícími se černými mraky, ji musíme dat za pravdu. Dnešní den se tak jeví jako ideální doba k návštěvě historického města Lecce. Město založené 200 let před Kristem je díky své bohaté barokní architektuře přezdíváno Florencií jihu. Je hlavním městem stejnojmenné provincie a obývá ho zhruba 93000 obyvatel.
Po snídani balíme zásobu pití, svačinu opouštíme apartmán. Když se blížíme k autu, zjišťuju důvod, proč včera večer bylo volné pouze toto parkovací místo. Přímo nad autem se nachází velká římsa jednoho z domů, na které sídlí početný houf holubů. A tito ptáci se mi přes noc vykáleli na auto, a to tak, že hodně. Ani plátěná střecha nebyla exkrementů ušetřena. I když to vypadá, že má každou chvíli začít pršet, nemůžu se na tu spoušť koukat, takže jedeme k nejbližšímu mycímu boxu kousek za Ruffanem, kde během pár minut získává auto původní podobu. Sláva, můžeme pokračovat směr Lecce.
Nakonec dešti, který směřuje na jih ujíždíme a v Lecce, kam přijíždíme o půl druhé, je sice zataženo, za to ale sucho a teplota vzduchu je k několikahodinové procházce ideální. Parkujeme kousek od Porta Napoli, jedné ze tří vstupních bran do historického centra. Za ní už následuje nekonečná krása starobylých domů, náměstí, paláců, kostelů a dalších monumentů.
Od Porta Napoli jdeme rovně po Via Principe di Savoia. První zastávkou je kostel Chiesa delle Alcantarine z roku 1744. Dalším z nespočtu kostelů, které byly v centru v průběhu století je kostelík Chiesa di San Niccolò dei Greci, na malém náměstíčku. Tady máme mimo jiné možnost sledovat pokus místní kočky o polapení holuba. Celé “drama” trvá několik minut. Kočka se pomalu plazí po dlažbě náměstíčka a pomalu se přibližuje ke své kořisti. Holub děla jako by nic. Když to vypadá, že se kočka dostává “na dostřel”, holub se na ni ledabyle jedním okem podívá a odletí Krásnými ulicemi a uličkami pokračujeme dále. Drtivá většina domů a staveb je postavena z místního druhu pískovce a hlavního vývozního artiklu - Pietra Leccese. Ač je centrum města téměř kompletně vydlážděné, nechybí tady zeleň, kterou si obyvatelé zdobí své příbytky a jejich okolí. Čas od času nahlédneme do různých skrytých zákoutí či zdobených atrií domů, až přecházíme k nejznámější křesťanské památce Lecce – bazilice Santa Croce. Monumentální stavba, jejíž stavba započala již v roce 1353 (dostavěna byla až v roce 1695), se mi skoro ani nevejde do záběru fotoaparátu. Musím se doslova natlačit na zeď protějšího domu, aby se mi to podařilo. Fasádě, bohatě zdobené motivy zvířat, groteskních figur a rostlin, dominuje veliké rozetové okno.
Od basiliky se ubíráme na jih na náměstí Piazza Sant’Oronzo, kterému vévodí římský amfiteátr, postavený ve druhém století našeho letopočtu. Ve své době pojal vice než 25000 diváků. Dnes je více než z poloviny pohřbený pod stavbami, které zde byly v toku staletí postaveny. Kupujeme si zmrzku a odpočíváme na kamenném zábradlí, které amfiteátr ohraničuje. Poté se ubíráme k opevněnému hradu Castello di Lecce, nazývanému také Castello Carlo V, který nechal postavit Karel V roce 1539. Na náměstí Piazza Vittorio Emanuele II s malým parčíkem pak obdivujeme další z nádherně zdobených kostelů - Chiesa di Santa Chiara.
Cestou s poslední velké atrakci - Piazza del Duomo objevujeme další, tentokrát už menší, trochu zastrčený amfiteátr. Pak už ale vcházíme na největší náměstí historického centra, kterému dominuje honosná katedrála Duomo di Lecce, ve které sídlí arcibiskup Lecce. Postavena byla již v roce 1144 a v roce 1659 přestavěna architektem Giuseppe Zimbalem. Z pěší chůze už nám vyhládlo, takže vyhledáme blízký bar, kde si za pár euro kupujeme focaccie plněné šunkou, mozzarellou a houbami, které si vychutnáváme v klidu jedné z postranních, méně frekventovaných uliček. Po svačině se pomalu vydáváme zpět. Po cestě můžeme obdivovat třeba další z nádherně vyzdobených staveb – baziliku San Giovanni Battista al Rosario, která stojí u druhé historické brány do města – Porta Rudiae. Po 3 hodinách strávených v centru Lecce je naše návštěva u konce.
Okolo 18. Hodiny jsme zpět v Ruffanu a s podvečerním sluncem, opírajícím se do starobylých zdí domů vyrážíme na procházku do centra. Světlo zapadajícího slunce opět úžasně čaruje s barvami, takže foťák skoro nepouštím z ruky. Unaveným nohám dopřáváme odpočinek na venkovním posezení Bimbo Baru. Chuťové buňky na oplátku potěšíme našlehaným Caffé in Ghiaccio. Sedíme, popíjíme a pozorujeme neustálé hemžení lidí, skútrů a aut okolo nás. O půl deváté je na čase obstarat si potravu. Za tímto účelem navštěvujeme pizzerii specializující se na pizzu do krabice. Parta sympatických a společenských kamarádů tady ve třech lidech připravuje spoustu druhů pizz, sendvičů, panini, masových kuliček atd. Vybírám si pizzu s bresaolou a parmezánem. Lucce se nejvíc zamlouvá velké panini s porchettou, zeleninou a dresingem. Za pár minutek jsme pěšky zpět v apartmánu, kde si vychutnáváme poslední večer v okouzlujícím centru Ruffana.

Pokračování v cestopisu Itálie 2013 – Salento. 2.část