Porto - Benátky

Porto Santa Margaritha – Benátky.
V roce 2006 nám život připomněl takovým nehezkým kulatým výročím svatby, že už opravdu nejsme nejmladší a abychom si moc nevyskakovali. Vzali jsme to jako výzvu a naplánovali jsme si s našimi přáteli, s kterými už léta trávíme dovolené, super oslavu v Benátkách.
Jenže – náš přítel Kódl se zrovna musel podrobit velmi těžké operaci páteře, tak jsme to odložili na jaro. Z jara nakonec byl konec léta, i usnesli jsme se, že když už do Itálie, tak alespoň na týden a s koupáním. To jsem ovšem netušila, že to bude takový problém, sehnat poblíž Benátek slušné bydlení za slušný peníz. No, nakonec jsme skončili v Caorle – Portu v slušném apatrmánku kousek od pláže. Z Caorle jezdí do Benátek parník každý den, tak si uděláme na tu oslavu výlet.
Jeli jsme s cestovkou, autobusem. Odjezd z Plzně od pivovaru v 16 hodin. Přijel mikrobus, měl nás na seznamu, naložil a jeli jsme ku Praze. Někde v Žebráku najednou telefon, že jsme v Plzni nechali nějaké lidi. Tak už to začíná, říkali jsme si, hned nám bylo divné, že jsme vyjeli nějak bez problémů. Tam jsme cca hodinu a půl čekali, až je za námi přivezli autem a jelo se dál. V Praze na nás čekali jen tři autobusy, přestoupili jsme, přeložili zavazadla a konečně směr Itálie. Jenže my, zhýčkaní z cest do Španělska luxusními autobusy s občerstvením a hlavně funkčním WC, jsme byli naloženi do rozhrkaného autobusu bez veškerého vybavení. Naši pánové, kteří oba berou nějaké prášky, po kterých často močí, z toho měli trauma hned jak jsme vyjeli. No, ale jeli jsme pomalu, stavělo se každé dvě hodiny, ještě v jedenáct večer jsme byli v Česku!! Ale ráno konečně Itálie, hurá ! V Caorle nás řidič chtěl mermomocí vysadit na autobusovém nádraží, ale nedali jsme se a odvezl nás až do Porta. Ubytovali jsme se, a celí nedočkaví jsme šli na pláž. Když jsme viděli ty tisíce a tisíce nádherných mušlí a lastur, které se tam povalovaly, byli jsme z toho vedle. Moře mělké a teploučké, trošku zkalené pískem, ale kam jsme doplavali jsme vystačili, krásná hospůdka na pláži, no prostě nádhera.
Druhý den večer jsme se převezli přívozem do Caorle a šli procházkou po promenádě až do starého centra. V přístavu jsme zjišťovali, jak jezdí parník do Benátek. Sice měl jezdit denně, ale když foukal vítr, nejel, když byly velké vlny, nejel, když bylo málo lidí, nejel. Tak jsme si prohlédli Caorle, to staré město je skutečně nádherné a opravované s velkým citem pro architekturu a hlavně barvy. Ty staré domy jsou nádherně barevné a při tom to vůbec nepůsobí kýčovitě. V krásné staré hospodě jsme si dali večeři a zase šli procházkou zpátky. Byli jsme z toho výletu nadšeni a těšili se na další dny.
V pondělí ráno jsme seděli u snídaně a chystali se na pláž, a najednou za zdí začala bušit sbíječka. Šli jsme se podívat, co se děje, a tam dělníci začínali s rekonstrukcí vedlejšího apartmánu. Rachot to byl takový, že jsme se sbalili a šli do agentury, ať s tím něco udělají. Jenže ouha, česká delegátka tam nebyla a italsky jsme se nedomluvili. Tak jsme šli na pláž, tam to slyšet nebylo. Když jsme se vrátili, už byl klid, ale sousedi říkali, že tam bušili nepřetržitě do čtyř odpoledne. Na chodbách všude suť a vrstvy prachu.
