Itálie 2013 – Salento. 2.část

10. den – Přesun k moři
10. den. Dělníci završují práci na novém chodníku a stejně tak je završen i náš pobyt tady, v Ruffanu. S Lucou máme domluvený pozdní checkout, takže se můžeme v klidu nasnídat, sbalit věci a zdokumentovat naše krásné bydlení. Postáváme na balóně, procházíme se místnostmi, abychom si atmosféru tohoto místa ještě o něco déle užili. Jako správný Ital je i Luca silně nedochvilný, takže po krátkém vyřízení formalit a rozloučení, nakonec odjíždíme až po 13. hodině.
Nabíráme kurz na jih do 18km vzdáleného letoviska Torre San Giovanni, kde prožijeme druhý týden letošní dovolené. K apartmánu přijíždíme za nedlouho. O malou chvíli později přijíždí spolupracovník Coste del Sud Francesco se svou dcerou, kteří nás během několika málo minut ubytují a zase odjíždí, asi na pláž. Náš apartmán je penthouse, tzn. Že se jedná o obydlí postavené na střeše domu. Rozlohou nevelký apartmán ve třetím podlaží disponuje ložnicí, koupelnou s WC a menší kuchyní, která je prosklená, se vstupem na terasu a výhledem na moře. Hlavní devízou je velkorysá, částečně zastřešená terasa, která kopíruje půdorys budovy, a disponuje výhledem na moře. Jako bonus máme pro svou potřebu i gril, který rozhodně nenecháme bez povšimnutí. Dnes to na žádný výlet není. Vybalujeme věci, které budeme v druhé polovině pobytu potřebovat, necháváme vychladit piva a jakmile je vše hotovo, bereme deku, ledničku a odcházíme na malou písčitou pláž, kterou máme 100 metrů o apartmánu. Tady v teplém písku odpočíváme a přemýšlíme, co nového nám přinesou další dny. V 18 hodin se vracíme do penthouse, v Bialettiho konvičce si připravujeme kávu, kterou následně bezstarostně popíjíme na zapadajícím sluncem zalité terase. Po prvotřídním zevlingu a zírání do mořské hladiny se už pomalu připravujeme na večeři. V 8 večer scházíme schody a šlapeme k promenádě blíže k centru, kde je dostatek restaurací. Cestou míjíme hned několik rybáren, z nichž jedna je otevřena dokonce i v těchto večerních hodinách. Plán na některý z příštích dní je jasný: koupit čerstvé ryby a ogrilovat si je na terase. Teď se ale jdeme najíst. Restaurace na pobřeží nabízejí všechny tak nějak to samé. Pryč je autentičnost a rozmanitost jídel z Ruffana a okolí. Tady se vaří převážně to, co chce jíst drtivá většina turistů a tradice ustupují snaze o co největší zisk. Po obhlídkách několika stravovacích zařízení usedáme na zahrádce restaurace Podium na pobřežní promenádě, jejichž menu přeci jen nabízí pár méně obvyklých jídel. Dnes večeřím Linguine all Marinara, Lucka si pochutnává na masových kuličkách z chobotnice a k tomu máme jednoduchý zeleninový salát s rajčaty, polníčkem a čekankou. Pochutnali jsme si. Zvláště kuličky z chobotnice byly velmi zajímavé. Po večeři se procházkovou chůzí vracíme po promenádě zpět. Po několika metrech narážíme na obrovský stánek se zeleninou, který má i teď, o půl desáté večer otevřeno a nabízí široký výběr ovoce, zeleniny, ale i domácí olej či víno. Kupujeme si pár nektarinek a rajčat a pokračujeme v cestě do apartmánu. Na večerní program máme nachystané růžové spumante k zahájení druhé poloviny dovči. Naše malá, slaboučká lednička celé odpoledne srdnatě bojovala s nepřízní osudu, spočívající v poloze naší kuchyně, do které celý den praží slunce a ani závěsy jeho paprsky výrazněji nezbrzdí. Víno je jakš takš vychlazené, navíc nacházím pěknou nerezovou nádobu, do které se vleze jak lahev tak i kostky ledu, takže si z ní děláme improvizovanou chladící nádobu na sekt. K tomu prosciutto s melounem, caprese s buvolí mozzarellou teplý večer a zvuky moře v pozadí. Co víc člověk skutečně potřebuje ke štěstí?

11. den – Gallipoli
Konečně nikým nerušeni, dorůžova vyspaní, vstáváme po 10. hodině. Venku je nádherně, slunce se zrcadlí v mořské hladině a vzduch se na obzoru se lehce tetelí. K snídani na terase si připravujeme pečivo s rajčátky a prosciuttem a k tomu včera natrhané fíky. Beze spěchu v klidu snídáme a po kávě se vydáváme na cesty. Nastal čas zavítat do jednoho z velkých lákadel Salenta – města Gallipoli. Řekové nazvali toto místo Kallipolis – Krásné město. Město je dnes rozděleno na nové a staré. Nová část je postavena na pevninském výběžku, zatímco staré město stojí na pískovcovém ostrově a s pevninou je spojeno mostem postaveným v 16. století. Do Gallipoli přijíždíme ve 13 hodin, přejíždíme po mostě do starého města, míjíme pevnost z 12. století a parkujeme na velkém parkovišti u přístavu. Bereme věci a po pár desítkách metrů vystoupáme na bývalé opevnění města, dnes promenádu, s výhledem na historické centrum a přístupem na městskou pláž Spiaggia della Purita. Pláž se zlatavým pískem se nachází v přírodním zálivu, je dlouhá pár stovek metrů. Na promenádě nad ní najdete spoustu barů, kaváren a restaurací, odkud se můžete kochat pohledem na kontrast průzračného azurového moře a pískovcových zdí starobylého města před vámi. Po dvou hodinách strávených na pláži jdeme na obhlídku města. Hned pár metrů od pláže stojí na promenádě kostel Chiesa di San Francesco d'Assisi . Pokračujeme dál podél moře, kde vedle sebe sousedí další zajímavé stavby – kostely Santissimo Crocifisso a San Domenico al Rosario. Po té odbočujeme doleva do spleti ulic vedoucích k centru. Úzkými uličkami, poskytujícími blahodárný stín, se dostáváme do středu města, kterému vévodí barokní Basilica concattedrale di Sant'Agata. Malebné centrum je plné restaurací, tratorií, kaváren, barů či malých obchůdků se suvenýry a lokálními produkty. Se zmrzlinou v ruce procházíme na druhou stranu města až k pevnosti Castello di Gallipoli. Hodinovou procházku završíme návštěvou baru Cafe del Mar, jehož zahrádka s přímým výhledem na městskou pláž se rozprostírá na rohu bývalého opevnění, kde kdysi stála strážní věž. Ve stínu slunečníku popíjíme Caffé Shakerato a také, jak jinak, Caffé in Ghiaccio. Po odpočinku v baru si jdeme ještě jednou zaplavat a pak už se chystáme na zpáteční cestu. V Torre San Giovanni jsme v 19 hodin. Ve velkém stánku zeleniny u pobřeží, u kterého stojí pěkná starší sestra naší Mazdy, kupujeme mladé cuketky, rajčata a rozmarýn. V nedaleké rybárně přikupujeme čerstvou makrelu pro Lucku a pražmu pro mě. Doma rozpálím gril, vyfiletuju si pražmu, obě ryby okořením rozmarýnem, solí, pepřem a už je nesu na rošt. V mezičase si nachystáme a ogrilujeme cherry rajčátka a cuketu. Rajčata rozmačkáme, cuketu nakrájíme, přidáme olivový olej, sůl, pepř a máme salát jako přílohu. Po dobré večeři užíváme dalšího teplého večera.