Druhý den nám delegátka vysvětlila, že v Itálii končí sezona posledního srpna a v září že už můžou dělat rekonstrukce. Ale že s majitelem mluvili a že slíbil, že už bude klid. Byl. Uklidili tam a celý týden už se tam nikdo neukázal.
Paní delegátka nám také našla autobus do Benátek, řekla, že si jízdenky musíme koupit v trafice a kde je zastávka, a hlavně že cena je 8 eur za zpáteční za osobu a ten parník byl asi za třicet.
A tak ve středu nadešel den D a vyrazili jsme. Kupodivu autobus přijel, nastoupili jsme a jelo se. I když měl jet přímo, v nějakém městě najednou konečná a že si musíme přestoupit. Přestoupili jsme, ani tam jsme se neztratili, a jeli dál. Naši pánové si samozřejmě nezapomněli vzít ty svoje čůrací prášky, a to se jim krutě vymstilo. A tak místo natáčení a hlavně vychutnání si našeho „triumfálního příjezdu do Benátek linkovým autobusem“ mačkali nožky k sobě a snad se i snažili udělat uzel někde, kde už to opravdu nejde. Myslím, že pro ně byl největší zážitek z Benátek WC na autobusovém nádraží.
Ale po zhlédnutí a hlavně použití tohoto architektonického skvostu už byli zase v pohodě, dali jsme kafé picollo a paňáčka z vlastních placatic a začali jsme kout pikle, jak ten den nejlépe strávíme.
Jako první byla projížďka na gondole. K tomu účelu jsme sebou měli vychlazené šampíčko a skleničky. Když oslava, tak se vším všudy. Vybrali jsme si menší okruh, protože byl levnější – jenom za 100 eur za půl hodiny – a udělali jsme móc dobře. Jeli jsme po nádherných klidných kanálech, vychutnávali jsme si tu nádheru a poměrné ticho. Z každé loďky, kterou jsme potkali, nás zdravili. Akorát tedy gondoliér neměl klobouk, protože foukal vítr, a hlavně nezpíval !!!
Tak to bylo trochu zklamání. Ale šampíčko si s námi dal, tak jsme si nakonec lehce pobrukovali sami, a bavili se citováním toho strašně starého povídání, co máme doma na stařičké gramodesce, jak ten Arneborg, mistr světa v plavání, prohrál závod s jednou dívenkou. Bylo to pouliční děvče z Benátek, a „protože tam maj místo ulic kanály, tak ona byla, potvora jedna, zvyklá plavat za hostama.“
Když jsme se vraceli zpátky, jeli jsme kousek po canal Grande a tam jsme teprve zjistili, jak jsme udělali dobře s tím malým okruhem. Ten velký totiž skoro celý vedl po canal Grande, a to bylo jak když jedete ve špičce po Jižní spojce.
Další cesta byla jasná. Pomalou procházkou na most Ponte Rialto, cestou vynikající zmrzlina, a dál na náměstí San Marco. V tom houstnoucím davu už to ale přestala být krásná procházka a když jsme se tím davem konečně doslova prodrali na náměstí, měli jsme toho plné kecky. Padli jsme na první židle, které jsme potkali, abychom ulevili svým zchátralým nožkám. Vytáhli jsme placatice s fernetem a za námi na pódiu začala hrát kapela. To byl šok !!!! První byly Podmoskevské večery a druhá Kalinka.
Kódl tenkrát pronesl památnou větu. „Ty vole, já sedím v Benátkách na náměstí, nasávám fernet z Božkova a hrajou mi k tomu ruský častušky. To mi nikdo věřit nebude!“
Když jsme viděli ty šílené fronty do chrámu a dóžecího paláce, usnesli jsme se, že nám to stačí vidět z venku a šli jsme hledat most vzdechů. I ten jsme objevili, zavzdychali si u něj a pak už došlo na zlatý hřeb dne.