12. den – Torre Pali a Torre Vado
Máme tu opět slunečný den. Dnes máme namířeno za mořem do Torre Pali. Ještě před tím ale jedeme nakoupit do Ugenta. Kromě běžného nákupu se nám konečně daří sehnat slavnou Burratu. Už se nemůžu dočkat večera, až ji ochutnám. Pro teď ale putuje pochoutka do ledničky a my k moři. Cestou k Torre Pali potkáváme plakáty, které zvou na zítřejší slavnost koňského masa (Sagra delle carne ferrata) v nedaleké vesničce Felline. Na programu je také tradiční pulijská hudba pizzica, takže bez dlouhého přemýšlení máme jasno. Na zítřejší večer máme program zajištěn.
Do Torre Pali přijíždíme po 13. hodině. Toto malé letovisko není ničím zajímavé. Snad jen starou strážní věží, která stojí v moři par metrů od pobřeží. Na dlouhé pláži není kromě dvou lidí nikdo, což je fajn. Tak moc fajn už ale nejsou rybky, či jiní živočichové, kteří mi po vstupu do vody začnou okusovat nohy. Tak to ne, rybičkovou pedikůru jsem si neobjednal. Po hodině nic nedělání odcházíme a jedeme do 6 km Torre Vado. Mezitím se ale přiženou mračna a obloha se úplně zatáhne. Na pláži v Torre Vado je živo. Zamračená obloha nás ale do moře příliš neláká, takže jen odpočíváme. Dnes nám není přáno. V 16 hodin odjíždíme zpět do apartmánu a v podvečer se vydáváme pěšky na průzkum nedaleké velké opuštěné masserie za městem. Po cestě se zastavujeme u rodinné tratorie Centro Colonico, která je dnes zavřená, ale paní majitelka nás zve, že otevřeno bude ve středu. Po rychlém prostudování jídelního lístku s regionálními jídly to vypadá, že ve místo pro středeční večeři máme vybráno. Jdeme dál k masserii.
Na obrovském, volně přístupném pozemku, se nachází asi desítka různě velkých budov s obloukovými klenbami a klenutými stropy. Spoustu dalších budov připomínají už jen ruiny. Najdeme tu dokonce i jedno pajaru. V podvečerním sluncem působí masserie ještě magičtějším dojmem. Postupně procházíme jednotlivé přístavky, až se dostaneme k hlavní budově, u které potkáváme mladou maminku, náruživou fotografku s dítětem, která prochází a fotografuje prostory masserie stejně jako my. Překvapivě mluví dobře anglicky, takže se na chvíli dáme do řeči o tom, jaký byl účel a využití staveb. Nejvíce nás zaujala obrovská hala v přízemí hlavní budovy s klenutými stropy a vysokými sloupy, v jejíž podlaze byly velké otvory, jakési nádrže, které byly různě propojeny. Ať jsme špekulovali jak jsme chtěli, na účel této místnosti jsme nepřišli. Začíná se smrákat, světla na focení rychlé ubývá a z magického místa se začíná stávat místo lehce strašidelné, takže je na čase masserii opustit. Vracíme se do města, kde v pescerii znovu kupujeme čerstvé ryby, na jejichž jméno už si nevzpomínám. Na grilu si pak připravujeme další chutnou večeři. Jako přílohu si děláme salát z grilovaných a následně sloupaných žlutých paprik a rajčátek s bazalkou a k němu opečené bílé pečivo s jednoduchým bylinkovým pestem. Po večeři přichází na řadu dlouho očekávaná delikatesa – Burrata. Velká velmi měkká mozzarella, uvnitř které najdete smetanový téměř tekutý, lahodný obsah. Nic proti klasické mozzarelle, natož proti mozzarelle z bůvolího mléka, ale upřímně, kam se na Burratu hrabou. Její chuť je nepopsatelně delikátní a jedinečná. Mňam! Po úžasné Burratě mám ještě chuť na něco dobrého, takže máme k vínu talířek s prosciuttem di parma, sýrem provolone a olivami. Další pohodový večer na terase.

13. den – Sagra delle carne ferrata
Úterní ráno se probouzíme opět okolo desáté hodiny, hezky odpočatí a připravení na další zážitky. Jakmile nasytíme žaludky vydatnou snídaní a absolvujeme rituál ranního espressa, vyrážíme na jednu ze dvou pláží, které máme pár kroků od apartmánu. Dnes si vybíráme menší z nich, asi 30 metrů dlouhou písčitou plážičku obklopenou dvěma menšími pískovcovými útesy s výhledem na 200 metrů vzdálený sopečný ostrůvek. Na plážičce je pár místních lidí, jinak je tu příjemný klid, jak se na divokou pláž sluší a patří. Vstup do vody je poměrně strmý, takže pro nás, co by plavce, ideální. Pokoření ostrůvku se logicky samo nabízí, takže po osvěžení třetinkou piva Moretti a krátkém čvachtání, nasazujeme plavecké propriety + vodě odolný kompaktní foťák a vyplouváme k ostrůvku. Vlny jsou minimální, takže nás nic zbytečně nebrzdí a k ostrůvku doplouváme za asi 3 až 4 minuty. Okolo ostrůvku je rušný podvodní život plný rybek, krabů a různobarevných podvodních rostlin. My se ale chceme kouknout, co ostrůvek skrývá na svém povrchu. Kromě ostrých hran povrchu z vyvřelé horniny a polosuchých plevelných rostlin toho moc není. Ale přeci jen. Nacházíme množství přírodních salin. Zkrátka se jedná o malá jezírka, do kterých natekla mořská voda a poté se přirozeně odpařila. Dno vyschlých jezírek je pokryto krystaly mořské soli. Místy je vrstva soli silná i centimetr. Na jiných místech ostrůvek se voda teprve odpařuje, takže je teplá skoro jako z kohoutku. Ostrůvek prozkoumáváme necelou půl hodinou. Pak se opět vrháme do vody, chvíli si prohlížíme mořské dno okolo ostrůvku a následně plaveme zpět na pláž.
Odpoledne trávíme na pláži. Po 15. hodině se ale znovu na nebi objevují mraky, takže nezbývá než se vrátit do apartmánu. Za nedlouho je zase celkem pěkně, ale už zůstáváme na terase a sluníme se s veškerým komfortem, který nám terasa a apartmán nabízí.
V podvečer se jdeme projít po pobřeží a po 19. hodině vyrážíme do 6 km vzdálené vesničky Felline vstříc novým kulturním zážitkům. Přijíždíme vcelku brzy, takže máme možnost v klidu zaparkovat a obhlédnout si dějiště slavnosti. V širším okolí centra stojí trhovci z cetkami a pochybným zbožím, ale čím blíž jsme centru, tím více se portfolio zaměřuje na lokální produkci. Stánkaři se ale teprve chystají, takže pokračujeme k hlavnímu cíli – stravovací sekci. Na výběr je ze dvou variant menu, každé za 10 Euro: První varianta se skládá z Tagliatelle al Ragú, dalším chodem jsou Pezzeti di Cavallo al sugo – tedy kousky dušeného koňského masa v omáčce. Zjednodušeně řečeno se jedná o takový pulijský koňský guláš. Dále menu nabízí již známé pittule a následně další z regionálních specialit – Panzerotti di Patate ala Menta. Panzerotti jsou jakési kapsy z těsta, které jsou plněné různými ingrediencemi a následně jsou fritovány na oleji. Panzerotti v nabídce jsou ale odlišné. Jedná se o neplněné fritované šišky vyrobené z brambor a máty. Poslední položkou na menu je víno a pečivo. Druhá varianta menu se liší pouze v druhém chodu, kde je na místo dušeného koňského masa směs fritovaných mořským plodů. Za 10 Euro tedy dostanete 4 chodové menu včetně kalíšku lokálního červeného vína. Celý proces pak probíhá následovně. V pokladně nahlásíte, jaké menu jste si vybrali, zaplatíte a dostanete příslušný počet lístků. Následně si vystojíte frontu vedoucí k jídelnímu stanu, kde si podobně, jako v kantýnách, vezmete tác a následně postupujete vpřed, obdržíte zabalený příbor a potom jednotlivé chody. Celý catering obstarávají místní ženy. Některé vaří další hromady porcí v sousední budově, jiné vás obsluhují a servírují vám chody na tác. Pomalu se blíží 20. hodina, takže si kupujeme 2 lístky, opravňující nás k odběru dvou menu a jdeme si stoupnout do zatím relativně krátké fronty. Já si vybírám druhou variantu, protože jsem trochu rezervovaný vůči konzumaci koňského masa. To Lucka si nebere žádné servítky a chce první variantu. Pomalu se posunujeme frontou až ke stanu. S každým krokem jsou vůně z něho se linoucí víc a víc silnější a naše chuť větší. Ve stanu nás obsluhují sympatické paní nejrůznějšího věku. Šlape to tu jako na drátkách. Každá žena má svojí úlohu, takže skoro nestíháte sledovat kdo vám co na tác přidal. Za necelých 15 minut od zakoupení lístků opouštíme poslední stanoviště a tácy máme plné jídla.
Konzumace probíhá v přilehlém parčíku. Najít si volné místo u stolu není nijak složité. Sedáme si ke stolu pod olivovníkem a v vrháme se na hromadu dobroty před námi. Jídlo je vynikající a spolehlivě nasycuje naše žaludky. Ke konci už máme potíže s tím, abychom celý tác vyprázdnili. Nakonec se nám to daří a s přecpanými břichy přenecháváme místo dalším strávníkům, kterých je čím dál více.
To už ale na náměstíčku před kostelem začíná hrát pizzicu čtyřčlenná kapela, složená z tamburinisty, kytaristy, harmonikáře a hlavní zpěvačky, která zároveň hraje na kastaněty. Pizzica je typická lidová hudba a tanec Salenta, patřící širší skupiny lidových tanců Tarantella. Hlavními znaky těchto tanců je postupně se zrychlující tempo, nejčastěji v 6/8 taktu doprovázené hrou na tamburíny. Kapela se zatím očividně jen rozehrává, takže se jdeme projít do vyzdobených uliček centra.
Procházíme okolo nejrůznějších stánků s dalším občerstvením a lokálními produkty. U jednoho z nich ochutnáváme domácí sýry a uzeniny. Poté nás ale zaujme stánek s olivovým olejem. Prodejce nám nabízí degustaci a my nemůžeme odmítnout. Tak či tak máme v plánu si, jak každý rok, nějaký ten domácí olivový olej přivést. Nekoupit si olej pocházející z Apulie, který je všeobecně uznávaný jako jeden z nejlepších v Itálii by byl hotový hřích. Máme ale zájem spíše o jemnější varianty, takže se ptáme, zda-li prodejce pan Alessando Negro z 18 km vzdáleného Presicce, má v nabídce i tento druh. Pohotově sahá po jedné z lahví, nalévá trochu oleje na opečený chléb a podává nám dva kousky k ochutnání. Jo, to je přesně ta chuť kterou jsme hledali. Kupujeme si tedy 0,75l lahev oleje Santo Eligio za 6 Euro. Dostáváme i leták s informacemi o olejích, dalších produktech a historii rodinného podniku Azienda Agricola Alessandro L. Negro. U jiného stánku s výrobky ze dřeva neodolám, a kupuju si fajnovou, ručně vyrobenou vařečku z olivového dřeva. Po skoro hodinové procházce starobylým centrem vesničky si kupujeme třetinky piva a vracíme se k náměstíčku, odkud se ozývá pizzica. Když přicházíme, zábava už je v plném proudu. Fronta na jídlo je dlouhá několik desítek metrů. Kapela hraje jako o život a na prostranství před muzikanty tančí asi desítka párů klasický pizzica tanec. Tanečníky ze všech stran obklopuje dav lidí, podupávajících si do rytmu. Přidáváme se k davu diváků a sledujeme jednotlivé taneční páry, mezi kterými svým tanečním uměním vyčnívá šedovlasý padesátník se svoji manželkou. Náměstíčko už je úplně plné. Ke kapele se postupně přidávají někteří další lidé s tamburínami. V jednu chvíli se pódium vyklidí a jsme svědky jiné varianty pojetí pizzicy - tzv. šermířské pizzicy – pizzica a scherma, která je odvozena od šavlového tance. Dva protivníci při ní tančí okolo sebe a rukama simulují šerm. Úkolem je zasáhnout, respektive štípnout oponenta. Ten pak vypadává a duelu se účastní další vyzyvatel. Místní přeborník zůstal po asi desítce soubojů suverénně neporažen a užívá si uznalého aplausu publika. Pak už pokračuje klasický tanec a přidává se k němu i vitální, asi 80 letý stařeček, který si vyhlédnul tu nejhezčí z mladých tanečnic a pořádně ji prohání. Fotíme a natáčíme tanec a celé dění okolo. Je úžasné, jak se folklór a tradice v Itálii čile a nenásilně udržují a stále se předávají z generace na generaci. Tančí staří i mladí a všichni se nenuceně baví. Skvělý zážitek.
Blíží se ale 23. hodina, pomalu se objevuje únava, takže jsme nuceni celé veselí opustit. Tady se bude nepochybně slavit ještě dlouho. Za několik málo minut jsme v apartmánu a rekapitulujeme další zajímavý den.