Našli jsme si nádhernou restauraci v nějaké uličce, tam jsme se usadili na pozdní slavnostní oběd a u dobrého jídla a ještě lepšího červeného jsme tam strávili krásné odpoledne. Oslavili
jsme tam společné sedmdesáté výročí našich svateb – protože našim přátelům do kulatého zase jeden rok scházel – a náležitě jsme vše zdokumentovali foťákem i kamerou.
Pak jsme se odebrali na canal Grande a vaporettem jsme dopluli na autobusové nádraží. Tam jsme si u stánku koupili poslední benátské picollo a vypili jsme si je v přilehlém parku na lavičce mezi feťáky snad z celé evropy . Samozřejmě jsme si koupili karnevalové masky, opět navštívili nejdůležitější stavbu v Benátkách a odjeli jsme autobusem zpět do Porta. Pánové si své prášky už nevzali, takže i náš „triumfální odjezd linkovým autobusem“ je zdokumentován.
Tak jsme si splnili sen, utahaní ale šťastní jsme se vrátili do Porta.
Dny ubíhaly, přišla sobota, den odjezdu. Seděli jsme v pizzerii, kde nám odmítli udělat pizzu, protože tam měli svatbu, ale pití nám přinesli. Já říkám: to byla nějak divně klidná dovolená, neztratili jsme se, nespadli jsme v Benátkách do kanálu, akorát pojedeme domů o hladu. A Kódl říká: Nesejčkuj, eště nejsme doma. Měl pravdu.
Pizzu jsme si nakonec koupili v bufíku a než jsme ji v parku snědli, pěkně nás ožrali komáři. Pánové již poučeni, své tabletky opět vynechali a čekali jsme před agenturou na autobus. Nejel.
Pak přišel řidič, že se máme přemístit vedle do ulice, že autobus je rozbitý a jede pro nás náhradní. To co pro nás asi za hodinu přijelo, mělo k dálkovému autobusu hodně daleko. Ale nastupovali jsme první, tak jsme si několikrát přesedali, než jsme našli místa, na kterých se dalo jakž takž sedět. Někteří museli v Bibione přestupovat, ale nás řidič ujistil, že nás doveze až do Prahy. Kecal, snílek a idealista. Nedovezl nás ani na hranice. V autobusu to hrkalo, skřípalo, ale my s kámoškou jsme přesto usnuly. Probudily jsme se, autobus stál před mýtnicí. Kouknu z okénka, vedle nás pod silnicí tekl průzračný horský potůček a k němu pomalu z pod autobusu směřovala obrovská černá kaluž oleje. Na otázku, co se stalo, manžel odpověděl: podalo nám to ruku.
Pak začalo tóčo. Přijeli hasiči, policajti, zaplaťpánbůh ten olej zastavili dřív, než natekl do toho potoka. Řidič neměl od autobusu papíry, ani zelenou kartu, tak ho někam odvedli. Pak přijelo nějaké monstrum, nadzvihlo autobus a odtáhlo nás přes mýtnici. Tam nám řekli, že za 4 hodiny pro nás přijede další autobus. Už třetí. No co, tak jsme se zachumlali do dek a spali jsme dál. Nakonec, nikomu se nic nestalo, nepršelo na nás, tak houby zle. Akorát fernet nám už docházel. Autobus někdy k ránu přijel, přestoupili jsme, přeložili zavazadla a s tím už jsme opravdu dojeli až do Plzně. Těch necelých 700 km jsme jeli od 17.00 do 15.00 druhého dne. No řekněte, nebyla to nádherná a klidná dovolená ?
Ale přece jen jsme se rozhodli, že letos na Palmovou rivieru pojedeme raděj autem. Pět autobusů na jednu dovolenou, to už bylo i na nás moc. A to ještě nepočítám ten linkáč do Benátek.