14. den – Santa Maria di Leuca
Ráno je slunečné a i předpověď na Il Meteo dnes hlásí krásné počasí pro celé Salento. Po další z chutných středomořsky laděných snídaní balíme věci, plníme auto ledničku a vyrážíme ven. Dnešní výlet bude do nejjižnějšího místa Apulie, turisty a poutníky vyhledávané vesničky Santa Maria di Leuca. Leuca (z řeckého Leukos, tedy bílý), nacházející na samém jižním cípu Salenta je zároveň místem, kde se střetává Jónské a Jaderské moře. Na kopci nad zátokou a přístavem, ve výšce 102 m n.m. najdete ikonický, druhý nejdůležitější maják v Itálii (po Janovu), který je vysoký 47 metrů. Lokalita je známá také pro množství mořských jeskyní a krásných patricijských vil, které zde v 19. století vystavěli architekti Ruggeri a Rossi.
Do Leucy přijíždíme 30 minut před polednem. Sluníčko nemilosrdně žhne, takže po 40 minutách cesty se staženou střechou spěcháme na hezkou městskou pláž osvěžit se v moři. Vzhledem k poloze Leucy není voda tak klidná jako na jiných místech, nicméně žádné extrémní vlny nepotkáváme a spíše se na nich necháváme lehce pohupovat. Střídavým pobytem v moři, na pláži nebo v cukrárně na zmrzlině trávíme přes tři hodiny. Poté si jdeme, od dnes obzvláště rozpáleného slunce, odpočinout do stínu slunečníků blízkého beach baru. Volba nápoje je zřejmá…Caffé in Ghiaccio Po odpočinku se vracíme ještě jednou na pláž, kde setrváváme do brzkého podvečera, kdy slunce přeci jen polevuje ve své spalující síle.
Řádně vyslunění a vykoupaní sedáme do auta a směřujeme k majáku na kopci, tyčícím se nad městem. O několik málo minut později vstupujeme na velké prostranství u velkolepého, sněhově bílého majáku. Poloha 102 metrů nad mořem nabízí široký výhled na Leucu a záliv okolo ní. Na druhé straně od majáku pak můžete pouhým okem zřetelně rozeznat linii, ve které se střetávají Jónské a Jaderské moře. Kromě majáku na kopci najdete také opevněnou, z kamene pietra leccese postavenou Basiliku di Santa Maria de finibus terrae, která byla v letech 1720 – 1755 vybudována na počest Svatého Petra, prvního papeže, který tudy prošel během své pouti po Itálii. Díky této návštěvě světce se z Leucy stalo poutním místem a od té doby ji mimo jiné navštívili další tři papeži. V roce 343 jím byl Julius I., v roce 710 papež Konstantin a zatím posledním byl v době nedávné, tj. V roce 2008, Benedikt XVI, na jehož počest byla o rok později odlita a na nádvoří vztyčena jeho bronzová socha.
Po 17. hodině opouštíme Leucu a popojíždíme po pěkné pobřežní silnici směřujeme ještě k jednomu zajímavému místu - Localitá Ciolo. Tato průrva mezi masivními útesy se nachází na severovýchod od Leucy přímo na trase silnice SP58. Minout ji je téměř nemožné, protože cesta vede po mostě přímo nad ní. Za pár minut parkujeme na parkovišti u mostu a jdeme se porozhlédnout okolo. Z mostu můžeme shlédnout dolů do průzračné laguny, ke které se dostanete po zdolání několika desítek schodů. Laguna obklopená skalami je jako stvořená ke šnorchlování a to i díky tomu, že se v jejím okolí nachází hned několik mořských jeskyň. Na překonání tak velkého převýšení už se dnes necítíme, a tak raději šlapeme po stezce, podél kaskádovitých zahrádek, k cípu útesu. Odtud máme pěkný výhled na celou lokalitu: dole pod námi zátoka sevřená skalami, nad ní se tyčí most, okolo něj vystavěné kamenné domy, romantický hotýlek i zdi, které ohraničují kaskády zahrad. A toto vše obklopují vysoké holé skalnaté kopce. Sledujíce všechnu tu krásu okolo nás, posedáváme na kraji útesu do 18 hodin, kdy nadejde čas k návratu domů a večeře.
Dnešní večeři hodláme strávit v Trattorii Centro Colonico, na kterou jsme natrefili při nedávném mini výletu k masserii. Tratorie je tak trochu mimo hlavní turistický ruch a možná i proto nabízí na svém menu výhradně lokální kuchyni. Po 20. hodině nás vítá paní majitelka. Obsluhuje nás pracovitý a bystrý mladý, asi dvanáctiletý hoch, syn majitelů. Nejvíc nás láká Buffet della Casa pro dva za 20 Euro, takže není nad čím přemýšlet. Jdeme do něj. Asi za 20 minut táhne před sebou mladý číšník jídelní vozík plný talířů. Až když přijede k našemu stolu, dojde nám, že všech 9 kusů talířek a misek s jídlem je určeno pro nás. No tomu říkám pořádné buffet. Na každém talíři je jiný pokrm. Na stole najdeme grilovanou zeleninu (lilek, cuketa, paprika), pittule, panzerotti plněné šunkou a mozzarellou, frittatu, masové kuličky s rajčatovou omáčkou, hrachovou kaši s tuřínem, nakládanou či nadívanou zeleninu s omáčkou z čerstvých rajčat. K tomu všemu pak ošatka s chlebem a každý po jednom prázdném talíři . Pro dva strávníky až až. Barevná a voňavá jídla vypadají neodolatelně a za moment se přesvědčíme, že i chuťově jsou výtečná. Postupně si vybíráme a přemisťujeme si části jednotlivých jídel na naše talíře. Tato večeře patří k dalším nezapomenutelným zážitkům této dovolené. Pomalu a v klidu se prokousáváme dalšími a dalšími jídly a chutěmi až okolo 22 hodiny na talířích zbývá jen pár krajíčků chleba a jeden pazzerot, který si Lucka vezme s sebou domů. Za 20 Euro + voda a coperto toho bylo skutečně mnoho a bylo to jednoduše skvělé!
S plnými břichy se vracíme ztichlými, vyhřátými ulicemi zpět. Zbytek večera trávíme opět v pohodlí naší terasy.

15. den – Galatina – malé Lecce
Ranní obloha se na nás mračí a místy i lehce prší, takže nemáme kam spěchat. Určitě tedy ne na pláž. V klidu snídáme a hledáme v itineráři vhodný tip na výlet. Zbývá nám už jen pár míst a mezi nimi je i Galatina. Historické městečko necelých 40km severně od Torre San Giovanni. Město bylo založeno ve 12. století a do roku 1861 neslo jméno San Pietro in Galatina. Město patřilo dlouhá léta šlechtické rodině Orsini. Aristokratický ráz je patrný právě na malebném historickém centru města, které bylo v minulosti opevněno a z jehož pěti původních bran se do současnosti dochovaly tři. Z apartmánu odjíždíme až po poledni. Jedeme nakoupit do Ugenta, kde v obchodě Lucka objevuje dřevěný sušáček na domácí pastu, který jsem si chtěl na letošní dovolení pořídit. Po nákupu následujeme navigaci do Galatiny. Po cestě nám místy prší, ale čím blíž jsme městu, tím je počasí lepší. Asi kilometr před Galatinou nás zaujme nádherný opuštěný zámeček u silnice. Zastavujeme u něj a jdeme si jej prohlédnout a nafotit. Téměř celý je postavený ve zdobném stylu orientálních staveb. Jen jeho románská věž působí jako zmenšenina té na Palazzo Vecchio ve Florencii. Z hlavního vchodu vede po dvou stranách , postupně se rozšiřující schodiště. Okolo zámečku je velký pozemek se piniemi, které poskytují příjemný stín. Je škoda, že tady tak pěkná stavba stojí opuštěná a pomalu chátrá. Pořizujeme sérii fotek a po pár minutách vjíždíme do Galatiny.
Auto bez problémů parkujeme nedaleko centra a vyrážíme na procházku. Historické centrum velmi připomíná Lecce. Je takovou jeho zmenšeninou. Ano, nenajdete tady amfiteátr nebo tolik obrovských paláců či bazilik. Stejně tak tu ale nenajdete zástupy turistů, a to i přes to, že centrum je naprosto úchvatné. Procházíme se spletí dlážděných uliček mezi starými domy se zdobenými barokními fasádami, malými či většími náměstíčky. Míjíme honosné Palazzo Orsini – sídlo rodu, ze kterého je dnes radnice města. Postupně prozkoumáme během necelé hodiny celé jádro města, od romantických tratorií a barů přes nespočet kostelíků, baziliku Santa Caterina až po největší náměstí piazza San Pietro s barokním skvostem Chiesa Madre dei Santi Pietro e Paolo. Právě na tomto náměstí sedáme na zahrádku baru a s výhledem na barokní architekturu vychutnáváme třetinky piva Nastro Azzuro.
Z Galatiny se vracíme v podvečer, v pescerii kupujeme mořské plody a z terasy apartmánu sledujeme, jak se nad mořem vyjasňuje a mraky se drží jen nad pevninou a dále ustupují do vnitrozemí. Vzhledem k tomu, že je už čtvrtek, věříme, že počasí zítra, v poslední celý den na Salentu, bude ukázkové, jako po většinu našeho pobytu.
Na večeři dnes nikam nejdeme. V kuchyňce si připravujeme spaghetti s mořským plody a jako další chod sicilský salát z černých oliv, kaparů, cibule, rajčat a ančoviček. Kvalitní olivový olej samozřejmě nemůže chybět.

16. den – Poslední salentský den
A je tu pátek. Na mysl se neodvratně kradou myšlenky, že letošní letní jízda se pomalu chýlí ke svému konci. Ale konec ještě není. Máme před sebou celý den a kromě Salenta na nás čekají ještě dvě noci v Tropeji. Čeká nás ale taky balení, které nám nemalou část dne chtě nechtě ukrojí. Venku to vypadá o poznání lépe, než včera. Není sice úplně vymeteno, ale je jasné, že se v jónském moři dnes ještě vykoupeme. Plán dne je následující: po snídani půjdeme na plážičku u apartmánu a v pozdním odpoledni vyrazíme ještě jednou do krásného Gallipoli, kde náš pobyt v Apulii završíme pěknou večeří. V mezičasech se pokusíme sbalit.
Po snídani tedy začínáme balit první věci a po poledni se přesunujeme na plážičku u apartmánu. Plaveme a užíváme sluníčka. Po dvou hodinách se ale obloha opět zatahuje, takže se vracíme do apartmánu k balení. V klidu a pohodě střídavě balíme věci a vysedáváme na terase, odkud vidíme, že v dáli na moři prší. Nad pevninou se ale mračna protrhávají. O půl šesté jsme v podstatě sbalení, a tak nasedáme do auta a vyrážíme na poslední výlet na Salentu – do Gallipoli.
Po cestě se počasí ještě více vyčasí a když dorážíme do přístavu Gallipoli, není po mracích už téměř ani památky. V přístavu zrovna probíhá rybí trh, takže máme skvělou příležitost sledovat lákání zákazníků, a následné handrkování o ceny doplněné divokými gestikulacemi. Po celé délce přístavu je před každou z rybářských lodí vyskládán dnešní, ještě živý úlovek. Od mušlí přes krevety, kraby až po pestrý výběr ryb. Některé lodě mají plné bedny, jiné měli dnes menší štěstí a nabízí jen pár kousků. Škoda. že pro nás nemá smysl si taky něco koupit. Tak aspoň obcházíme jednotlivé lodě a zkoumáme úlovky a obchodní dovednosti rybářů.
Z přístavu stoupáme po schodech k centru města, do jehož žlutých zdí se opírá jedinečné podvečerní slunce, které se pomalu chystá k západu do mořské hladiny. Procházíme se po promenádě okolo městské pláže, hledáme bar z pěkným výhledem a zároveň pokukujeme po jídelních lístcích restaurací. Ten správný bar nacházíme na nejzápadnějším cípu starého města. Sedáme na zahrádku na kraji opevnění, ze které se nám naskýtá jedinečný výhled na zapadající slunce. Objednáváme si letos naposledy Caffé in Ghiaccio, necháváme se ovívat teplým vánkem od moře a sledujeme, jak se slunce blíží k horizontu. Po příjemném posezení vyrážíme do uliček ve středu města na procházku. V noci je historické centrum Gallipoli ještě zajímavější, než ve dne. Spousta budov je nasvícena, všechny krámky, kavárny, bary a restaurace jsou otevřeny a v uličkách to žije. Na náměstí před bazilikou Sant’ Agata vcházíme do obchůdku s lokálními produkty a prohlížíme si pravé mořské houby ze zdejšího moře. Pozorný prodavač okamžitě začíná s podrobnou přednáškou, ve které vyzdvihne všechny výhody pravé mořské houby a neopomene ani praktickou ukázku kvality, kdy mě vyzve k uchopení jednoho konce houby, zatím co on drž ten druhý a začneme se o ni vší silou přetahovat. A skutečně, ač by to člověk neřekl, houba drží a neroztrhne se. Kupujeme si středně velkou houbu za 15 Euro pokračujeme v procházce romantickým centrem města. Blíží se 20. hodina a s ní i čas na večeři. Po množství zhlédnutých jídelní lístků si vybíráme restauraci Il Tramonto na hlavní ulici vedoucí od baziliky směrem ke Castellu di Gallipoli. Jsme usazeni ke stolu na prostorné zahrádce a z menu si vybíráme následující položky: pro Lucku tradiční lokální Penne al Cartoccio (v alobalu zapečené penne s mořskými plody a rajčátky). Já si objednávám Cozze alla Vampa, neboli slávky na plameni – další ze starobylých salentských receptů, jehož jednoduchá příprava spočívá v tom, že se slávky připravují de facto na suchu. Šťáva a voda, která z nich vychází se musí odebírat. Až následně se slávky ochutí olejem, citronem, pepřem , kousky chleba, petrželkou a samozřejmě lahodnou vlastní šťávou. Ke slávkám si přibírám ještě grilovanou zeleninu za 5 Euro. Za nedlouho už máme večeři na stole. Jídla krásně voní, jen grilovaná zelenina je trochu šok a mírně řečeno, je to antipasto za všechny prachy. Za 5 Euro mi na talíři leží, snad nano nožem krájené, průsvitné 4 plátečky cukety, 3 lilku 2 žluté papriky. Tak chudé antipasto jsem v životě neměl. Večer naštěstí bez problémů zachraňují oba hlavní chody, které jsou v přiměřených porcích a chuťově dokonalé. Vychutnáváme si jídlo i okolní atmosféru a úspěšně zaháníme myšlenky na blížící se konec dovolené.
Gallipoli opouštíme po 21. hodině. Z terasy apartmánu koukáme do měsícem osvícené, klidné mořské hladiny, popíjíme víno a vstřebáváme poslední vjemy z uplynulého dne a celého týdne v penthousu.

17. den – Arrivedreci Salento, ciao Tropea!
Sobota, den odjezdu. Ovšem tento den je dnem odjezdu do Tropey! Budík nás budí v 7:30. Venku je vymeteno a už v tuto relativně brzkou hodinu hezky teploučko. Snídáme a finišujeme balení věcí do auta. Před devátou hodinou předáváme klíče Francescovi a s autem plně naloženým všemožnými dobrotami a surovinami italské kuchyně jedeme vstříc naší staré lásce na Pobřeží Bohů.
Cesta nám ve slunečném počasí pěkně utíká a brzy projíždíme Tarnatem. Za městem potkáváme velký konvoj veteránů, mezi nimiž nechybí takové skvosty, jako je Jaguar E-type Roadster, Aston Martin DB5 Volante nebo Ferrari 288 GTO. Krásná a unikátní podívaná. Z Taranta je to už kousek na hranice Basilicaty. Loučíme se s Apulií a před námi už se začínají zvedat kopce a pohoří. Přejez Basilicaty je otázkou pár desítek minut a po asi 40 kilometrech protínáme hranice Kalábrie. Během přestávky u zavřené čerpací stanice se s námi dá do řeči Ital okolo padesátky, který přijel ve zbrusu novém BMW řady 7. Říká, že podniká a má obchodní partnery i v Praze a díky naši registrační značce poznal, že jsme z Česka. Dokonce ví i to, kde je Brno. Ptá se odkud jedeme a kam máme namířeno. Zjišťujeme, že jede taky do Tropey a shodou okolnosti je z apuliského Bari. Lámanou italo-angličtinou si pár minut povídáme, pak se loučíme a pokračujeme v cestě.
Cesta dále vede podél pobřeží Jónského moře, u Sibari ale odbočujeme do kopcovitého vnitrozemí a zanedlouho najíždíme na starou známou dálnici A3 vedoucí na jih Kalábrie. To už nám zbývají jen asi 2 hodiny cesty. Po dvou letech si zase můžu, s větrem ve vlasech, užít dálniční serpentiny a nechat se okouzlit masivními kopci a nekonečnými údolími, která dálnici lemují. Už se nemůžeme dočkat, až zase uvidíme tyrkysově modré Tyrhénské moře. Ten okamžik přichází před 14. hodinou, kdy u Lamezia Terme klesáme z hor až téměř na úroveň moře. Už zbývá jen kousek. Důvěrně známá dálnice, lemovaná kvetoucími oleandry, v nás vzbuzuje povědomé pocity a nadšení, i když tentokrát bude trvat jen 2 dny. Před půl třetí projíždíme malebným Pizzem a pak už se svižným tempem řítíme na Tropeu. Za nějakých dvacet minut je to tady. Tropeaaaa!!! Několika serpentinami stoupáme k rezidenci Salato. Majitel Francesco už na nás čeká srdečně nás vítá. Třebaže jsme tady byli ubytovaní před 3 lety, je to jako bychom se viděli včera. Francesco je pořád stejný sympaťák a jeho angličtina je možná ještě o fous lepší, než byla tehdy. Vytahuju z kufru dva pivní speciály od Černé hory a předávám mu je jako dárek. Povídáme si a Franceso se mě ptá: že se prý doslechl od hostů, že píšu nějaké zápisky ze svých cest. Dovídám se, že do Salata v posledních letech jezdí Češi a vyptávají se ho na různé naše příhody z dovolené z roku 2010, včetně např. defektu a poškození kola kamaráda Víti. Jsem upřímně nadšený a potěšen, že se lidé po přečtení mých cestopisů nechají inspirovat a dokonce jedou i do stejné rezidence.
Po pár minutách konverzace dostáváme klíče od našeho ex-apartmánu Vulcano a Francesco se s námi loučí. Jak jinak, pospíchá na pláž Lidé říkají, že člověka cokoliv sebekrásnějšího časem omrzí, ale tento muž je důkazem toho, že to nemusí být vůbec pravda.
Otvíráme dveře apartmánu a dostavuje se velké Deja Vu. Všechno je tak povědomé, i když se některé vybavení změnilo a apartmán je lehce zmodernizovaný. Na bližší zkoumání není čas, protože naproti nám už na své otevření čekají velké dveře vedoucí na terasu… Tohoto pohledu se prostě nenabažím nikdy. Před námi se otvírá ráj. Zelení obrostlá rezidence a pod ní, jako na dani, celá Tropea a božské moře se Stomboli v dáli. S přihlouplými úsměvy koukáme na tu úchvatnou scenérii a nemůžeme od ní odtrhnout oči. K tomu nás donutí až myšlenky na moře. Balíme deku a frčíme z koce dolů do města. Odpolední siesta nám umožňuje klidný a rychlý přesun až k pláži pod Santa Maria dell'Isola, kde parkujeme a pospícháme do moře. Čeříme klidnou hladinu a vrháme se do průzračné a vyhřáté vody s kulisami historického města za námi. Po koupačce si ve známém beach baru kupujeme vychlazené třetinky Moretti a s příjemnou hudbou linoucí se z baru, vychutnáváme na dece osvěžující pivo a celou atmosféru. Pláž opouštíme v 17 hodin a jedeme nakoupit potraviny a pochutiny na večer. V apartmánu vybalíme potřebné věci a osprchujeme se. Blíží se ale 19. hodina a s ní západ slunce, který je v Tropeji zkrátka nezaměnitelný. Po schodech dokráčíme na velkou terasu na střeše rezidence, odkud je výhled zdaleka nejlepší. Je zcela jasno, takže mimo Stromboli vidíme všechny další zástupce Liparských ostrovů. Usedneme do křesel a pozorujeme, jak slunce postupně ozařuje jednotlivé ostrůvky, až se za několik minut dotkne mořského horizontu a mizí.
Po půl osmé opět usedáme do auta a sjíždíme do centra. Dnes vrcholí Tropea Blues Festival, takže se máme na co těšit. Na obou náměstích v centru už interpreti ladí nástroje a aparaturu. Nejprve se ale potřebujeme navečeřet. A kam jinam by mohly vést naše kroky, než do legendární pizzerie Vecchio Forno! Je teprve20 hodin, takže zbývá aspoň jeden volný stůl ve vnitřním sále. K pití si objednáváme půl litru bílého vína a k jídlu moji oblíbenou pizzu Capricciosa a Quattro Formagi pro Lucku. V jedinečné atmosféře si pochutnáváme na peckovní pizze, pečené výhradně v peci na dřevo. Kvalita jídla ani obsluhy se nezměnila a Vecchio Forno má pořád své kouzlo. V tom se utvrzujeme i při odchodu, kdy se před pizzerií pomalu štosují hosté, čekající na uvolněný stůl.
Je po 21. hodině a pomalu se blíží začátek jednoho z dvou závěrečných koncertů. Jelikož jsme už tak z dneška dost unaveni, zúčastníme se právě tohoto prvního. V mezičase před začátkem koncertu se jdeme projít uličkami města a na vyhlídku na konci hlavní ulice Corso Vittorio Emanuelle II. Koncert začíná s menším zpozděním ve 21:45. Na náměstíčku Piazza Ercole jsme mezi prvními, takže máme privilegium stát přímo u pódia. Nastupuje severoitalská blues/soul/funky kapela The Long Valley Blues Band a rozjíždí koncert ve velkém stylu. Náměstí se velice rychle zaplňuje a po 15 minutách na pódium přichází ghansko-italská černošská zpěvačka Ginger Brew. Ta po krátkém přivítání začne svým silným hlasem sázet jednu soulovou/bluesovou pecku za druhou. Fantastickými kulisami historického centra se nesou hity jako „Stand By Me“ od Ben E. Kinga, či pecky „My Girl“ nebo „Sittin' On“ Otise Reddinga. V teplém večeru lidé tančí a zpívají, atmosféra je zkrátka skvělá až do konce, který přichází před 23.hodinou. Byl to báječný zážitek, který bez problémů zahnal i naši únavu. Je ale na čase vrátit se do apartmánu a užít si zbytek večera na jeho terase. Otvíráme si lahev kalábrijského růžového vína a relaxujeme na vyhlídce. Po hodině už jsme ale natolik unaveni z celého dne, že holt musíme jít spát.

18. den – Spiaggia di Michelino a Tropea naposledy
Ráno vstáváme už v 9 hodin ráno, abychom si pořádně užili definitivně poslední den pobytu. Venku je téměř jasno a teplo. Dopřáváme si chutnou snídani s výhledem na ranní Tropeu a po půl desáté vyjíždíme z rezidence směr Parghelia na naši nejoblíbenější pláž Michelino. Po čtvrthodině už parkujeme v ulici nad pláží, bereme z auta vše potřebné a štrádujeme si to z kopce k vyhlídce, ze které dále vedou schody k pláži. Z vyhlídky můžeme opět po letech obdivovat divokou krásu pobřeží, jehož útesy jsou porostlé zelení a od průzračné vody je odděluje pás světlého písku. Když sejdeme po schodech dolů, vydáváme se jako obvykle na levou, jižní část pláže, která je lépe přístupná a na dně moře neukrývá tolik kamenů. Na pláži je jen několik lidí, takže není problém si najít optimální místo k odpočinku. Klidná mořská hladina přímo vybízí ke koupání, a tak bez dalších průtahů pospícháme do vody. Potom nás napadne prozkoumat oblast za útesy Scogli della Ringa, ještě o něco jižněji od pláže. Bereme plavecké brýle a plaveme okolo útesů, až za nimi narazíme na další menší plážičku, která je suchou nohou v podstatě nepřístupná. Tady jsme úplně sami. Na krásné malé plážičce chvíli spočineme a poté plaveme zase zpět. Třeba se sem v budoucnu dostaneme na delší dobu. Je půl druhé odpoledne, čas letí jako blázen a my máme v plánu ještě jednu návštěvu Tropey a její městské pláže. Vracíme se tedy zpět.
V Tropeji parkujeme v centru a jdeme se projít téměř liduprázdným centrem. I v době siesty mají některé obchůdky a kavárny otevřeno, včetně oblíbeného baru na rohu Via Carmino a Largo San Michele. Bar prošel od posledně modernizací a jeho zahrádka nabízí i posezení ve stylovém gauči. Jelikož jsme v tuto dobu jedinými hosty, vybíráme si k sezení právě „divano“ a objednáváme si ledovou kávu Caffé Freddo. Po vítaném osvěžení a procházce po městě sjíždíme k pláži a v moři a na pláži trávíme asi hodinu, do doby, než se obloha začne zatahovat. Po koupačce se jdeme kouknout ke kostelíku Santa Maria dell'Isola. Po schodech se ale dostaneme asi jen do poloviny cesty. Dál bohužel není přístup umožněn. I tak ale stojí pohled na Tropeu z trochu jiné perspektivy za to. V pozdním odpoledni šlapeme po schodech zpět do centra, jelikož jsme dostali chuť na zmrzlinu.
V 17 hodin se vracíme do Salata, odpočíváme na terase a chystáme se na večer. Mraky už jsou úplně všude, takže z dalšího romantického západu bohužel nic nebude. V 19:30 se vracíme letos naposledy do centra Tropey. Po krátké procházce míříme do tratorie Sale e Pepe. Z menu si vybíráme jako předkrm Antipasto Calabrese – tedy mix lokálních uzenin, sýrů a k nim naložený lilek, olivy a houby. Lucka si jako hlavní chod vybírá Risotto del Pescatore, které jí tady vždy chutnalo. Mě zaujala netradiční kombinace pesta a krevet s domácími těstovinami - Chiodoni di gamberi e pesto. Antipasto i risotto jsou výborné, ale moje jídlo mě příliš nenadchlo. Nezvyklá kombinace byla nezvyklá i pro mé chuťové buňky. No co už, škoda. Po 21. hodině se vracíme do apartmánu. Po cestě z centra ještě zastavujeme v obchůdku a kupujeme typickou červenou cibuli, bez které prostě nemůžeme odjet. V tu chvíli začne silně pršet. Nasazení střechy je naštěstí pro zkušeného uživatele otázka sotva pár vteřin, takže jsme v suchu. Déšť rychle ustal a třebaže není tak teplo jako včera, trávíme zbytek večera kde jinde, než na terase, nepřítomně zírající na osvětlenou Tropeu a okolní městečka. Dva dny utekly jako voda a my si uvědomujeme, že zítra bude odjezd už definitivní. V tuto chvíli člověk není ani schopen bilancovat uplynulé týdny, protože zážitků bylo opět příliš mnoho na to, aby je člověk vstřebal. Nezbývá tak nic jiného, než plnými doušky nasávat poslední momenty plné pohody a bezstarostnosti.

19. den – Long Way Home
Noc na dnešek byla utrpením. Nad Tropeou byla bouřka, která byla doprovázena, kromě deště, hromů a blesků taky silným větrem. Ten si pohrával s otevřenými okenicemi sousedního prázdného apartmánu a každých několik vteřin s nimi práskal o zeď. Po hodině jsem to už nevydržel a byl jsem nucen obě okenice vysadit z pantů, jelikož nebylo možné je zaaretovat zvenčí. Všehovšudy jsem toho bohužel moc nenaspal.
A je po dovolené… Ráno nás budí v 8 hodin budík. Už je po dešti, ale v kopcích nad Tropeou se pořád válí zlověstné mraky. Nemáme bohužel už času nazbyt, musíme se vydat na zpáteční cestu. Nedaří se mi sehnat Francesca, abychom se s ním rozloučili, takže klíče od apartmánu nechávám jeho sestře a po 9. hodině vyrážíme, tentokrát už opravdu domů, do Česka. Stoupáme do kopců směrem do Vibo Valentia, kde jsem chtěl Lucce koupit dárek k narozeninám. Nákupní centrum má jako na potvrou dnes, na pondělí nezvykle, zavřeno. Prokousáváme se ranní špičkou dál přes Vibo, nejkratší cestou k dálnici. Za Lamezie Terme už není po oblačnosti ani památky, se sluncem nad hlavou se hned jede lépe. cesta ubíhá a za nedlouho jsme u Salerna, kde bychom se měli napojit na E841 do Avellina. Přehlédl jsem ale odbočku, takže musíme sjet do Salerna, kde se otočíme. Při sjezdu k městu si na křižovatce nemůžeme nevšimnout ukazatele s odbočkou na Costiera Amalfitana. Nutkání strhnout řízení doprava a jet se podívat do těchto míst ale nakonec není silnější než rozum, a my se navracíme k původnímu kurzu.
Cesta pokračuje bez zvláštních odchylek po rychlých a přehledných okreskách s výhledy na kopcovitou apeninskou krajinou po ose Avellino, Benevento, Telese, Cassino, Avezzano, Rieti, Terni. Po cestě využíváme k přestávkám malé či větší bary na odpočívadlech. Už po setmění najíždíme na E45 vedoucí k Ceseně. Po svačinkách už by to chtělo něco pořádného k snědku a proč si nedopřát ještě jednu regulérní večeři, že? V barech nás ale pořádné jídlo kromě různých panini a snacků nečeká, a tak sledujeme cedule a poutače okolo. Po pár minutách u města Massa Martana míjíme velký světelný nápis „Ristorante“ přímo na budově, která téměř sousedí se silnici. Sjezd do obce je o pár stovek metrů dál a po jednom odbočení na křižovatce jsme v mžiku z rychlostní komunikace na parkovišti restaurace. Jsme usazeni v nekuřáckém salónku a v menu na nás koukají samá zajímavá jídla regionu Umbrie. Jako předkrm máme skvělé Olive Ascolane – fritované masové kuličky s velkou zelenou olivou uvnitř, podávané za tepla. Jako hlavní chod naší poslední letošní prázdninové večeře si vybíráme oba šťavnaté a měkoučké Cinghiale alla Cacciatora, tedy ragú z divočáka po myslivecku, s olivami, bylinkami a mrkví. Parádně najezeni se vracíme okolo 21 hodiny zpět na naši trasu a pokračujeme ještě další 2 hodiny. Když se začne pomalu blížit Cesena, musíme začít hledat, kde přespíme. Sjíždíme k vesničce Mercato Saraceno, ale nedaří se nám najít vhodný plácek, takže se vracíme zpět a odbočujeme na dalším sjezdu u Bivio Montegelli. Tady jsme už mnohem úspěšnější. Kousek za vesničkou jedeme pár stovek metrů po prašné cestě u které nacházíme pěkné místo na louce. Vytahujeme karimatky a spacáky a v teplé noci usínáme za cvrkání cikád.

20. den – doma(?)
Lucka se výjimečně budí dřív než já, o půl osmé ráno, a tak stihne vyfotit tmavě modrý kokon na karimatce, což jsem ve skutečnosti já zabalený a spící ve spacáku. Sedáme do oroseného auta a pokračujeme v cestě. Cesena je už co by kamenem dohodil. Před 9. hodinou už jsme na dálnici a snídáme na Autogrilu. Je zajímavé, že jsme za posledních 6 let stáli už snad na každém Autogrilu, který na trase Tarvisio – Cesena nachází. U každého si vzpomeneme aspoň na jednu nebo více příhod, kdy jsme tu byli, v jakou denní dobu, co jsme tu dělali, jedli, pili. Ani tento Autogril není výjimkou. Jsme na něm už potřetí.
Po dálnici frčíme dál. Menší zastávku děláme v Boloni, jelikož jsem se nevzdal šance tradičně Lucce obstarat dárek k narozeninám v Itálii. Bohužel ani v obchodním centru u dálnice se nám nedaří najít to, co jsme si představovali, takže pro letošní rok musím moji snahu odpískat. Před 14. hodinou míjíme Udine a nevyhnutelné se blíží každým kilometrem. Kromě blížících se hranic s Rakouskem se přibližují i Alpy a s tím postupně přituhuje, třebaže je jasno. Najednou koukáme, že se vrcholky hor nějak podezřele bělají. A vážně, nahoře je sníh. Oblékáme si mikiny, ale střechu ještě ponecháváme dole. Blíží se 15. hodina. Co nevidět je před námi poslední Autogril, jehož návštěva je pro nás prostě povinnost. Kupodivu nám zbylo trochu víc Euro, než obvykle, takže si kupujeme olivy a pár jiných dobrot v Autogrill shopu. Poslední pořádné espresso macchiatto a je čas opustit Itálii… Snad ne na dlouho… Po dotankování benzinu v Arnoldsteinu už nás tady nic nedrží. Už nás čeká jen dálnice a příjezd do České Republiky. Okolo 21. hodiny parkujeme auto u našeho domu, počasí je otřesné: prší, fouká vítr a je chladno. To asi proto, abychom si uplynulých téměř tří týdnů ještě více vážili. Vybalujeme postupně totálně přervaný kufr plný našich věcí a hlavně italských delikates a surovin. To je v tuto chvíli náš hlavní fond vzpomínek. Ty opravdové vzpomínky, silné a nezapomenutelné zážitky přijdou tak nějak samovolně až později, poté co naše mozky konečně zpracují a vyfiltrují tu nekonečnou koláž vjemů, která se jim v posledních týdnech uvnitř vytvořila… Co říct závěrem? Salento a celá Apulie je kouzelný region, který nabízí zase trochu jinou Itálii. Ve spoustě aspektů stejnou, ale přeci tak odlišnou od ostatních regionů této krásné země. Nemluvím jen o geografickém profilu nebo kuchyni. Tento region se velmi liší od ostatních i svou historií, architekturou, ekonomickým významem a v neposlední řadě i trochu jinou, ještě vlídnější, povahou svého obyvatelstva. Nezapomínejme totiž, že Itálie je sjednocenou zemí teprve něco málo přes 150 let. Do té doby tady byla celá řada autonomních státečků a království, které se v mnohých případech snažily více či méně izolovat vlivů okolních územních celků, ať už z politických či jiných důvodů. A právě proto je tato země tak rozmanitá, tak krásná. A Salento, respektive Apulie není výjimkou. Právě naopak.